NĚMECKO - Hlaváčová Jitka + Hlináková Ludmila - Není vítězstvím nikdy neupadnout, ale znovu vstát
Ahoj opět od sousedů ;-)
Tak vám začínám psát další e-mail a vlastně moc netušim, v jakém bude duchu .-) no, snad v Německém. Uvidíme, zda ho po dopsání odešlu nebo smažu.
Tak se nám bleskurychle přiblížily Vánoce, teda aspoň myslim, že i pro vás ostatní to letí rychlostí blesku, protože tady v Němcích je to neskutečný. Minulý týden jsme s Jíťou „oslavily“ 3 měsíce dobrovolné služby a ikdyž si připadám jako bych tu byla už celý rok, letí to děsně rychle. Dobré je, že jsme tady v zákoutí tak schované, že máme každý den skoro stejně naplánovaný – pravidelný časový harmonogram...a přesto nám 260 místních děcek umožňuje prožít každý den úplně jinak a tak nás vždycky a vždycky zase něco překvapí a vyvede ze všedního stereotypu. Děcka už si na nás pomalu zvykla a my na ně snad... No popravdě na některé ještě ne J haha...
Teď před Vánoci tu byl šrumec, pořád se něco dělo, byla spousta vánočních oslav
v malých internátních skupinkách a taky celoWaldwinklovská oslava v Don Bosco sále. My s Annelies – má vedoucí – jsme napekly cukroví a připravili s klukama nějaké vystoupení. Písničky, vánoční příběhy a podobně. Pak jsme pozvali Jíťu, (která nám k tomu zahrála na kytaru a jeden klučina k tomu úžasně zazpíval) a P.Stieglera (náš Anděl) koupil se svařák a mohlo se začít...bylo to fajn posezení.
No, zítra odjíždíme na Vánoce domu a musím říct, že už se popravdě docela těšim, že si odpočinu. Ať je tu práce jak hezká chce, někdy mě to prostě psychicky zmáhá. Je to zcela jiná práce než s malýma děckama a taky je někdy těžký vidět, jak tu ty děcka mají vše a někteří si ničeho nedokáží vážit. A já pořád žiju v iluzi, že v Africe či Indii to přece musí být jiné..tak řekněte, je to tak?
Někdy jsem smutná z toho, když ty děcka vidím a vím, že jim asi nedokážu pomoct. Napíšu vám pár postřehů, co mě tady v Němcích asi nikdy nepřestane udivovat..nevím, zda je to zrovna Vánoční téma, ale třeba vás to taky pohne k nějakému hlubšímu zamyšlení jako mě ;-)
Tak například co mi nepřijde normální... nebo už nejsem normální já? Jak to má fungovat, když člověk vstane od stolu? Tady 90% děcek, když vstane od stolu, odsune židly tak půl metru dozadu a myslím, že je vážně ani nenapadne, aby ji po sobě zpátky zasunuly.
Jo a hrneček, nebo talířek? Odnést do kuchyně? Jste normální? Proč?? Jo, když jim to dám jako speciální misi dnešního dne, tak se vrátí a udělají po sobě “taktrochu” pořádek, ale aby to byla samozřejmost?? To ne!
Pak tu byl třeba Mikuláš. Nakreslila jsem 9 Mikulášů, pod každého uvázala 3 bonpary
a přilepila to klukům na dveře...Když jsem pak viděla v jednom pokoji ležet Mikuláše
i s bonbony na zemi, jen mi to přišlo líto...no a když jsem dalšího viděla na dveřích bez hlavičky a nožiček – zbylo jen tělíčko, které bylo přilepené izolepou, tak to už mi nebylo ani líto, tomu už jsem se musela fakt jenom smát ;-)
Dělaly jsme s Jíťou děckám na Vánoce origamový zvířátka...a musím říct, že už předem jsme se dobře pobavily nad tím, jak je dřív nebo později nejspíš uvidíme ležet v koši (když to dobře dopadne)...ale co, berem to tak, že děláme co můžeme a pokud si někdo ničeho vážit nechce, prostě si ničeho vážit nebude.
Někdy s Jíťou řešíme, jak to dělal ten kouzelnej Don Bosco, že děcka tak motivoval...Tady byla v Adventu 3x vánoční meditace... sebrala jsem odvahu a vešla do obýváku, kde se kluci dívali na telku... řikám, že jdu na meditaci a zda nechce jít někdo se mnou, třeba se aspoň podívat...”kein book” zněla odpověď. Přijde mi fakt líto, když se tu v kostele dělá něco pro děcka, ať už mše, nebo meditace, nebo prostě cokoli a přijdeme tam, je tam P. Stiegler, já s Jíťou, pak ještě pár vedoucích a, no dejme tomu 6-7 děcek (z 260...) Naposled tam byli 3 děcka! Nojo, tady je to misionářství ptostě asi trochu jiné..:-) Natož když pak zjistím, že spousta děcek tu ani netuší, že kostel má nějakou postranní kapli a že ta kaple je krásná a má super atmosféru. Je to prostě škoda! Zjistila jsem, že ač jsem pedagog volného času, moc nevim, jak motivovat dospívající lidi kteří nemají o nic zájem, k tomu, aby o něco mít zájem začali. Je mi z toho trochu smutno, ale násilím nikoho k ničemu nutit nemůžu a vlastně ani nechci.
Mám ve skupince jednoho klučinu, o kterém jsem si myslela, že je tu kvůli svému fyzickému handicapu – deformace rukou. Ale poslední dobou zjišťuju, že je to ještě asi trochu složitější a zatím se snažím přijít nato, jakou odchylku on vlastně má. Dokáže docela dobře zvládat matiku, teď brali sčítání, násobení, odčítání a dělení, převody jednotek...všechno zvládá – aspoň se zdá. Ale pak jsem s ním hrála jednu stolní hru. Je to myslim docela jednoduchá hra, kde jde o to pochopit asi 5 kroků, které se stále opakují – hodit kostkami, vytvořit číselné páry, používat provizorní bílé figurky a když chci skončit vyměnit ty bílé za figurky mojí barvy. Hrála jsem s ním tuhle hru už asi 2-3x, vždy asi tak 1,5 hodiny...Ne, nepochopil snad vůbec nic. Takže já celou tu dobu řikám, tak teď vezmi kostky, hoď a vytvoř páry. Teď vem bílé figurky...teď vem barevné...ne, tam ne, tam žádné bílé nejsou..a tak dále. A to nekecám fakt mu to opakuju při každém tahu a on stejně po hodině nechápe, kam má ty figurky dát. Řeknu mu, Sebastiane, POKAŽDÉ hážeš všemi čtyřmi kostkami, jen někdy si zvolíš jeden pár a jindy dva...a on za chvíli vezme dvě kostky a chce hrát...
Když hrajem pexeso, Sebastián obracel celou dobu tak maximálně 4 karty – pořád dokola...tak jsem navrhla, že budeme vždycky nahlas pojmenovávat co jsme obrátili, aby se nám to lépe pamatovalo. Musim říct, že to trochu pomohlo, už jich obrací mnohem víc a na konci hry má dokonce několik stejných párů – nevím jaké procento z nich získal náhodně, ale to je fuk. Překvapilo mě, když jsem vzala jednu kartu a zeptala se: “Ty Basti, jak se tohle jmenuje?” On mi řekl, co je to za obrázek a já kartu položila zpátky. Basty se rozhlédl – byl na řadě...a obrátil přesně tu kartu, na kterou jsem se asi před 5ti vteřinama ptala... No, důležitý je ale že to Sebastiana baví a tak prostě hrajeme :-)
Jitka ke mě minulý týden přišla a řiká:”Tak jsem seděla se Sebastianem u oběda”...
”No a”? – ptám se...”Zeptala jsem se ho, kolik má vlastně sourozenců. Pět minut přemýšlel a pak řekl, že křibližně 6. Tak jsem se ho zeptala, kolik dětí má jeho mamka” – řiká mi Jíťa. “No a když dalších pět minut zadumaně přemýšlel, nevydržela jsem to a řekla...jo, jasně – přibližně sedm”....;-) No, tak to je prostě náš Sebi.
Dalo by se vyprávět dál a dál...ale vím, že dlouhé maily zabírají mnoho času, tak si zase nechám něco napříště. A stejně tohle psaní asi nevyzní tak věrohodně - aby člověk situaci pochopil, musí ji prostě prožít... Však to znáte J.
Takže Vám popřeji hodně zdaru, trpělivosti a lásky k práci a poslání, které jste si zvolili minimálně na tento rok a přeji vám všem krásné Vánoce a do nového roku spoustu sil a aspoň trochu spokojenosti a smyslu s tím, co děláte – me!
Zdraví vás Lída a pozdravuje Jitka
Príbuzné clánky | Ke stažení |
