Fontalbres, aneb dva týdny na táboře ve Španělsku

V Alicante – přímořském městě na pobřeží Španělska jsme strávily jen dva dny před táborem v horách a jeden den po jeho skončení, ale tohoto jsme si nemohly nevšimnout. Zvlášť, když u nás se toto nemůže stát snad ani omylem.

Už je to tak. Byly jsme ve Španělsku, před námi desetidenní tábor se sto dětmi a tisíc otázek, jak to vlastně všechno bude probíhat.

První dva dny jsme byly právě ještě ve zmíněném Alicante, odkud pocházela většina animátorů a dětí, a kde bylo i salesiánské centrum mládeže – Tucumán 7. I když při cestě z letiště nám Pablo tvrdil, že už mají nachystané všechno (asi záleží, jak to myslel :-) ), v centru pořád někdo byl a balil krabice s věcmi na program, kreslil plakáty nebo dělal cokoli jiného, co ještě bylo potřeba. Tož, přece tam nebudeme jen tak sedět a koukat, jak ostatní makají. A tak jsme se o práci začaly trochu ptát, a když jsme se snažily, tak nám i nějakou dali. Ale že by se nás místní animátoři – tedy vlastně „monitoru“ pošpanělsku – snažili nějak moc zapojit do jejich přípravných prací, to se říct nedá, ale když jsme se na něco ptaly, něco chtěly vědět, tak nám vždycky rádi odpověděli.  Nakonec jsme si přece jen mohly říct, že jsme jim aspoň něco málo pomohly, ať už to bylo jen skládání velkých látek nebo vyřezávání krychlí z hrubého kartonu.

Naším prvním „problémem“ bylo, jak zpomalit naše pracovní tempo a nasazení, na které jsme zvyklé z domů. Tady nikdo nikam nespěchal, nehonil se. Co na tom, že jsme si domluvili sraz v salesiánském centru na 10 hodin? Ještě musíme na nákup, pověsit prádlo, zase ho posbírat... kam bychom se honili? Co na tom, že za půl dne má přijet kamion, který odveze věci na tábor, a my ještě nemáme všechno hotové? Přece se kvůli tomu nebudeme stresovat! (Taky zajisté proto, že pokud je příjezd kamionu domluvený na 17 hodin, nepřijede dříve než v 18.30...)

Další problém se týkal jídla. Španělé totiž jedli, když byl čas. A protože v centru svým poklidným tempem pořád něco dělali, tak ten čas skoro neměli. První den jsme vydržely s tím, co jsme měly s sebou a byly neskutečně rády za nápad koupit ještě v Praze někdy v pět hodin ráno na zastávce bochník chleba. Bez něho by nám bylo hodně těžko. Druhý den už se o naše jídlo víc staral Pablo a nějak jsme to tedy zvládaly, i když obědvat v době, kdy Verinka normálně přemýšlí, co by mohla večeřet, je taky nezvyk. Později na táboře, kdy celý den dostal trochu řád, bez kterého to při více než sto účastnících tábora nejde, jsme se dočkaly pravidelného řádu i v jídle.

Fontalbres, místo našeho tábora, se nachází v horách, asi 1000 m.n.m.  zhruba hodinu jízdy autobusem z Alicante. Nadmořská výška nebyla na teplotě skoro ani poznat. Byly to vlastně dva tábory na jednom místě: pro děti  od 13 do 14 let, a druhý pro děti od 15 do 18. Program byl pro každý tábor zvlášť, společné bylo jídlo a výlety. Kluci a část holek spali ve stanech, ostatní v budově na patrových postelích. Z České republiky jsme tu byly dvě dobrovolnice, jedna pomáhala s programem u mladších, druhá u starších.

No, pomáhala... Jak se to vezme. Každopádně by se bez našich rukou obešli a na chod tábora by to zcela jistě neohrozilo. Ale zase, kdo je nepostradatelný? Určitě jsme mohly být zapojeny více, více jim pomoci s přípravou věcí před samotným programem, ale pokud se Španělé rozhodli, že to chtějí mít zorganizované právě takto, tak je to jejich věc. Já bych na svém táboře určitě nedokázala víc než půl hodiny se během svačiny bavit s dětmi a teprve někdy potom jít zjišťovat, co je vlastně teď potřeba zajistit na další program. Snad to zčásti patří k jejich povaze, zčásti to byla opravdu špatná organizace práce a někdy nedostatek monitorů.

Účastnily jsme se většinou všeho programu spolu s dětmi. Někdy šlo opravdu jen o přítomnost, jindy jsme něco chystaly, nebo se aktivně zapojovaly, to třeba u animaciones, což byly půlhodinky (ve španělském podání tedy minimálně třičtvrtěhodinky) tancování. Každý rok se na táboře naučí taneční sestavu na oblíbenou písničku, letos to byla zároveň hymna tábora, a protože děti na tábory jezdí většinou několik roků po sobě, už jich umí několik. Tancují opravdu hodně a často, a i když zaslechnou hudbu, která je zrovna pro druhý tábor, hned to s nimi začne šít a na místě je neudržíte. A vidíte, když byste si chtěli poslechnout hymnu našeho tábora, tak ji najdete zde.

Část programu probíhala ve skupinkách po 8 – 12 dětech, ať už to byly hry, povídání a zamyšlení, úklid jídelny a koupelen, dílny... Dílny jsem měla moc ráda, protože během nich se dalo dobře povídat s dětmi, něco jim pomoci – tedy hlavně v druhé části tábora, kdy už jsem se trochu více rozmluvila.

Každý den se opakovalo jedno zaměstnání – buď před obědem, nebo po odpoledním klidu – na bazéně. Vzhledem k počasí si to mohli naprosto bez obav naplánovat, a opravdu – ani jednou se to nemuselo rušit.

Během deseti táborových dnů jsme vyrazili i na dva výlety, jeden dokonce dvoudenní. Opět zapracovaly zvyky z Čech, že jsem si pod dvoudenním výletem představila batoh se spacákem a karimatkou na zádech a spaní někde pod širákem, i když jsem přemýšlela, jak se něco takového organizuje pro 100 dětí. Ale houby houby, zlatá rybko! Na výlet se jelo autobusem, pak jsme, pravda, šli asi 9 km přírodním parkem, ale jen s malým batůžkem, oběd a velké batohy se spacáky nám dovezli, a přespávali jsme v salesiánské škole v Alcoi. Ráno už jen sbalit, uklidit a odjezd zase do tábora. Druhý výlet byl k jiné přírodní rezervaci, kde se dokonce platilo vstupné – Fontes de Algar. Je to větší potok, nebo říčka, která protéká údolím, a vytváří kaskády, jezírka, vodopádky. Bylo tam pěkně, ale neskutečné množství lidí. Největší lákadlo je možnost koupání. Všichni naříkali, jak je voda studená! Tož jsme tam taky vlezly, a – nebyla studenější než u nás na táboře v Čechách v potoce, kde se běžně myjeme. Jenže pro Španěly asi šok.

I přes to všechno, co bylo rozdílné, jiné, co jsme musely přijmout, jak bylo, to každopádně STÁLO ZA TO!!! Vždyť kdy budeme mít zase tu možnost být dva týdny ve Španělsku v přímém kontaktu se Španěly, řešit s nimi problémy, které den přinese, bavit se s nimi o úplně normálních věcech, ochutnat tolik z jejich kuchyně, podívat se trošičku do hor i do města, vykoupat se v moři? To se nepodaří každý den. Neříkám, že to nebylo náročné, ale stálo to za to!!!

Bětka Kyšková

• Tisk clánku
• Diskuse k clánku (žádný príspěvek)
• Poslat odkaz