Eurizon 2007 aneb cesta tam a zpět

Na Hlavák jsme dorazili dost vysmátí, ale to nás brzy přešlo...Asi tak přibližně celou dobu, kterou jsme měli na nakoupení lístků, jsme se hledali po nádraží, protože si každý dal sraz s každým někde jinde. Nakupování lístků bylo o to zajímavější...

V devět jsme úspěšně vyrazili rychlíkem směrem do Mnichova (čemuž jsme nemohli uvěřit), ve kterém se od nás odpojila Lucie, která měla svůj vlastní lístek. A protože Jana Švecová přistupovala až v Plzni, zbyli jsme tam pohromadě jen čtyři – Madla Kabelková, Jára Vracovský  a my :) (Vojta a Janina M.). Ve vlaku to byl přímo luxus, dojeli jsme dokonce až do Rokycan, kde nám ale ohlásili (co jiného než) 45 minut zpoždění. A tak nás samozřejmě napadlo – Co takhle se jít protáhnout ven, aby nám to rychleji uteklo? Jelikož se půlka vlaku vyhrnula do hospody, vyšli jsme si Vojtou na super procházku po Rokycanech – a pravda, je to pěkné město..s uprově se tam nakupuje, :) ale.... háček byl v tom, že když jsme se z naší fantastické procházky vrátili, náš vláček byl fuč. A tak jsme se pustili do překecávání výpravčího, aby nás nechal si zavolat. Vlastně ani nevíme, jak se nám to povedlo, ale po naprosto hrozné cestě bez všeho jsme se s věcmi i ostatními a dokonce i s Janou sešli v Plzni. Lucie si mezitím nerušeně jela do Mnichova... Zatímco my jsme řešili zákeřný úkol: Nějak se dostat do Benediktbeuernu. Měli jsme sice nádhernou cestu, ale problém byl v tom, že jsme museli asi sedmkrát přestupovat. A protože jsme se během cesty chtěli odreagovat, zablbnout a zasmát, hráli jsme karty Bang! a ohromně nás to bavilo. A tak jsme si hráli a hráli a hráli.... a nevšimli si že na jeden z přestupů máme 3 minuty. Následky byly veliké - Jana se musela nenápadně uprostřed telefonátu s kamarádem zeptat, jaké další spoje nám jedou a my čekali další hodinu na další vlak. No jo, ty vlaky, to je hrozné, ani na člověka nepočkají.

Zkrátka, do Benedikbeuernu jsme po hodně dlouhé cestě (která nás ale doopravdy bavila) dorazili kolem deváté večer. Jakmile jsme ale zjistili, že na nás zbyla večeře, bylo nám hned mnohem líp :) Horší to bylo, když po nás chtěli, abychom těm 140 lidem, kteří tam na nás čekali, prezentovali naší skupinu a zemi... Jana trošku odnesla naší dobrou náladu, když jsme jí oznámili, aby nás představila. A tak Jana všem anglicky povyprávěla o naší cestě, což jsme ale zase odnesli my, protože jsme si vysloužili přezdívku „ti, co vystoupili z vlaku“. Naštěstí jsme si ale brzy zvykli na seznamování typu „Hello Jane! You have missed the train, haven´t you? I´m Carl.“ a podobně.

Se všemi se mluvilo německy, anglicky, rukama nohama, případně česky. Dost rychle jsme si na klášter v Benediktbeuernu zvykli (možná až moc rychle) a ještě ten večer jsme zapařili fotbálek. Další dny jsme využívali možností, jak jsme jen mohli – někdo šel šlapat do hor, někdo na kánoe nebo na rafty. V každé volné chvilce jsme šli zahrát fotbálek, někdo kulečník, a nebo si taky někteří jedinci hráli na malé děti (že, Madlo J) popřípadě tancovali (že Madlo J).

A taky jsme pořád jedli. Dvakrát jsme měli barbecue, jinak většinou jídlo formou švédského stolu: „naber si, co chceš“. A taky jsme pořád někde jezdili – já s Madlou do Athén, Vojta s Járou do Amsterdamu a Lucie s Janou do Zürichu. To byly totiž naše „small groups“ , ve kterých jsme se většinou dopoledne bavili o různých tématech (challenges, values, your europe, lifestyles, positives), hráli hry, povídali si, debatovali... Během týdne stráveného v klášteře jsme se hodně pobavili s lidmI ze 13 zemí Evropy.

Taky jsme navštívili Mnichov a v rámci „Culture activities“ jsme se mohli podívat do zámku Linderhofu, klášteru Ettalu a nebo Andechsu. Večery jsme si taky užívali po svém – fotbálky, diskotéky i oslavy hodně rozvířili Malťané, kterých tam bylo nejvíce a evidentně si to dostatečně uvědomovali :) .A samozřejmě taky Bob, anglický salesián, který má neuvěřitelný smysl pro humor a dokáže skvěle moderovat – jeho vtipům jsme se smáli několik večerů a nakonec i při kázání (v pátek před odjezdem sloužil mši).

Jinak jsme se samozřejmě taky křesťansky zamýšleli (jak jinak), každé ráno jsme měli možnost jít na mši, a taky jsme měli vždycky ještě před snídaní a po večeři meditaci, ranní a večerní. Tu měla na starost vždycky nějaká země. My jsme tu naší páteční ranní zvládli poměrně dobře :) . Závěrečná oslava byla suprová, dohráli jsme poslední fotbálky, stolní i na hřišti, zápasy mezi zeměmi ve všem možném, vyměnili poslední kontakty a pomalu se rozprchávali do Evropy...

Madla s Janou odjeli ještě v pátek v noci, Lucie zůstávala déle a tak jsme jeli zpátky jen my s Vojtou a s Járou. Naštěstí jsme cestu zvládli oproti cestě tam hodně dobře, takže jsme bez problémů přijeli všichni tam, kam jsme chtěli, a doma už jsme se mohli jen chlubit dárky, fotkami, vzpomínkami a eurizoňáckými tričky :). Bylo to vážně super!!

                                                                                    Jana Mrázková a Vojta Čech

A jestli chcete vidět více z letošního Eurizonu, podívejte se sem na fotogalerii!

• Tisk clánku
• Poslat odkaz