Čeští animátoři v belgických oratořích

Zachraňte mě!!! Kde jste kdo???? Chci domů!!!

Áááááááááááááá!!! Pomóóóóc!!! Já tam nechci! Já chci domů! Kdo to jenom vymyslel??? …

… Aha, vy asi nevíte, proč tak zoufale volám o pomoc. Dobře. Vysvětlím vám vše hezky od začátku…

Někdy v listopadu minulého roku bylo celostátní setkání animátorů. Jedna přednáška byla na téma Misie v Indii. Přednášející byla Jana Švecová. S Petrem Novákem, který byl se mnou na oné přednášce, jsem si řekli, že se Jany zkusíme zeptat, jestli by nebylo možné jet o prázdninách někam do zahraničí pomáhat, abychom si zlepšili jazykové znalosti, poznali jiné země a zažili něco neobvyklého. Jsem smolařka, tak jsme si myslela, že něco takového vyjde tak na 0,000001 %. Ale chyba lávky! Někdy v lednu nám Jana poslala seznam zemí, kam bychom mohli jet k salesiánům pomáhat.

S Petrem jsme si vybrali Belgii v termínu prvních čtrnácti dní v červenci. Zlákala nás práce s dětmi. Pomocí e-mailů jsme si dopisovali s Joke, která celou akci zprostředkovávala. Ale z veškeré korespondence jsme s Petrem nepochopili, co tam budeme konkrétně dělat. Akorát jsme vyrozuměli, že tam animátoři přes den hlídají děti a tomu se říká v angličtině playground.

S blížícím se datem odjezdu mi začalo docházet, co jsem si to vlastně vymyslela. Jedu kamsi do Belgie, kde si mám nějak hrát s větším množstvím dětí, kde se budu muset domlouvat anglicky, holandsky či „rukamanohama“… Den před odjezdem jsem měla chuť se na všechno vykašlat a zůstat hezky doma a nestresovat se. Ale lístky a vše ostatní bylo bohužel zařízeno. Musela jsem jet.

Už sedím v autobuse na nádraží Praha-Florenc. Je 30. červen okolo jedenácté v noci. Hrozně moc se mi chce zdrhnout. Ještě mohu vystoupit… Řidič nastartoval motor a autobus se rozjel. Už je rozhodnuto. Není cesta zpět. Děj se vůle Páně…

Celou asi čtrnácti hodinovou cestu jsem měla pochmurné myšlenky, stále jsem si nadávala, že jsem se neměla přihlašovat, že to byla blbost. Co se tam vlastně bude dít? Jací tam budou lidé? Děti? Jak se tam dorozumím? Měla jsem bohužel dost času na takové přemýšlení. Poslední hodiny cesty byly přímo muka.

Brusel. Autobus zastavil. Vystoupili jsme a šli si pro batohy. Začali jsme hledat Joke, která nás měla vyzvednout a zavést do městečka Halle, kde budeme dva týdny fungovat.

Támhle je. Slečna okolo 25 let, nakrátko ostříhaná. Drží v ruce papír se znakem playground. Jdeme k ní. Zdravíme se. Posadí nás do auta. Celou cestu naštěstí mluví jenom Petr, já celou dobu pouze přikyvuji. Mysleli jsme, že se konečně dozvíme něco pořádného o naší pracovní náplni, ale bohužel ne. Říká pořád to samé: budete si hrát s dětmi. Ale už neříká jak, co přesně…

Má představa o tom, že zastavíme před nějakým barevným barákem s hodně okny, něco jako v Kobylisích, se velice brzy rozplynul.

Naše auto zaparkovalo před velkou budovou, kde sice bylo hodně oken, ale celé to bylo cihlového rázu. Bylo to takové náměstíčko, kde na uvítanou visely tři velké vlajky s Donem Boskem. Když jsme pak procházeli celý komplex, zjistili jsme, že to je škola, kam chodí během roku přes 1500 dětí a o prázdninách to slouží na hlídání dětí, tedy něco jako školka či družina. Vešli jsme do areálu. Před námi se objevil velký asfaltový dvůr obklopen budovami. Přivítala nás tam Lizy, která měla za týden odjíždět na tři týdny na misie do Afriky.

Měli jsme si věci nechat v autě, což jsme jaksi nechápali… Budeme se ještě někam stěhovat? Zatím to neřešíme, jdeme jíst.

Poté, co jsme se najedli a přivítali s ostatními animátory, jsme nasedli do auta. Stále jsme nechápali, kam ještě pojedeme. Jeli jsme ještě asi dvě minuty. Areál je totiž tak velký, že je rychlejší se pohybovat autem. Ano, opravdu to je tak velké. Během těch dvou týdnů jsme zjistili, že tam je ještě další velký dvůr a že v tom celém areálu jsou dvě velké tělocvičny, jedna velká sportovní hala, další velká hala připravená na různá setkání a dokonce vlastní kino. S Petrem jsem je podezírali, že mají určitě ještě někde tajně zabudovaný bazén s nějakým fitkem :).

Poté, co jsme se ubytovali (má další představa, že budeme spát v pokojích, se brzy rozplynula… budeme spát v šatnách tělocvičen… sprchy jsou ale v jiné budově…), jsme šli za ostatními. Tam nám animátorka Daizy vysvětlila, že mají každý týden jedno téma a že podle toho vyzdobí přijímací místnost, kam se děti každé ráno chodí nahlásit. Tématem onoho týdne byl Aladin. Takže jsem dělali nějaké kulisy z orientu. Ne, že by nám to zrovna dvakrát šlo :)  Pak jsme šli na večeři a hajdy do hajan, protože příští den nás čeká premiéra mezi dětmi…

Co nás asi čeká? Jak to bude vypadat? Nebudou se mě děti bát? Já bych chtěla tak domů… S takovými myšlenkami usínám…

Ráno jsem vstávala v osm hodin, nasnídala se a vykročila poprvé mezi děti.. Bylo jich tam asi 250. Když jsem od animátorů zjišťovala, co mám dělat, říkali… No, hraj si prostě s dětmi. Super. To se vám lehko řekne. Neumíte ani slovo v jejich mateřštině, neznáte to tady, ale mám si prostě hrát s dětmi. Dopoledne nebylo zrovna nejlepší. Snažila jsem si nějak s dětmi hrát, ale moc se mi do toho nechtělo. Modlila jsem se, aby ten den brzo skončil, i celý ten pobyt, abych mohla jet domů…

První den byl pro mě opravdu těžký. Se vším jsem se seznamovala. Jak jsem již psala, byl to velký školní areál. Bylo tam plno aktivit, které děti mohly navštívit: dětské hřiště, skate, motokáry, deskové hry, fotbalové hřiště….u každé aktivity byl nějaký animátor, který to měl na starost.

Další dny byly lepší. Už jsem znala prostředí a dokonce i nějaké děti. „Naučila“ jsem se hrát si s dětmi. Zjistila jsem, že i když neumím ani slovo nizozemsky, dokážu se s nimi „dorozumět“, hrát, blbnout. Děti pak někdy na mě mluvily a něco mi vyprávěly, já jsem se jim snažila naznačit, že jim nerozumím, ale jim to bylo jedno a mlely dál svou :).

Každý den vypadal stejně. Děti okolo osmé přišly a hrály si. V deset hodin byla „formacia“. To znamenalo, že se všechny děti sešly a zpívalo se, animátoři měli nějaké scénky. Byl prostě společný program. Tohle se pak opakovalo ještě ve dvě hodiny odpoledne a ve čtvrt na pět. V pět hodin děti odcházely domů. Následovala porada animátorů o celém tom dni, co se má zlepšit, pak ještě uklidit a hurá na teplou večeři.

A ty večeře byly! Bylo znát, že Belgie je trochu na jiné úrovni... Skoro každý večer byl překrm. Většinou to byl talíř se zeleninou, se salámkem, nebo trochu těstovinek s mozarellou. Jednou jsme měli i dva předkrmy. Někdy byla polévka. Pak hlavní jídlo (samá vybraná a výborná jídla – třeba hranolky s opečeným kuřátkem...) a na závěr byl vždy dezert – pohár, puding…  :) Celé dny jsme pili jen Colu, Sprite či Fantu, stále jsme jedli nutelu či čokoládové „bobečky“ a pokud jsme měli hlad, tak jsem si tam mohli dát vše, na co jsme si snad vzpomněli.

Možná si říkáte: jo, to tam museli pěkně ztloustnout, ale jste na omylu! Vždy, když jsem se najedla, tak jsem okamžitě měla pohyb. Po snídani jsem si šla okamžitě hrát s dětmi (dávaly mi pěkně zabrat), po obědě (měli jsme chleby s čím jsme chtěli) jsem si šla s dětmi hrát většinou na prolejzačky nebo „tikečr“ – tak se řekne po jejich honěná. Přes hodinu jsem běhala po dětském hřišti… Ne, že bych pak nebyla unavená :) a po večeři jsme šli hrát s animátory různé hry, většinou sportovní. Opravdu nám nehrozilo, že bychom přibrali.

Po prvním týdnu jsme byli tak unavení, že bychom prospali klidně celý víkend. Ale nemohli jsme. Tedy, já a Petr. O víkendu nás totiž čekal sraz s ostatními animátory z Evropy. Sešli jsme se v sobotu v městě Gent. Byli tam dvě Němky, dva Malťané, dva Španělé a tři nizozemští animátoři, kteří nás celý víkend doprovázeli. V sobotu jsme hráli odpolední hru po městě. Je to opravdu nádherné město, velkolepé kostely, světské stavby, ale škoda jen, že je to všechno na jedno brdo. Pak jsme přejeli do města Leuven, kde jsme se ubytovali. Kdo chtěl, tak mohl jít ještě do večerního města, kdo ne, tak si mohl klidně lehnout. Já jsem byla pro druhou variantu, okamžitě jsem zalehla a spala a spala, až jsem se probudila o dvanáct hodin starší. V neděli jsme si městečko Leuven prohlédli a rozešli se zpátky do svých playgroundů.

Druhý týden ubíhal stejně jako ten první. Stále více a více se mi tam líbilo. Více jsem se seznamovala s dětmi i s animátory. Pěkných zážitků přibývalo.

Jednou jsem se dala do řeči s jedním místním animátorem Martinem. Tak jsme různě povídali, až jsme došli na víru. Zjistila jsem, že z těch animátorů, co tam pracují, není ani jeden věřící. Říkal, že věří tak leda v Dona Boska a jeho výchovné metody. Bylo mi to docela líto…

Skočil i druhý týden. Nastal čas loučení. Nemám ráda loučení. Bylo to takové zvláštní loučit se s lidmi, které už asi nikdy v životě neuvidím…

V sobotu v šest hodin večer, poté, co jsme si ještě trochu prohlédli Brusel, sedíme opět v autobusu.

Řidič nastartoval motor a vyrážíme. Naposledy se ohlížíme za Bruselem… Vracíme se domů. Mám úplně jiné pocity, než když jsem do Belgie jela. Tenkrát se mi chtělo domů, teď naopak. Chtěla bych zůstat. V Halle, jsem se cítila jako doma. Super lidi, příjemné prostředí, roztomilé děti, výborné kuchařky :). Začínám zjišťovat, že mi ty děti už teď hrozně moc chybí. Jejich úsměvy, jejich povídání, kterému jsem absolutně nerozuměla, jejich ztřeštěnosti.

Uvidím je ještě někdy? Setkám se s nimi?

Nevím. Nevím, jakou cestu pro mě Bůh připravil. Ale doufám, že se ještě aspoň jednou střetnu s lidmi z Belgie…

                                                                                                Maruška Jakubcová

• Tisk clánku
• Poslat odkaz