Yaya z Mexika: Mexický advent
Jaroslava Vanišová, naše dobrovolnice v mexickém C.D.Juarezu, nás zdraví svým popiskem mexického prožívání adventu. Pojďte se s námi ponořit do tajemných zvyků...Když tak přemýšlím, co napsat o adventu v Mexiku (nebo spíš tady v Juarezu, Mexiko je velké a různorodé a já jsem zatím kromě několika hodin v Chihuahue byla jen v Juarezu), tak mě napadá, že mnohem víc než o adventu se tu teď mluvilo a Panně Marii Guadalupske. Samozřejmě to taky do adventu hezky zapadá a tady si bez ní advent neumějí představit.
Taky teď máme v oratoři spoustu návštěv, tak polovinu z nich z El Paša (Texas, USA), kteří přivážejí bonbóny, boty, hráčky, a jídlo pro "chudé děti".
V sobotu před první neděli adventní jsme začali zdobit kapli v oratoři. Spíš než adventní je to už vánoční výzdoba, říkají, že proto, že o vánocích tu skoro nikdo nebude, protože většina lidí prý jezdí "domů", tzn. do své rodné části Mexika; tak aby si to lidí užili. A protože jsme uprostřed pouště, tak jediná rostla kytka, kterou v kapli máme, je vánoční hvězda před oltářem (Mexicani ji říkají Noche buena a říkají, že je původem z Mexika). Ostatní jsou buď papírové, hadrové, plechové, nebo umělohmotné.
Několik měsíců před svátkem Panny Marie Gudalupske se lidí začali modlit růženec. Scházeli se různé u sebe doma, pokaždé u někoho jiného a na začátku prosince začala novena. Chodit s nimi jsem moc nestíhala, ale v říjnu se modlili lidí růženec taky v kapli v oratoři, tak jsem toho využila. Mexický růženec trvá asi 15 minut, i s litaniemi. Všimla jsem si, že při litaniích tady děti místo "ruega por nosotros" (oroduj za nás) říkají "juega con nosotros" (hraj si s námi).
Od konce září byly ve všech koloniích kolem oratoře slyšet bubny a lidí mi říkali, že "matachines" už nacvičují na Pannu Marii Guadalupskou. Jednou mě skupina, která nacvičuje v oratoři, pozvala, ať nacvičuju s nima. Je to takový tanec, přibližně dvakrát složitější než aerobic, tancuje se s lukem (nevypadá moc jako luk, jak bych si ho představovala, ale když mi vysvětlili, co to je, tak se to trošku podoba), rumbakouli a v indiánském oblečení s peřím a rachtátky. Oblečení mají pro každou situaci jiné, když tancovali při oslavách mexické nezávislosti, byli žlutozelení, teď měli zelenou mikinu a červenou zástěru s obrázkem Panny Marie Guadalupske. Celý tanec se doprovází na buben. Snad každý tady umí tancovat a bubnovat.
Na začátku prosince začala novena a v 7 večer se lidí v oratoři vypravili "na růženec". Šel i padre Lálo (to je jeden že čtyř juarezkých salesiánů, ředitel naší oratoře, tedy můj "šéf") a já. Když jsme šli poprvé, neměla jsem ani tušení, co se bude dít, přestože mi o tom lidí vyprávěli několik týdnu dopředu. Cestou mi několik Mexičanek dalo svoje děti, ať jdou taky na růženec, takže jsem si připadala jako chůva. Šli jsme nevydlážděnými uličkami mezi místními domky (které často vypadají jako zříceniny), byla už tma a docela zima (asi 5 nad nulou). Protože sama v noci (a vlastně ani ve dne) z oratoře moc nevyjdu, byl to takový zvláštní pocit. Na dvorcích mezi starými špinavými prkny už měli lidí ozdobené stromečky, které blikaly a pípaly melodii "we wish you a merry Christmass". Došli jsme domů k jedněm lidem z oratoře, kde už čekala spousta lidí a tam byla mše. Čekala jsem, jestli růženec bude předtím, nebo potom, když jsme šli "na růženec", ale nebyl. Po mši všichni dostali horkou čokoládu a placky obalené v cukru, nebo tamal (to je typické vánoční jídlo, kukuřičný list se natře testem a do něj se zabalí buď hodně pálivé maso, nebo čili, které vypadá jako paprička. Je tu věci cti, aby hodně pálilo, protože čili, které pálí jen malinko, je levné a nekvalitní). Na růženec prý mají celý předcházející a následující den, kdy u sebe mají obraz Panny Marie Guadalupske. Druhý den večer přijdou matachines, ti tanečníci s bubnem, a přenesou obraz do dalšího domů, kde je další mše, celou cestu samozřejmě tancují. Tak to chodí celých devět dní.
12. prosince, na slavnost Panny Marie Guadalupske, jsme měli v oratoři několik mši, děti že školy v oratoři se samy hlásily, že chtějí být sbor, že chtějí ministrovat - to mě udivilo, protože většinou samy od sebe neudělají vůbec nic. Večer po poslední mši se lidí zase vypravili "na růženec", jenže tentokrát padre Lálo zůstal v oratoři (často řekne, že možná přijde, ale nepřijde, protože prý stačí, že je tam jeho "representatne oficiál", oficiální representant, tzn. já). Takže tentokrát nebyla mše, ale opravdu růženec, a už cestou jsem pochopila, že se ho mám modlit já. Tady totiž funguje pravidlo, že kde není padre, tam dělá spoustu věci dobrovolník. Trochu mě z toho polilo horko, protože tady má růženec několik modliteb na začátku a několik na konci, které jsem nikde jinde než tady neslyšela, navíc jsem jim ani nerozuměla, protože Mexicani se modlí neuvěřitelně rychle a proto moc nevyslovují. Naštěstí mi na to dali knížku, ve které byly všechny modlitby napsané, takže jsem je mohla přečíst. A protože jsem se modlila já, tak růženec netrval 15, ale aspoň 40 minut. Ještě nemám tu správnou mexickou rychlost . Po růženci se mě ptali, jestli jsem na to měla dost světla, že jsem něco nemohla přečíst, ale nevím, jestli pochopili, že to nebylo světlem, ale španělštinou. Nakonec jsme dostali hustou čokoládu, které tady říkají chapurrao a hodně pálivý tamal.
