SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 1. listopadu 2011

SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 1. listopad 2011

(kompletní text dostupný na http://zapiskysvazijske.blog.cz/)

Závěrečné zkoušky se blíží

Příští pondělí tady začínají sedmákům ze salesiánské školy a tomu se přizpůsobuje i velká část našeho programu – zejména onen odpolední „tutoring“ (doučování), který je zaměřený výhradně na ně. Od toho čtvrtka, kdy jsem jim povídal o demokracii, mám na ně vyhrazený každý čtvrtek. Nicméně jsme po domluvě usoudili, že doučovat sociální vědy nemá smysl, protože z toho tu zkoušku nějak udělají. Trápí je většinou zejména angličtina a matematika. A protože v angličtině jim zase tolik nepomůžu, zaměřujeme se poslední čtvrtky před zkouškou na matematiku. Díky tomu se postupně učím i „velmi užitečná“ anglická slovíčka, jako je dělenec, dělitel nebo zlomky. V každém případě však mohu posoudit, že zdejší kluci z MYC určitě nejsou žádní hlupáci. Četl jsem blog mého kamaráda Cyrila, který je teď na misi v Indii, kde si stěžoval, že zdejší učitelé znají téměř výlučně jediný způsob výuky: naučit žáky všechno nazpaměť. Pochopitelně se to míjí nějakým pozitivním účinkem – že by žáci třeba něco i doopravdy věděli a uměli. Oproti tomu musím říct, že zdejší úroveň výuky je podstatně lepší. Sice jsem nebyl přímo ve školách při výuce, ale podle učebnic a taky znalostí sedmáků (což je poslední stupeň svazijské „základky“) mohu celkem slušně posoudit, že se tu používají relativně moderní způsoby výuky. Když jsem o tom mluvil přes Skype s naším salesiánským knězem Jaroslavem, tak říkal, že to bude asi tím, jaký vliv tady mají bílí učitelé, od nichž se ti zdejší rádi přiučí a respektují je. Kultura je tu sice svébytná, ale svým způsobem v mnoha věcech otevřenější západním vlivům, než v Indii, která je na své kulturní tradice příliš hrdá, než aby přiznala, že by se měla něco přiučit ze Západu. Ale to je spíš taková úvaha, kdoví, jak je to doopravdy.

Když jsem mluvil s jednou učitelkou z Finska, která sem přijela na tři týdny rozšířit si obzory v praxi i o netradiční způsoby výuky, tak ta si stěžovala především na problém rozdělených škol na chlapecké a dívčí. Učila tedy především malé děti. Zatímco v chlapecké škole se nedalo téměř vůbec soustředit na výuku, tak dívky byly celou dobu vzorně potichu a poslouchaly (nebo dělaly, že poslouchají, nedělejme si iluze). Což ovšem znamenalo, že z hodiny v chlapecké třídě se dalo učit sotva 30 minut. Také se zmínila o tom, že byla překvapená, když zdejší učitelé pouštěli v rámci vyučování (nebo řekněme oddechu od vyučování) dětem americký film plný násilí a erotiky. Něco takového by asi v evropském vzdělávacím systému neprošlo.

Ještě se vrátím k průběhu závěrečných zkoušek. Začínají v pondělí a končí v pátek. Přes celý týden skládají sedmáci zkoušky z pěti různých oborů: angličtina, matematika, sociální studia, náboženství a vědy (science, což zahrnuje fyziku, chemii a biologii). Zkouška z každého oboru má dvě části, takže každý den závěrečných zkoušek absolvují sedmáci dvě zkoušky, z nichž se jim potom sestaví závěrečné hodnocení. Jako poznámku ještě doplním, že sedmáci mohou být velmi různého věku. Za normálních okolností by měli tuhle zkoušku skládat zhruba ve čtrnácti letech, ale mnozí z nich prostě z rodinných a sociálních důvodů nastoupili do školy výrazně později, takže jim je někdy i sedmnáct nebo osmnáct let. Zvláště v MYC, kam berou do opatrování sirotky nebo špatně zaopatřené děti, je to poměrně častým jevem.

Kromě „tutoringu“ sedmáků, pokračujeme samozřejmě i ve večerním doučování v Sikhunyaně. Menší kluci mají různorodé chvilky. Jednou jsme museli doučování vynechat, protože nám sociální pracovníci řekli, že se tam stal nějaký závažný průšvih, takže tam raději nemáme jezdit. Ani nesměli mluvit o tom, co to přesně bylo. Když jsme tam pak jeli o dva dny později na další tutoring, byly děti skoro nezvladatelné. Naopak o týden později už jim asi někdo důrazně promluvil do duše a najednou byli všichni kluci jako vyměnění a většina z nich dokonce vypadala, že se opravdu chce něco naučit! Každopádně i jim se blíží prázdniny, které začnou někdy na konci listopadu, takže motivace bude časem značně upadat.

Příběh odřené nohy

V minulé sérii příspěvků jsem popisoval, jak mají zdejší děti rády příběhy, aby tak chytře vymámily na „bohatých běloších“ nějaký ten příspěvek na svoji chudobu. Teď ke mně přišel jeden z nich velmi blízko. Stalo se to opět během mého dozoru ve sportovní hale. Jeden z chlapců jménem Bheki, asi jedenácti až dvanáctiletý, tam náruživě přelézal ony polorozvité plastikové sedačky, přičemž nedaleko něj jednu z nich sestřelil se svou obvyklou razancí fotbalový míč vypálený jedním z náruživých malých svazijských fotbalistů. Odražená sedačka zasáhla Bhekiho a on ještě poměrně nešťastně spadl, takže si dost ošklivě odřel nohu. Odřenina není nic vážného, ale přece jen v tom bylo dost krve a sedřené kůže místy odchlípnuté až k masu, takže jsem Bhekiho okamžitě sebral a odvedl na blízkou kliniku zřízenou pro tyto případy u kanceláře MYC. No kliniku, spíše je to jedna kancelář s jedním doktorem a dobře vybavenou lékárničkou. To ovšem stačilo. Hlavně bylo potřeba vyčistit a zalepit ránu, protože při zdejším výskytu nemocí (a především viru HIV) není radno riskovat, že se nějaká nečistota dostane do krevního oběhu. Každopádně doktor mi řekl, ať se s Bhekim zastavím ještě zítra na nové vyčištění a novou náplast (velikost půlky Bhekiho lýtka). To všechno byl ještě poměrně standardní průběh. Zajímavá však byla následná reakce Bhekiho, který se mnou po východu z kliniky najednou úplně odmítl mluvit. Prostě byl tak naštvaný na to, co se mu stalo, že odmítl komunikovat anglicky. Dostal jsem z něj, jak se jmenuje, ale to mi jen napsal prstem na sedačku. Pak přišel nějaký jeho kamarád, s nímž Bheki mluvil svazijsky (jazykem SiSwati), ale anglicky nechtěl ani slovo. Kamarád mi řekl, jak je Bheki na sebe nazlobený a že ho odvede domů. Když jsem pak příští den přišel do haly a uviděl Bhekiho, tak ten mě okamžitě objal a hlásil se ke mně, jako bych byl jeho největší kamarád na světě. Ukazoval mi ošetření své nohy, ale když jsem ho chtěl dovést k doktorovi na převaz, tak se bránil vší silou. Tehdy jsem pomalu začal chápat jeho nestálou povahu a náladovost. V klidu si hrál hodinu a půl fotbal, ale k doktorovi nechtěl. Hlavou se mi honilo podezření, jestli není náhodou z rodiny naočkován k nějaké nedůvěře k doktorům, protože léčí všechno „tradičními“ a „přírodními“ metodami. Ale nic takového. Přesvědčil jsem ho k návštěvě doktora až pozdě odpoledne, kdy už byla klinika zavřená. Tehdy litoval. Začal najednou hrát, jak ho to hrozně bolí a jak se nedostane domů. Navíc má hrozný hlad. Na důkaz toho si několikrát za minutu mnul bříško a předváděl náznaky omdlévání. Pochopil jsem, že k náladovosti má Bheki ještě výrazný dramatický talent. Když jsme pak v dalších dnech šli ještě dvakrát na kliniku na převaz, vždycky hrál před tím fotbal nebo basketbal, ale pak po ošetření najednou začal těžce kulhat a skuhrat, jak se nedostane domů. Bydlí prý dost daleko, a navíc nemá už rodiče, takže žije s nevlastním otcem, který ho skoro neživí a za své zranění prý dostává pěkně vynadáno. Kromě toho při jednom kreslení křídou před halou namaloval několik velkých srdcí, tak jsem se ho ptal, jak je na tom s děvčaty. Říkal, že jich chce mít spoustu, protože vázat se na jednu by prý ochudilo všechny ostatní o jeho lásku. No, na necelých dvanáct let je to poměrně zajímavé prohlášení. Každopádně Bheki svým příběhem potvrdil to, co říkal před měsícem otec John. Zdejší děti prostě příběhy milují a některé z nich mají i pravdivý základ. A taky říkal, že se mu rozpadly boty a na nové nemá. Jsem zvědav, jak se to vyvine, protože Bheki se ke mně stále náruživě hlásí, když se potkáme v hale. Teď jsem ho už ale téměř týden neviděl, tak jen doufám, že se mu nic nestalo.

Spící lvi a smrtící bouřky

Rád bych se také alespoň krátce rozepsal o svazijské přírodě a podnebí. Už před mým příjezdem jsem věděl, že zdejší národní parky lákají turisty z celé jižní Afriky a jsou proslulé svým přírodním bohatstvím, zejména zvířaty. Nejdříve jsme se vydali k relativně blízkým vodopádům Mantenga, kolem kterých je taková malá přírodní rezervace. Zvěří se to tam zrovna nehemží, ale je tam několik malých opic, které pravidelně číhají u cesty a taky dost srnek.

Každopádně je tam nádherně a v parném nedělním odpoledni je to ideální místo pro odpočinek. Dá se tam výborně skákat do vody. Krokodýly jsme nezaznamenali. Kousek od vodopádů je pak stylová „culture village“, ale tam je dost drahé vstupné a je to taková umělá turistická atrakce. Asi se tam někdy podívám, avšak zatím mě ta výše vstupného odrazuje.

Minulou neděli jsme pak byli v Hlane parku, což je jeden ze svazijských národních parků (tuším, že největší), kde se dá vidět spousta typické africké zvířeny. Můžete se projíždět buď vlastním autem, nebo vás naloží do jeepu a provezou s průvodcem všemi zajímavými místy, samozřejmě za patřičný poplatek. A jedině s průvodcem se dostanete do „sekce koček“, kde se dají vidět lvi. Už mi bylo položeno pár dotazů, kde je jako moje fotka, jak dávám lvovi hlavu do tlamy, nebo aspoň ruku, případně kde sedím na slonovi, nebo aspoň na žirafě. Nikoliv přátelé, není to cirkus. Zvířata sice žijí ve volné přírodě a nejsou zavřeny v klecích či malých výbězích jako v zoo, ale pořád jsou to divoká zvířata. Přiblížit se ke slonovi blíže než na 60 metrů je zakázáno – mohl by se rozzlobit. Nosorožci jsou za plotem u jezera, kde se můžou v klidu válet v bahně. Můžete jedině k antilopám, které ovšem (překvapivě) obvykle utečou. Tak jsme nasedli do jeepu a vydali se na cestu. Fotografie můžete najít na mé fotogalerii (http://henricus7.rajce.idnes.cz/), kde si možná povšimnete, že je tu pár slonů, žiraf, antilop a nosorožců, k tomu pár roztodivných ptáků, nějací ti buvoli (nebo takového něco podobného) a dokonce divoké prase. Zebru jsme viděli jen krátce, tak jsem ji nestihl zachytit. Možná se ptáte, kde jsou ti lvi? Schovali se, přátelé. Nejen nosorožci se totiž váleli. Vzhledem k tomu, že se rtuť teploměru nebezpečně přibližovala 40^oC, tak i lvi se schovali do stínu a k cestám nechodili. „Je to jako hra,“ upozorňoval nás průvodce hned na začátku. „Nikdo neví, kde zvířata zrovna jsou a jestli se nám ukážou.“ Lvi se neukázali a raději si někde v klidu podřimovali. A to jsme v té jejich sekci jezdili asi hodinu a půl. Ještě bych se podělil o zajímavou příhodu, kterou nám vyprávěl jeden z místních chlapů, jenž byl s námi na vyjížďce jeepem. Prý jim před pár lety uteklo ze sekce šest lvů a vydalo se na lov do „širého světa“. Čtyři z nich se prý podařilo odlovit zpátky a dva z nich dostali místní vesničané, kteří trpí nedostatkem jídla, takže si z nich udělali chutnou lví pečínku. Pokoušel jsem si představit vesničana, jak jde s vidlemi na lva, ale dobře… možná měli i pušky. A lví pečínku? No, asi bych ji ochutnal, ale přijde mi to barbarské. Nicméně tento příklad krásně ilustruje, jak tady vedle sebe existují dva světy – na jedné straně drahý a nákladný národní park pro „bohaté“ turisty a vedle něj chudé vesnice, kde nemají pořádně co jíst.

Ještě se krátce vrátím ke zmiňovanému čtyřicetistupňovému počasí. Jistě, v Evropě se teď počátkem listopadu už pomalu blíží zima, někde je snad i první sníh, ale tady se všechno chystá na největší vedra sezóny. Mělo by to být jaro, ale my asi nejsme zvyklí na čtyřicetistupňové jaro. Ale ne že by tu byly jenom přepálené dny. Velké vedro s sebou logicky nese silné bouřky, které obvykle po horkém dni následují. Takovou smršť blesků a hromů jsem v Evropě mockrát nezažil. Tady je to téměř na denním pořádku. Minulou noc to za oknem vypadalo, jako kdyby začala válka. Skoro jsem měl obavu, aby to náš dobrovolnický Palác vydržel. Nedokážu si představit, jak to vydrží ty dřevěné chatrče chudých vesničanů. Ale asi to musí mít nějak vychytané.

Před pár týdny udeřil blesk do jednoho vysokého stromu asi 40 metrů před naším domem. Byl jsem zrovna v pokoji, najednou obrovská rána a viděl jsem přes okno jen explozi. Trochu jako v komiksu. V první chvíli jsem si myslel, že to zasáhlo některý z domů. Ale pak jsme všichni vyběhli na balkón a uviděli rozházené kusy stromu po širém okolí, zejména na silnici pod ním. Nikomu se nic nestalo, ale i tak to byl můj první zážitek s tak blízkým bleskem.

Jindřich Kačer