NĚMECKO - Hlaváčová Jitka + Hlináková Ludmila - Otřesné příběhy místních učňů

Teď jsem měla pár dní nějak smůlu. Pořád jsem se snažila něco vyřešit (třeba zajít k doktorovi, zavolat na pojišťovnu...) a furt se to nějak komplikovalo a nebralo to konce. Nějak na mě dolehla odlehlost toho místa tady. Takže teď jsem v té fázi, kdy dobrovolník ztrácí růžové brýle, počáteční nadšení opadá a učím se přijímat to tu tak, jak to je. A dozvídám se přitom hodně věcí - o světě kolem i o sobě samé. Jsou to občas docela překvápka. Ale jak říká jeden můj kamarád: Co nic nestojí, nestojí za nic.

Slíbila jsem, že napíšu něco o mých „dětech“. Zpočátku mi dělalo problém zvyknout si na to, že tu dělám vychovatelku svým vrstevníkům. Přemýšlela jsem, co je vlastně můj úkol. Mluvila jsem o tom s p.Stieglerem. Ten mi odpověděl šalamounsky: „Být s nimi a být tam s láskou.“ Říkala jsem si, že je to moc hezké, ale pro mě trošku obecné. Nicméně časem jsem poznala, že mně tohle ujasnění vlastně stačí.

„Dětem“ říkáme s Lidkou „jugendlichové“ (podle „der Jugendliche“ - mladík, dospívající). Když se dozvídám, co všechno zažili, říkám si často, že mám vlastně úplně bezstarostný život. Třeba jen ti z naší internátní skupinky. Jedna holka bojovala dlouho s bulimií. Teď je na tom líp. I když... Její přítel zemřel minulý týden na leukémii. A mimo to ji teď možná čeká operace pravé ruky. Má s ní problémy a možná kvůli tomu bude muset vzdát školu - její milovaný obor - floristiku...Byla prý už u deseti doktorů a každý jí tvrdí něco jiného. Takže vlastně neví, co jí je a co bude dál.

Další jugendlich váží 160 kg. Je to nový člověk a pro mnohé jiné velký příklad. Když sem před rokem přišel, vážil o 60 kg víc než teď a byl závislý na počítači. Hrál hry minimálně 10 hodin denně a spořádal přitom 3 kg gumových medvídků a vypil 6 litrů coca coly. Ne, to není vtip! Byl prý naprosto asociální. Tvrdě na sobě zapracoval. Dnes je to komunikativní kluk, který se zajímá o lidi kolem sebe a umí je rozesmát.

A nebo jiný mladík - říkejme mu třeba Florian...Je to náš „skupinový psycholog“. Umí skvěle naslouchat, vcítit se a ochotně pomáhá, když vidí, že má někdo problémy. Kromě toho má neuvěřitelný přehled (dějiny, geografie...). Překvapilo mě, když jsem zjistila, že je autista. Učí se tu na skladníka. Dřív drogoval a měl dost velké problémy s alkoholem. Měl psychózy, při kterých nevěděl, co dělá. Několik let byl v léčebně. Teď je na tom relativně dobře. Jeho tatínek před pár lety zemřel a Florian byl při tom, když umíral. Zemřelo mu už hodně příbuzných. Všichni na rakovinu. Bydlí se svojí mamkou, která měla nedávno vážnou operaci...

Slyšela jsem i takové příběhy, o kterých vůbec nemám chuť psát. Často ani nevím, co na to říct, když se mi někdo svěří. Prostě jen poslouchám. Jsou tak stateční! Jsem hodně vděčná za to, že mám velkou podporu u svých kolegů - hlavně u Karo, Helene a pana Dietzela. To jsou moji nejbližší spolupracovníci. A za to, že jsme tu s Lidkou spolu.

Teď by to chtělo něco optimistického. Mám radost ze Saši. Učit ho na kytaru je jedna báseň. Dost ho to chytlo a dělá velké pokroky. Chce se naučit zpívat Tichou noc česky. A taky je tu sbor, ve kterém se učíme gospely na vánoční besídku. Koraj z Turecka hraje na kytaru, Daniel z Ghany bubnuje, naše sbormistryně hrající na klávesy pochází původně z Rumunska...A zpívají němky, slovenka a češka. Takové mile interkulturní setkávání. Muzika mně dobíjí baterky.

Poslední novinkou je, že se nám pokazila čajová konvice, kterou jsme si koupily asi před měsícem...Pokaždé, když si ohříváme vodu v kastrůlku, hloubáme nad tím, jestli jsme opravdu v západním Německu. Boj o internet jsme po dvou měsících vzdaly. Ale aspoň je to zas takové víc... misijní J. Člověk potřebuje ke štěstí vlastně docela málo. To si tu nějak intenzivněji uvědomuju. Přeju v rámci možností hezké podzimní dny!

Mit vielen Grüßen   Jitka

• Tisk clánku
• Poslat odkaz