NĚMECKO - Hlaváčová Jitka + Hlináková Ludmila - Nemisionářsky luxusní mail
Ahoj dobrodruzi!
Doufám, že se vám všem dobře daří, ať už jste před, po nebo v průběhu dobrovolničení a zdravím vás z jižního Německa! Dnes je to právě 14. den od mého příjezdu sem, do „vzdělávacího zařízení Waldwinkel“. Je to překvapivě zařízení salesiánské. Taková vesnička, která se skládá z budov učiliště pro tělesně a duševně handicapované mladé lidi, budov internátu, kostela a hotelu Don Bosco, ve kterém učni pomáhají s přípravou jídla a s obsluhou. Není to tu žádný Frankfurt a vlastně mně to tak vyhovuje. Kousek od Waldwinklu je vesnice Aschau am Inn, kde se dá koupit neco k jídlu. Je tam taky drogerie a pošta. Na větší nákup se jezdí do Waldkraiburgu (asi 7 km odsud). Všude kolem nás jsou kopce, lesy, louky, pole...Když se podivám z okna, vidím pasoucí se krávy...Prostě romantika jak blázen.
Máme s Liduš společný byt a v něm každá svůj vlastní pokoj. Fotku raději posílat nebudu. Je totiž naprosto nemisionářsky luxusní a musím říct, že jsem z toho byla zpočátku celá nesvá. Musela umřít moje představa misionářky spící v hliněné chatrči na staré rohoži...Ale ať už je to, jak chce, tak si říkám, že dobrovolnictví je o něčem jiném než o tom, jestli mám v kuchyni mikrovlnku nebo ne. A jinak jsem vděčná, že tu nejsem sama a mužem s Lidkou vždycky všecko probrat. Je to pro mě dost důležité.
Pracujeme v pracovní dny od 15 do 22:15 (někdy do 23:30) a 1x za měsíc je pracovní víkend (to si pak vezmeme 1 den volno v týdnu). Jsme každá v jiné internátní skupince. Ta se skládá z 1 vychovatelky a 9 „dětí“ (v mém případě jsou ve věku 19 - 24 let...). A v čem spočívá moje práce? Na to se právě snažíme spolu s vychovateli přijít. Dohodli jsme se, že zatím se prostě zaklimatizuju a rozkoukám. Pak se uvidí. Takže v tyto dny trávím svůj pracovní čas hlavně s dětmi, což mi vyhovuje - hrajeme pinec, badminton, povídáme si...Pak máme taky často s ostatními vychovateli porady. A prostě tak nějak hledám svoje místo tady a zatím si připadám spíš jak ocásek svých nadřízených, ale to k tomu začátku asi patří.
Všichni jsou tu na mě fakt hodní a když se mnou mluví, snaží se používat spisovnou němčinu. Když se ale baví ve skupině (děcka mezi sebou nebo kolegové na poradě) a mluví se bavorským nářečím, tak to jsem vedle jak ta jedle, zírám a nerozumím skoro nic a ve skrytu duše doufám, že se mě nikdo na nic nezeptá, protože tu všichni vědí, že jsem učitelka němčiny...:). Snad se to časem zlepší.
Jen s mailovou poštou to nějak vázne. V práci internet používat na vyřizování osobních mailů nesmíme. Počítačová místnost je už prý asi 2 měsíce mimo provoz a stále se neví, kdy bude fungovat. Takže 266 učňů může používat celé 2 počítače umístěné v Cafeterii, za 1 euro na 30 minut...Pater Stiegler, nesmírně ochotný a vstřícný salesián, který nás tu má na starost, nám nabídl možnost vyřizovat si poštu na jeho PC, což je trošku komplikované (ne vždycky se časově shodném a nechceme se tam sáčkovat na moc dlouho), ale díky Bohu za to. Tak domů prozatím písem dopisy a doufáme v lepší zítřky J. Tohle jsem v Německu nečekala, ale zas je sympatické, že tu není všechno úplně dokonalé.
Příště napíšu o „dětech“.
Akci Cagliero zdar! Jitka
Príbuzné clánky | Ke stažení |
