Zkušenost života v cizí kultuře stojí za to

S kterými zahraničními dobrovolníky jste již pracoval?

Ve svém bývalém působišti v projektu pro děti ulice v Leonu jsme spolupracovali úzce s nizozemskou salesiánskou organizací SAMEN. Znám osobně také dobrovolníky z České republiky,  USA, Švýcarska, Rakouska, Španělska a samozřejmě i naše z Mexika.
 
Co přinášejí zahraniční dobrovolníci do vašich oratoří?

Hlavně sami sebe. Svědectví odvahy odjet daleko od domova a zajímat se o naši děti. Kluci a holky v Mexiku milují přítomnost zahraničních dobrovolníků. Někteří dobrovolníci pořád porovnávají, u nás je to tak a tak, tady je úplně jiné. Ale když toto nedělají a přijmou naše místo se vším všudy, stojí to za to. A další věc: jejich práce. Když učí kytaru, angličtinu, hrají si s děti. Děti si pamatují zahraniční dobrovolníky dlouho. 

Jak děti v oratoři mluví o zahraničních dobrovolnících?

Naše děti v Mexiku říkají všem lidem s bílou kůží gringos = Američan. Ale dobrovolníci říkají: „Já nejsem gringo, jsem z České republiky, z Nizozemí,...“ „A kde to je?“ Děti si díky nim rozšiřují svůj svět. Nejen v Americe žijí lidé s bílou kůží. Rády také poslouchají cizí jazyk a země. „Řekni nějaká neslušná slova v češtině. Tak řekni aspoň něco v češtině!“ „A vy nejíte tortily? A vy nejíte chilli? Jak můžete nejíst tortily?“ Je to pro ně úžasná zkušenost. Potkají jeden druhého, můžou se podívat do mapy, komunikovat přes email. Je to skutečná výchovná zkušenost. Otevírá mysl.
 
Jak berou místní zaměstnanci přítomnost zahraničních dobrovolníků?

Nemyslím si, že by je vnímali jako problém, jako někoho, kdo zde narušuje zaběhnutý řád. Naopak o nich sami rádi poznávají více.
 
Jsou nějaké odlišnosti mezi českými dobrovolníky a dobrovolníky z jiných států?

Větší rozdíl je spíše mezi evropskými a našimi mexickými dobrovolníky. Evropští dobrovolníci se společně rychle sžijí. Mají stejnou zkušenost – jsou mimo Evropu. Jsou k sobě vzájemně přátelštější a kontakty jim vydrží často i po návratu. S mexickými dobrovolníky je to jiné. Když přišla Jana (pozn. jedna z bývalých českých dobrovolnic) do salesiánské komunity v C. D. Juárez a žila s další Mexičankou, měly problém. Stejný pokoj, rozdílné zvyky. Druhá dobrovolnice začínala v pět s hudbou. Na to v Čechách nikdo zvyklý není. „Ale ona je v Mexiku, musí si zvyknout,“ říkávala mexická dobrovolnice.
 
Kdy je ideální věk stát se dobrovolníkem?

V Mexiku máme hodně mladých dobrovolníků, kolem 18-20 let. Mladší dobrovolníci mají ale větší problém přijmout odlišnou kulturu. Často chtějí mít stejné věci, na které jsou zvyklí z domova, volné víkendy apod. Když je jim přes 20, 22 let, lehčeji se přizpůsobí.
 
Čeho si na dobrovolnících Vy osobně nejvíce vážíte?

Mají chuť vytvářet velkou rodinu, mají rádi moji zemi a kulturu. Myslím, že mít dobrovolníky pro moji komunitu je největší požehnání. K salesiánům mluví Bůh skrze mladé lidi. Najednou musíme s mladými lidmi i žít. Je to pro nás zároveň zkouška, i zkouška víry. Spolubratrům často říkám: „My salesiáni jsme tu pro mladé lidi. Přijímáme mladé lidi jako dobrovolníky. Je na nás, jaké svědectví jim dáme.“ Dobrovolníci, kteří s námi žijí, nás povzbuzují k tomu, abychom byli dobrými salesiány. 
 
Na co by měl být dobrovolník obzvlášť připraven?

Na cizí jazyk a odlišnost kultury. Novým dobrovolníkům říkám: „Teď se stáváte součástí řeholního domu, se vším všudy.“  Měli jsme dobrovolníka, který se s námi nechtěl modlit, nechtěl chodit na mši sv. „OK, ale co děláš tady u nás v řeholním domě? Pokud nechceš, nevadí, můžeš jít jinam.“  Ať jsou dobrovolníci připraveni na to, že to pro ně bude zkušeností víry. Jsou tam proto, že to Bůh chce a umožnil to.
 
Jaké je největší úskalí zapojení zahraničních dobrovolníků?

První věc – vztahy v komunitě. Vztahy s lidmi nejsou vždy jednoduché. Druhá věc – frustrace v práci v oratoři. Chci, aby v neděli přišlo na tanec hodně dětí, ale nakonec přijdou jen dvě. Něco chci zorganizovat, ale ono to nefunguje. Nefunguje to tak, jak by chtěli. Na konci ale i tak cítí, že více dostali než sami dali.
 
Vzpomínáte na nějaký veselý zážitek s českým dobrovolníkem?

Když přišla Martina, nerozuměla moc španělsky. Jednou v komunitě jsme říkali: „Pojďme plavat.“ Martina stejně jako na všechno ostatní odpověděla automaticky ano. Když jsme vyšli ven, ptali jsme se, kde má plavky a ručník. „Proč?“ nechápala. Teď už mluví španělsky excelentně.
 
Nějaký vzkaz pro české mladé lidi?

Mějte zkušenost života v jiné zemi, jiné kultuře. Zapíše se vám to do srdce i mysli. My si budeme pamatovat vás a vy nás. Celý život. Dokonce i když budete mít problémy. Přesto na sebe vzájemně budeme pamatovat. Je to i příležitost zkušenosti s vírou, zkušenost žít v „bratrském společenství“ lidí se stejným Bohem, s bratry a sestrami v globálním světe. Globalizace lásky a bratrství. 
 
 

                                                                       Za milý rozhovor a tlumočení Yaye Vanišové děkuje Jana Švecová

 
 
Čeští dobrovolníci jezdí do severomexické provincie Guadalajara již od roku 2005. Více informací o možnostech zapojení najdete tady. Nechte se inspirovat i fotografiemi od našich bývalých dobrovolníků Veroniky Ježkové, Jany Georgievové, Martina Pastrňáka nebo naší současné dobrovolnice Martiny Bartošové a jejím blogem.

• Tisk clánku
• Poslat odkaz