"Nechceš jet do Holandska?"

A že jich nebylo málo.
O co vlastně šlo? V salesiánském středisku v Rijswijku se sešlo okolo dvaceti pěti dobrovolníků z celé Evropy. Z České republiky jsme přijeli tři: Bětka, která tady byla dokonce na pět týdnů, Michal a já. Do střediska denně docházely děti z okolí a spolu s dalšími dobrovolníky z Holandska jsme se jim starali o program. Děti byly rozděleny do skupin podle věku: 4 - 6, 7 - 8, 9 - 10, 11 - 12 a 13 – 17.
Neměla jsem právě velká očekávání. Osobně dávám přednost tomu neočekávat mnoho a být raději příjemně potěšena než hodně zklamaná. Ale i kdybych očekávala víc, myslím, že to, co jsem prožila, by mi stejně vyrazilo dech.
Začnu od zcela přízemních věcí. Zázemí: bydleli jsme v pokojíčcích po čtyřech s vlastním sociálním zařízením a někteří z nás se shodli, že tak pěkně nemají pokoj zařízený ani doma. Jídlo: pokud nemáte rádi sendviče, tento pobyt tuto vaši nelibost nejspíš jen podpoří, protože tady je budete nejspíš jíst na všechny způsoby ;). Ale jinak si nebylo na co stěžovat. Každý večer připravovala jídlo jedna země, takže jsme ochutnali hodně specialit (včetně italských lasagní a španělských ptáčků). Všeobecně si myslím, že jsme se vzájemně o ostatních zemích spoustu věcí dozvěděli. Například některé holandské děti zjistily, že Malta neleží ve Španělsku;).
Styl práce s dětmi se docela podstatně lišil od toho, na co jsem z českých táborů byla zvyklá. Mnohem víc času zde bylo bez konkrétního programu a děti si mohly hodně vybírat, co chtějí dělat. Vedoucí nevymýšleli složité hry, náročné na přípravu, a když chtěli dát dětem nějaký pořádný zážitek, vzali je do aquaparku, disneylandu nebo na bowling. Jeden den jsme měli například vojenské hry, které spočívaly jen v tom, že jsme soutěžili v obratnosti a rychlosti, ale naprosto se obešly bez jakékoliv motivace, kostýmů nebo toho, že by se vedoucí oslovovali seržante a plukovníku. Trvalo mi, než jsem si na odlišnosti zvykla, ale nakonec myslím, že mě právě tato zkušenost i mnoho naučila.
Zpětně hodně vzpomínám na každodenní ranní tancování. V deset hodin se sešly všechny děti i vedoucí a tancovaly se nejrůznější sestavy od lehoučkých pro nejmenší až po ty, které těm malým právě moc nešly. Každý den skoro ty stejné. Něco jako ranní uvítací rituál.
Co mi ale nejvíc chybí, jsou ostatní dobrovolníci, kteří byli zapojeni do tohoto programu. Během pár dní se z nás stal jeden živoucí organismus, který společně pracoval, jedl, bavil se a… bavil se. Každý večer, když už byly děti pryč, jsme vymýšleli společné hry a často se k nám přidávalo i několik holandských dobrovolníků. Zahráli jsme si i spoustu her, které sice známe, ale hráváme je tady v České republice jinak. A když jsme si občas zahráli hru, kterou jsme předtím dopoledne hráli s dětmi, většinou jsme se u ní vyřádili o mnoho víc... To víte, velké děti;).
Vytvořila se mezi námi skutečně krásná přátelství, ale plynou z toho i problémy, jako například to, že teď po návratu mám věčně přeplněnou schránku s emaily, nebo to, že se nám na konci nikomu nechtělo odjíždět a snad všichni loučení obrečeli.
Co říct závěrem. Těch pár dní svého života bych nevyměnila ani za zlato, stříbro a drahé kamení. A už se nehorázně těším, že ty lidi zase uvidím. A jestli vám někdo dá možnost se něčeho takového zúčastnit, neváhejte, možná taky dostanete víc, než byste kdy očekávali.

Dinges

Celý program byl financován z fondů EU programem Mládež v akci nizozemské agentury Mládež (akce 2 - Evropská Dobrovolná Služba EVS).

• Tisk clánku
• Poslat odkaz