Yaya z Mexika: Mexické Velikonoce

Přemýšlím, který den jsme vlastně v oratoři začali slavit velikonoce. Celý svatý týden jsme měli relativně víc aktivit, než běžné.

V pátek před květnou neděli přiletěli do Juarezu dva salesiáni-studenti, odněkud z Guadalajary, nebo kde to vlastně místní salesiáni studují. Jeden Mexičan, Oskar, a druhý Guillermo - původem sice z Guatemaly, ale jako salesián bude působit v Dominikánské republice; a ten byl celý týden v naší oratoři.

V sobotu jsme žádné mimořádně aktivity ještě neměli, ale ministranti asi měli nacvičovat na velikonoce, přišli v mimořádném počtu. Už dlouho jsem je neviděla tak kompletní. Ale protože se zrovna zdobila kaple, přivazovaly se k židlím ohromné palmové listy, veselý se na zdi a všude, kde ještě se dalo, tak si zůstali hrát venku. Dvě holčičky mě prosily, jestli nemám nějakou umělohmotnou flašku - zkrátka jsem pochopila, že chtějí využít toho, že už je asi 20 stupňů a chtějí udělat vodní bitvu. V tom jsem je rozhodně nemohla nechat samotné a šla jsem se kropit s nima. Cílem bitvy bylo co nejvíc zmáchat druhé družstvo a nikdo nikoho rozhodně nešetřil. Když už jsme byli všichni tak mokří, že nemělo smysl snažit se někoho namočit ještě víc, se mě děti ptaly, jestli si myslím, že by se padre taky nechal polit. Nakonec hrál s námi. Guillermo, který není moc zvyklý na teploty nižší než 30 - 35, seděl v kanceláří v bundě a nechápavě kroutil hlavou.

Na Květnou neděli byla oratoř ozdobená palmovými listy, na místech kudy měl procházet průvod. Děti upletly "ratolesti" z listu (dlouhých, úzkých a špičatých) z nějaké pouštní rostliny, pro kterou jeli do pouště asi 30 km za Juarez. Pochopila jsem, že jeli všichni kluci že skupiny "druhý stupeň", ale po dvou hodinách se začali trousit do oratoře, někteří s očima, že jsme hned poznali, že právě vylezli z postele, a že pro ty kytky jeli jen asi 4. "Ratolesti" vypadaly trošku jako plácačky, ale když se doprostřed nalepil obrázek PM Guadalupské, Dona Boská nebo jiných svatých, vypadaly hezky. Jeden malý kluk mi těsně přede mši přinesl jeden lupen, který mu z jeho "ratolesti" vypadl, takže jsem taky měla čím mávat.

Mše byla docela podobná, jako bývají u nás, pašije nezpívali, ale četli, lidí si sedli až asi v polovině, ale nic mimořádného - mexického jsme tu neměli. I na večerní mši přišlo víc lidí než obvykle, i když ne tolik, jako na ranní.

V pondělí, v úterý a ve středu jsme měli "pascua infantil", tzn. dopolední program pro děti (tak do 12 let) trochu o velikonocích, trochu hry, trochu soutěže, trochu vyrábění ... zkrátka taková příprava na velikonoční triduum. Pondělí byl asi jediný den za celý rok, kdy jsme povinné všichni dobrovolníci šli do oratoře, ačkoli v pondělí máme volno a nikdo po nás obvykle nic nechce. Protože měli málo animátorů, měla jsem na starosti taky jednu skupinku děti, ale jen v pondělí, protože od úterý jsme začali připravovat program pro starší a taky přišlo víc holek, které byly vedoucí skupinek.

Ve čtvrtek po obědě začala "pascua juvenil", podobný program pro starší, tak od 13 nebo 14 roku. Za ty tři dny (do soboty) se jich vystřídalo asi 30, i když jen asi 15 přišlo každý den. Měla jsem na starosti hudbu, trochu jsem je nemohla přesvědčit, aby mě taky naučili nějaké velikonoční písničky, když se odhodlali, tak jsem zjistila, že zpívají falešné a že se toho stejně moc nenaučím, ale nakonec jsme to s pomoci CD docela zvládli. Měli jsme pro "děti" připraveno několik povídání, her a jiných aktivit a všichni jsme společně šli na velikonoční obřady.

Všechno bylo dost podobně jako u nás (snad kromě toho, že tady padre myl nohy mezi ostatními apoštoly taky sv. Pavlovi, ale to asi nedopatřením). Po mši byla hooodně dlouhá společná adorace, od 8 až dlouho do noci. Celou dobu se střídali lidí, bez přestání zpívali, občas si někdo klekl dopředu a chvíli se modlil nahlas, ale za chvíli už zase všichni zpívali. Myslím, že přezpívali všechny písničky které znali. Po 2,5 hodinách jsem se šla projít a přemýšlela jsem, kdy asi bude konec a jestli tady budeme čekat, až všichni lidí skončí, nebo jestli to padre někomu svěří a pojedeme spát. O půlnoci byla pořád ještě oratoř plná děti, které čekaly na své modlící se rodiče. Když jsem děti přiměla, aby zametly všechny rozstříhané papírky, seškrábaly že země rozšlapané voskovky a zbytky z plastelínové bitvy, slepila jsem rozbité míčky a uklidila kancelář po všech předvelikonočních přípravách, znovu jsem se šla podívat, jestli se lidí stále ještě modlí. V té místnosti byla krásná atmosféra. Ale stejně se mi moc ulevilo, když někdy v jednu nějaká babča vzadu začala zpívat píseň "Tak sbohem, Ježíši, já už jdu domů" a všichni se k ní přidali; protože babci si můžou v pátek chrupat až do jedenácti, kdy začíná křížová cesta, zatímco já jsem se ani neodvážila přemýšlet, v kolik se v komunitě budeme ráno modlit a v kolik máme být znovu v oratoři. padre dál všem požehnání na dobrou noc (ačkoli už to bylo spíš na dobře ráno) a všichni se rozešli a rozjeli domů.

V pátek přišlo ráno na pascua juvenil trochu min děti, protože byla zima (to tady znamená, že se lidí zabalí do deky a zůstanou doma), ale v jedenáct na krizovou cestu už nás bylo zase víc. Křížová cesta byla "živá křížová cesta", to znamená, že děti z náboženství hrály jednotlivá zastavení. Nejvíc si to užívali vojáci, kteří měli celou cestu bičovat, jeden si cestou málem vykloubil kotník, ale za každou cenu chtěl pokračovat. Zastavení byla před domky lidí v ulicích kolem oratoře, každý měl před brankou stolek s křížkem a kytkou a ceduli se jménem zastavení. Sbor s megafonem a ostatním zesilovacím zařízením jel naložený v korbě auta. Skončili jsme na fotbalovém hřišti v oratoři, počet lidí se cestou zdvojnásobil. Překvapení na závěr - kluk, který představoval Krista, zřejmě trochu nevychytal barvu trenýrek, a když ho ukřižovali, zůstal v brčálově zelených!!!

Po krizové cestě jsme účastníkům Pascua juvenil promítali film - no teď jsem opravdu zapomela, jak se jmenuje český - španělský něco jako Utrpení Krista, zkrátka ten nejnovější, co se o něm u nás hrozně moc povídalo někdy před 2 lety...

Po večerních obřadech se tady v Mexiku dělá "marcha del silencio" (pochod ticha). Jeden kluk tady v oratoři už dlouho pracuje na tom, že vyřezává dřevěnou sochu Panny Marie, zatím má hlavu, ale vypadá moc hezky: nalíčená, se závojem, s nalepenými řasami ... vypadá jako živá. Je tu tradice, že ji oblékají ženy. Když mě poslal, ať ji jdu pomoct obléknout, jen jsem si pomyslela - jak malé sebevědomí, vyřeže ji, ale už si netroufne ji obléknout. Jenže mi vysvětlili - nemůže, když je kluk. Oblékli jsme ji celou do fialového a na konci večerních obřadu ji přinesli do kostela. Potom se lidí modlili růženec ("rosario de pesame" = projev soustrasti) a v 8 večer jsme vyšli na "marcha del silencio". Průvod měl projít stejnou cestu, kde dopoledne byla křížová cesta, jenže se ochladilo, foukal vítr a všem nám byla zima, takže jsme jenom udělali kolečko kolem oratoře, což trvalo asi půl hodiny. Na začátku průvodu nesli tu vyřezanou Pannu Marii, za ní šel bubeník (s matachines, tím bubnem, co se tu na něj doprovází tanec) a několik děti, které táhly po zemí řetězy.

Pak už jsme rychle skončili a jeli domů.

V sobotu byla ještě větší zima, než v pátek, takže přišlo min účastníků. Ale k polednímu už jich bylo víc (protože se trochu oteplilo, tak vylezli že svých domečku). Celé dopoledne to byla taková pohodička, třetí den - už jsme si na sebe zvyklí, já jsem se naučila několik vhodných písniček, takže jsme taky dost zpívali (s kytarou, na kterou jsem hrála jenom já). Vigilií jsme měli v 8 večer. Všechno bylo dost podobně jako u nás, moc se mi líbilo 7 čtení, všechno bylo hezky připravené, čtenáři na sebe navazovali jeden po druhém, já jsem četla myslím že páté čtení (moc krásné, o to víc, že bylo španělský). Na gloria Padre připravil, že se sundají záclony, které pověsil před kříž a že začne blikat barevné světlo (made in China) a vystupovat dým. Záclony sundali ministranti (docela to zvládli), světlo taky začalo blikat, o dýmu nikdo nevěděl. Jedna čtenářka se mě ptala, jestli nedoutná zásuvka, ale já jsem žádný kouř neviděla (a muži se mi zdali taky klidní, předpokládala jsem, že by v případě potřeby podnikli nějaké kroky), tak jsme usoudili, že to bude asi kadidelnice odložena za jednou židli. Při obětním průvodu celý presbytář zahalil oblak (já jsem se vyděsila, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že to může být záměrně, jen mi bylo divné, že nesmrdí, ani že nikdo nikam neběhá s kyblíkama vody, aby hasili). Po třech minutách to jeden kluk vypnul. Nakonec sbor zpíval krásnou velikonoci písničku, takovou vypalovačku, napůl přitom tancovali, rozhodla jsem se, že se ji musím naučit.

Po mši skupina mladých (mezi 15 a 20 lety) zůstala v oratoři, rozdělali oheň a zpívali, hráli hry, jedli, až se nakonec uložili a až do rána spali v oratoři.

V neděli stejně jako tomu bývá u nás, přišlo na mši min lidí (možná to taky bylo tím, že výjimečně po mši nebylo náboženství, takže rodiče nepovažovali za nutné poslat děti, natož aby přišli sami )

Po obědě všichni padres odletěli na duchovní cvičení, a nám dobrovolníkům, kteří jsme zůstali sami, začaly "velikonoční prázdniny". Samozřejmě jsme každý den jezdili do oratoře, pracovali jako každý jiný týden (děti teda taky nechodili tento týden do školy, takže bylo min práce), no ale umíte si představit, jak jsme si to užívali ;)

• Tisk clánku
• Poslat odkaz