Moja ljubov, moja Bulgaria

... notují si Bulhaři v jedné ze svých nejznámějších národních písní a my si - po měsíčním pobytu - tak zpíváme s nimi. Bulharsko si nás totiž získalo!

Do „nejbalkánštější“ z balkánských zemí jsme se vydali, abychom strávili čtyři horké červencové neděle v české salesiánské komunitě v samém srdci Bulharska, v Údolí růží.

Salesiáni přišli do Bulharska v roce 1994, protože si velmi dobře uvědomovali, jak je nesmírně důležité povzbudit tamější duchovní život. Komunistická diktatura udělala za půlstoletí své… V šedesátitisícovém Kazanlaku vybudovali kostel svatého Josefa, farní dům a středisko mládeže OAZIS, kam pětkrát týdně přicházejí děcka z přilehlých čtvrtí i ze samého okraje města a tráví tak pod vedením řeholníků a dobrovolníků svůj volný čas.

Jak vypadá takový typický den dobrovolníka?

Vstává těsně před sedmou, vyběhne ze své stáje (pro ty, kdo se nevyznají v záludnostech bulharštiny: stáj = pokoj, místnost, cimra), osvěží se proudem studené vody a co nejrychleji se – samozřejmě se vší noblesou – připojí k modlitbě breviáře, čili časoslovu. Pokud chce ale dosnít, co krátce před půlnocí započal, přijde až na ranní liturgii. Po mši přichystá bílý chléb, salátku (rajčatovo okurkovou směsku), kaškaval a sirene (dva nejtypičtější místní druhy sýrů) na společnou snídani.

Poté, co se komunita a dobrovolníci vydatně posilní, čeká každého jeho vlastní práce. Kluci dělají okolo fary vše, co je třeba (opravují jeden z farních domů, pracují v dílně, …), holky se vydávají na pazar, ovocný a zeleninový trh, okořeněný pravou atmosférou východu. Jeden z jeho vchodů střeží mešita s převysokým minaretem, další budova moderního nákupního centra vystavená v typickém účelovém západním stylu. Vyrazíte-li tedy pro čerstvé suroviny mezi drobné obchodníky, budou na vás snědí vrásčití staříci pokřikovat, odkud že jste a že jejich rajské stojí jen dvě leva a čušky (papriky) vypěstovali „bez chemie“ na zahrádce za domem. Když u nich naberete tolik zeleniny, co „spořádá“ jedna musaka (zapečené brambory s masem a zeleninou), podají vám místo pokladního lístku kus kartónu z krabice, kde měli uložené brambory, s cifrou označující celkovou cenu nákupu...

A jsme u oběda. Pokud právě nechystáte musaku, zapečené brambory nebo francouzské brambory se salátkou, připravíte třeba typický český guláš. Ani tím komunita nepohrdne, právě naopak!

Úderem druhé hodiny odpolední se rozezní zvonek, kterým se ohlašují první návštěvníci oratoře. Už před začátkem ale stepují drobní klučíci před bránou na farní dvůr a nedočkavě očekávají „své“ otce Petra, Jiřího (Georgije), Cvrčka, Jaromíra a Martina, leličky (tetičky dobrovolnice) a „otce“ dobrovolníky. Dobrovolník si s dětmi hraje, hlídá je, aby se nepomlátily při stolním fotbálku, povzbuzuje je hlasitým „bravo!“ a umírňuje důrazným „styga!“ (přestaň!), lítá s nimi okolo pingpongového stolu v jednom ze sálů oratoře i na rozpáleném hřišti před farou, pokouší se aspoň trošku šikovně šťouchnout do jedné z kulečníkových koulí, maluje, kreslí, hraje různé stolní hry a hlavně s nimi mluví, povídá, baví se, vypráví a rozpráví… Ale to prostě musíte zažít na vlastní kůži!! Podobně probíhá i několik dalších večerů (tři do týdne), kdy děcka dorazí do oratoře ještě po večeři.

A pak už jen „leka nošt!“ (dobrou noc!), pokud nechcete strávit pár minut v tichu a příjemném chládku spoře osvětleného kostelíka svatého Josefa a poděkovat za vše, co jste prožili.

Vydáte-li se na měsíční volontariát do Bulharska, strávíte s dětmi také jeden týden až deset dní na táboře v horách. Spát v turistické chatě v nadmořské výšce 1500 metrů, škrábat se za signálem na mobil na kopec vzdálený asi kilometr a půl, nabírat pitnou vodu ze studánek či chodit po hřebenech Staré planiny a vyhlížet nejvyšší Botev byste nejspíš chtěli déle než jen několik dní. Ale dole v Kazanlaku se po vás už ptají děcka z oratoře…

Za dobrovolníky Míšu, Honzu a Ondru sepsala Jitka Kotalová

Podívejte se na více fotek tady.