Po – pá: 

Jak se ze študáka stane dobrovolník na konci světa? „P. Pavel Čáp měl známé, kteří mu řekli o projektu Proyecto Salesiano Tijuana A. C. Ten spočívá v tom, že ve městě Tijuana, ležícím na hranicích s USA, funguje šest oratoří a azylový dům pro bezdomovce. Tijuana má oficiálně asi dva a půl milionu obyvatel. Neoficiálně mnohem víc. Není to typické evropské město, spíše se podobá velkým americkým aglomeracím, ale je tam mnohem větší chudoba,“ říká Vašek.

Jaká byla tvoje práce a kde jsi bydlel?
„Bydlel jsem společně se šesti salesiány a třinácti dobrovolníky v jednom domě, který je zároveň jednou z oratoří. A každé ráno jsme se rozjížděli každý do své oratoře, večer jsme se vraceli. Oratoře jsou – podle mého názoru – víc podobné těm, jaké byly za časů Dona Boska. Mají tam hřiště, kaple, dílny a nějaké třídy, ve kterých se doučuje. Atmosféru v oratořích vytvářejí salesiáni spolu s dobrovolníky a hodně tam pracují i místní spolupracovníci. Přicházejí učit náboženství nebo třeba počítače. Projekt spolupracuje i se státními institucemi na vzdělávání dospělých. V oratoři, v níž jsem byl, jsem kromě asistence na hřišti, organizování různých aktivit a mnoha drobných prací pomáhal i s přípravou v kostele.

 

Když porovnáš fungování oratoře v Mexiku a u nás? „Systémy jsou dost odlišné. Tady v České republice, ale v celé Evropě, je vše daleko oficiálnější, na všechno jsou pravidla, škatulky. V Mexiku to bylo jiné: jak jsem si to udělal, tak to šlapalo. Částečně jsem pravidla určoval sám. Zvláštní bylo třeba i to, že když jsem v oratoři nebyl já, tak tam nebyl nikdo. Dopoledne tam chodilo děcek málo, byla škola a hodně z nich pracuje. Děcka chodila hlavně odpoledne a večer. Navíc je v Mexiku úplně jiná mentalita. Lidé jsou mnohem chudší.Mnohé děti tam pracují už od útlého věku, někteří přitom i studují, takže volno mají od šesti hodin večer. U mě v oratoři se jich scházelo kolem třiceti.“

Oratoř, ve které Vašek pracoval

Co jsi čekal, když ses připravoval na odlet a jak se představa lišila od skutečnosti?
„Bylo mi jasné, že všechno bude úplně jinak, než jsem schopen si vymyslet. Spíše jsem se snažil připravit na to, abych byl schopen všechno to nové vstřebat a přizpůsobit se. Myslím si, že jedna z věcí, kterou mohou dobrovolníci třeba z Evropy přinést do těchto „exotických“ zemí, je kulturní rozdílnost. My tady děláme věci jinak než o­ni. Také jsem si musel srovnat představu, s jakou tam jedu já, s tím, co ode mne budou požadovat o­ni a co můžu nebo chci v místě svého působení zanechat. Určitá jistota spočívala ve skutečnosti, že jdu k salesiánům. V Praze u salesiánů v Kobylisích bydlím, tak jsem alespoň tu základní představu, jak by mohlo budoucí působení vypadat, měl.“

 

Kluci z "Vaškovi" oratoře

Se španělštinou jsi problémy neměl? Měl a obrovské. Když jsem přijel do Mexika, ničemu jsem nerozuměl, nic jsem nechápal a tiše jsem se divil. Umím anglicky, učil jsem se francouzsky a do učebnice španělštiny jsem se jen několikrát podíval. o­ni s tím ale naštěstí počítali a nepředpokládali, že když je příchozí odkudsi z Čech, přijede a spustí španělsky. Nejdřív jsem se domlouval rukama nohama a poslouchal, pak mi začalo docházet „o čem se lidé baví“ a časem jsem začal i mluvit. Naštěstí většina z Mexičanů umí trochu anglicky a navíc chápali, že když jsem cizinec a španělsky neumím, tak to zkusím anglicky. Pak jsem angličtinu zavrhl a řekl jsem si, že to zkusím španělsky, protože jestli tam mám být rok, tak to bez španělštiny nepůjde.“

Určitě jsi prožil i nějakou krizi, kdy přišla?
„Krizí jsem si prošel v době, kdy jsem se trošku rozkoukal. Když je tam člověk úplně nový, je těch vjemů tolik, že nemá na krizi čas. Pak se trošku otrká, začne rozumět, zastaví se a začne přemýšlet: co teď, kudy půjdu, jak to udělám, s čím jsem přijel a co z toho můžu upotřebit, jakým způsobem a jestli vůbec něco předávat, jak moc se zapojit, co se čeká od dobrovolníka, jestli na to mám, jestli to chci dělat? Myslím, že až tam jsem si udělal představu, co je to dobrovolník.“

Nedívají se na dobrovolníka jako na něco méněcenného?
„Ne, záleží ale na něm samotném. Když se ke svému úkolu postaví aktivně a je za ním vidět práce, dá do díla něco svého, tak nemají proč se na něj dívat jako na póvl, protože tam přece něco nechává. Když tam ale někdo přijede ten rok přežít, když nepracuje, tak je jasné, že se na něj dívají skrz prsty.“

A byli tam takoví?
„Ano.“

Kdo byl s tebou jako dobrovolník?
„V Tijuane byli lidé z Rakouska, Španělska, Německa, Mexika, byl tam jeden Kanaďan, Belgičanka a já, Čech. Celkem 13 lidí.“

Proč jsi se rozhodl odjet pracovat jako dobrovolník?
„Jednak je to dobré jako praxe ke škole, kterou studuji, ale to nebyl hlavní motiv. Spíš jsem se chtěl podívat někam do světa. Když přišel Pavel s tím, že je tato možnost, ani jsem se dlouho nerozmýšlel. Jednak jsem měl na rozhodnutí jenom týden. Navíc to bylo ve zkouškovém období a měl jsem hlavu plnou jiných starostí. Spolehl jsem na Hospodina: Jestli mě tam chce, tak zařídí, aby všechno vyšlo: Dostanu víza, pojištění, seženu peníze na cestu, apod. Prostě že všechno vyjde, abych mohl jet. Když něco z toho nevyjde, tak tam být nemám. Všechno ale vyšlo, vízum mi přivezl kurýr večer před odletem. Tak jsem letěl. Cestoval jsem přes Ameriku, protože to bylo levnější. Zpáteční letenka přišla na 18 tisíc korun. Kdybych letěl přímo do Mexika, stálo by to 25 tisíc.“

Jakým způsobem byl pobyt financován?
„Dobrovolník si platí cestu, ostatní hradí přijímající organizace. V mém případě to bylo tak, že přes Pavla Čápa jsem dostal půjčku od salesiánské provincie. Z ní se zaplatila letenka, pojištění a vízum. Na vrácení dluhu vybíral Pavel po svých známých, kteří podporují dobrovolnické hnutí.“

Nebál ses třeba exotických nemocí, které se u nás nevyskytují?
„Když jsem se rozhodl, že do toho jdu, tak jsme začali přemýšlet co všechno je potřeba zařídit – vízum, pojištění, pas, letenky, očkování, přerušení studia. Očkovat jsem se nechal proti tetanu, žluté zimnici, žloutence A, B a břišnímu tyfu. Problém byl v tom, že mi nemohli napíchat všechna očkování najednou. Nakonec jsme to ale dali s lékaři dohromady. Je fakt, že se mi podařilo obstarat všechny náležitosti v rekordním čase. Až do konce školního roku jsem měl zkoušky, přes prázdniny je prakticky nemožné na úřadech cokoli vyřídit, a navíc jsem měl dlouho dopředu naplánovanou řadu akcí, a tak jsem vlastně všechno oběhl až po prázdninách.“

 

Kdy sis uvědomil, že už jsi „v tom“ a není cesta zpět? „Když se mi podařilo všechno vyřídit, sedl jsem 17. října 2003 na letadlo a opustil republiku. Přiletěl jsem do San Diega v USA a pak jsem jel autem do Mexika. Skutečnost, že už je to tady, mi došla ve chvíli, kdy jsem přejel hranice. V USA jsme jeli po dálnici, kolem které v podstatě nic není. Když jsme překročili hranice do Mexika, bylo to v noci, nastal zlom – všude bylo najednou živo, plno lidí na ulicích, a hudba, až hluk, plno aut, světla, všechno španělsky, takový zvláštní neznámý rytmus. Koukal jsem nechápavě kolem sebe a musím přiznat, že to byl celkem velký šok.“

Pohled na Tijuanu z kopce nad městem

Kolik času jsi měl na aklimatizaci?
„Měl jsem asi týden. Když jsem přijel do Tijuany, objel jsem postupně všechny oratoře, jak se říká na čumendu, jak to tam dělají atd. Mezitím ředitel rozhodoval, kam mě pošle. Místo mi neurčili podle jazykových znalostí, jak už jsem řekl, počítají s tím, že kdo přijede, tak jejich jazyk nezná. Projekt tam funguje už sedmnáct let, a proto už mají dlouholeté zkušenosti s nově příchozími. Lidé jsou na to zvyklí a jsou velice vstřícní, hlavně dospělí.
Děcka jsou v tomto směru stejná jako u nás – naoko vás učí pozdrav, ale ve skutečnosti je to nadávka, nebo nějaký vulgarismus. Myslím, že to takhle funguje na celém světě.“

Jak Mexičané žijí, dá se srovnávat životní úroveň tam a u nás?
„Zdá se mi, že lidé v Mexiku jsou víc v pohodě. Vychází to z jejich mentality. Někde jsem dokonce četl, že jsou po Haiťanech druhý nejšťastnější národ na světě. Jsem nakloněn tomu věřit, protože kdyby do Mexika „přesadili“ například Čechy, tak se unadáváme. Tak například nám jednou tři dny netekla voda. Mexičané jen pokrčili rameny a řekli, no tak nefunguje. Však o­na zase poteče, až to někdo opraví. Problémy se tam řeší na evropský vkus možná trochu laxně. Na druhou stranu na to, kolik jich mají, jim vlastně ani nic jiného nezbývá. Je běžné, že v Mexiku děti nechodí do škol a místo toho pracují. Školy tam ale třeba fungují dopoledne i odpoledne. Polovina dětí chodí dopoledne a druhá polovina odpoledne. Je to způsobeno tím, že není dostatečná kapacita škol, aby se tam všechny děti vešly třeba dopoledne.“

 

Jaké bylo v Tijuaně podnebí? „V Tijuaně, která leží u moře, je podnebí středomořské. Asi 200 km do vnitrozemí byla poušť, kde jsem se také byl podívat a tam vládnou opravdu těžko představitelné podmínky. Ve stínu tam v době naší návštěvy bylo 45 stupňů. Tak jako my máme byty vybavené topením, o­ni mají chlazení. Tamní obyvatelé už jsou na to zvyklí a umějí v tom žít, ale myslím si, že kdyby tam přišel někdo odsud, tak by si těžce zvykal. Ale představa, že tam většinu dne prosedí někde ve stínu je mylná, pracují celý den, ale ve volnějším tempu. Vypadá to, že dělají jen tak „na pohodu“, ale je to hlavně kvůli tomu, aby vůbec přežili.“

Tijuana leží přímo na hranicích s USA, do kterých se snaží proniknout mnoho lidí. Pětimetrový plot, ostnaté dráty, kamery, vrtulníky, hlídky se psy ale dělají tuto hranici nejstřeženějším místem na světě. Hranice končí až v divokém mořském příboji.

Co ti na Mexičanech nejvíc vadilo?
„Co mi hodně vadilo, byla jejich nedochvilnost. Hodina se nepočítá jako zpoždění, automaticky se počítá s tím, že každý chodí pozdě. A nikomu, kromě Evropanů, to nijak zvlášť nevadí. Celá společnost prostě tak funguje, všichni s tím počítají a pak nemají problém. Říkají: O co jde, vždyť já to dělám stejně… Snažil jsem se o nějaký řád i v tomto ohledu, říkal jsem si, že přece nemohu přijít o půl hodiny později a tvářit se, že se nic neděje.“

Chtěl by ses do Mexika vrátit, chtěl bys tam žít?
„Žít dlouhodobě bych tam asi nechtěl, ne proto že bych to nedokázal, ale protože tam nejsem doma a necítil bych se tam jako doma. Vyplývá to možná i z toho, že jsem věděl, že tam jedu na rok a pak se vrátím. Prostě mě to tam nechytilo za srdce. Rád bych se tam zajel podívat za lidmi, s nimiž jsem pracoval, podívat se, jak žijí, jak pracují, pozdravit je, podívat se, jak jim to jde, ale žít bych tam nemusel. Spíš bych rád procestoval větší část Mexika, protože jsem neměl na cestování ani čas ani peníze. Byl jsem celou dobu na jednom místě, ale na druhou stranu s tím jsem tam jel a tak jsem to ani nebral jako nějakou újmu. Možná příště.“

Jsou tam děcka jinačí než tady u nás?
„Ano, jsou. V Mexiku je všechno řekněme divočejší. U nás například funguje sociálka, kurátoři apod., a dítě je určitým způsobem kontrolovatelné. Jeho okolí ví, jak žije, co dělá, a dítě to ví také. A ví i to, že když bude v nějakém srabu, tak se mu někdo bude věnovat, někdo za ním stojí ať chce nebo ne. V Mexiku se mi zdálo, že panuje opačný extrém: Kdo nepracuje nejí, každý se o sebe musí postarat. Povahově jsou Mexičané, a tudíž i jejich děti, horkokrevnější. Na fotbale jsou schopni se lehce porvat. Jsou také víc rebelové. Například vytváření graffiti je v Tijuane považováno za trestný čin, za který se chodí do vězení, ale některá z děcek to berou spíše jako adrenalinový sport.“

 

Čím jsi byl překvapen? „Zaujalo mne, jak je v Mexičanech zakořeněná zbožnost. Když jdou kolem kostela, automaticky se pokřižují a nikdo se na to nedívá jako na něco zvláštního. Viděl jsem mnohokrát jet lidi na motorce kolem kostela, kteří se křižovali za jízdy, a nikdo se nad tím nepozastavoval. Nedovedu si ale představit, že bych tady v Praze šel kolem kostela Svatého Kříže u Václavského náměstí a křižoval se, to by se na mě lidé asi dívali s hodně otevřenou pusou.“

Jak tě zkušenost s prací dobrovolníka změnila?
„Byla to zajímavá a dobrodružná epizoda v mém životě. Myslím si, že během té doby jsem naučil dívat se na svět trochu jinak. Je to velká životní zkušenost. Tím, že jsem byl v kontaktu s děckama, zvykl jsem na tento druh práce, na kontakt a komunikaci s nimi. Pro život jsem si vyzkoušel i jednu praktickou věc, a sice to, že komunikace je třeba a že na ní vše stojí a padá. Také jsem se musel vypořádat s rozdílností naší a tamní kultury. Myslím si, že jsem teď schopen pochopit, proč někdo jiný dělá určité věci jinak než já, nebo my tady v ČR či Evropě. Myslím si, že jsem schopen si vážit víc toho, co tady máme, že si opravdu žijeme v nadbytku a ve velkém pohodlí. Ve srovnání s nimi jsme na tom opravdu velmi dobře. Možná, že s tím řada lidí nebude souhlasit a při četbě těchto řádků se jim bude zatmívat před očima, ale je to tak. Tady málokdo ví, nebo pamatuje, co je to žít v opravdové chudobě.“

Když se vrátíme do doby před odjezdem. Jak se na tvé rozhodování dívali doma, když jsi jim oznámil, že chceš jet do Mexika?
Rodičů jsem se samozřejmě zeptal, co si o tom myslí. V podstatě jsem už byla ale rozhodnutý, že pojedu. Na druhou stranu jsem se nechtěl postavit proti rodině. Jsem moc rád za to, že mám rozumné rodiče. Koneckonců jsem dospělý, je to můj život, a tak mi to také taťka řekl: „Jestli chceš, jeď, je to určitá šance a asi by bylo hloupé ji nevyužít. Podívej se, jestli na to máš, jeď. Nemůžeš tím nic ztratit.“ S těmi ztrátami je to celkově zajímavá věc. Něco jsem za těch deset měsíců ztratil, například kontinuitu ve škole, teď musím začínat jakoby znovu. Daleko větší ztráta podle mě je, že jsem tady nebyl se svými kamarády a blízkými lidmi. Každý se nějak vyvíjíme a měníme se a lidé se tady za ten rok změnili, já jsem se také změnil, ale neprožívali jsme změnu spolu. Teď jsme každý trošku někde jinde. Když jsme před Mexikem trávili hodně času společně, je teď těžší na to navázat, už to není to, co to bývalo. Kamarádi mají jiné kamarády, já mám také nové známé.
A také domov pro mě znamená už úplně něco jiného. Došlo mi, že už si stojím na svých nohách a jak si vše uspořádám, takové to budu mít, můžu se opřít o rodinu, o přátele. Ale už to nikdy nebude takové jako před odjezdem do Mexika.
V současnosti se učím novou situaci pojmout, protože v jistém smyslu začínám od začátku. Jsem za to opravdu rád a musím říct, že mě to baví. Zjišťuju, že mě baví změny a situace, vůči kterým se musí člověk vyhranit nebo vůči kterým musí zaujmout postoj.