Všichni jsou normální, jen my jsme bílí

Po dvou společných dnech v Don Bosco Technical College Hwange, Františkově novém domově, vyrážíme do provinciálního domu. Místní provincie zahrnuje kromě Zimbabwe také Zambii, Namibii a Malawi.  Čekáme v Lusace, hlavním městě Zambie, na místního provinciála,  otce Josepha, který nás má odvézt z nádraží. „Všichni jsou normální,“ pronese najednou zamyšleně Jarda Mikeš při pohledu na okolí, „jen my jsme bílí.“  Je to již náš desátý den v Africe. Evidentně si začínáme zvykat na tmavé tváře kolem nás, které nás „muzungy“ zvědavě pozorují.
 

Dobrá práce našich dobrovolníků v Zambii

„Vaše dobrovolníky v naší provincii vítáme a potřebujeme,“ ujišťuje nás na začátek rozhovoru otec Antonio Barrientos, místní delegát pro pastoraci mládeže. Pochází z Peru a již řadu let pracuje v Africe. Je zodpovědný za práci našich dobrovolníků v místní provincii. „George byl hodně aktivní  při výrobě a prodeji výrobků našich studentů a středisko tím podporoval i finančně,“ chválí našeho prvního dobrovolníka vyslaného do Zambie. Jiří Štercl pracoval v technickém učilišti Don Bosco Technical College v Chingole. V únoru 2009 jej na stejném místě vystřídal „George the second“, jak tu přezdívají Jiřího Pavelce. 
 

Potřebujeme různé profese

„Nejen Chingola, ale i další místa potřebují pomoc dobrovolníků,“ pokračuje sympatický kněz, „v Namibii rozjíždíme nové vzdělávací kursy pro děti, aby se naučily alespoň číst a počítat. Hodily by se nám dívky se sociálním vzděláním. V dalších místech schází člověk na údržbu počítačů, výuku nebo na doučování dětí v oratořích. Doufáme také, že nám opět pošlete nějaké šikovné chlapce do technických učilišť.“ Provozování technických škol je v celém regionu totiž velkým problémem. Podle státních úřadů si každá fabrika má své odborné zaměstnance školit sama, a existenci odborných učilišť proto nepodporuje ani finančně ani ideově.
 

Nová knihovna pro děti v Kongu

Chvíle s otcem Antoniem je jen jedním ze setkání s lidmi zodpovědnými za naše dobrovolníky. Krásného přijetí se nám dostává i v  konžském Lubumbashi, kde Češi pomáhají již od roku 2005 v tzv. Díle Matky Markéty. Tento projekt slouží dětem, které se ocitly bez rodiny a prostředků na ulici. Ve středisku Bakanja Centre takových dětí trvale žije kolem 70, dalších 200 sem přichází každý den na výuku. „Jitka, Gabriela, Iva, Barbara,“ vyjmenovávají děti jména našich dobrovolnic. Je vidět, že se zapsaly do srdcí nejen dětí, ale i salesiánů a zaměstnanců, kteří středisko řídí.
„Počkejte, musím holkám něco poslat,“ zastavuje nás při odchodu Maman Annie, zaměstnankyně střediska. „Jsem tu teď sama a stýská se mi po nich,“ povzdychne si ještě. Uvědomujeme si, jak důležité je, aby působení jednotlivých dobrovolníků na sebe navazovalo. Prohlížíme si knihovnu pro děti, která mohla vzniknout díky dárcům z ČR. Její zřízení iniciovala Gabriela, Iva se postarala o její vybavení a Barbora o dokončení. Prohlížíme si velké obrazy na zdech společenské místnosti, na kterých se podílela Barbora jako vystudovaná grafička se svými studenty, i učebny, ve kterých holky pomáhaly dětem s učivem. Škoda, že letos v Lubumbashi žádný Čech není, nikdo ze zájemců neuměl francouzsky...
 

Adopce nablízko pomáhá také v JAR a Lesothu

Naše cesta nás zavádí i do Jihoafrické republiky a Lesotha. „Eva byla první česká dobrovolnice, kterou jsme tu měli,“ říká sestra Consuelo, zodpovědná ze projekt školy, školky a krejčovského učiliště pro dívky v lesothském Maputsoe. „Na ni a Elianu z Itálie vzpomínají děti i zaměstnanci nejvíce,“ usmívá se. Eva Sobková, studentka Matematicko-fyzikální fakulty v Praze, učila matematiku na základní škole a v krejčovském učilišti a asistovala ve školce a oratoři. V jedné ze svých tříd iniciovala projekt dopisování na dálku se žáky střední školy v rodném Žďáru nad Sázavou.
V Jihoafrické republice nás vítá energická drobná žena staršího věku v civilním oblečení: "Welcome to South Africa!“ Sestra Margaret z Irska řídí projekt na chudinském předměstí (tzv. squatter camp) Johannesburgu. Zajišťuje vzdělání dětem, které z nejrůznějších důvodů nemohou navštěvovat státní školy. Sestrám od srpna 2009 pomáhá naše dobrovolnice Kateřina Gutwirthová. Má radost z první české návštěvy. „Dopoledne si beru na individuální doučování slabší žáky,“ vypráví nám „a odpoledne pomáhám v oratoři.“ Přes všechny těžkosti, kterým vzhledem k odlišnému kulturnímu zázemí místních lidí i nelehké bezpečnostní situaci v oblasti čelí, Katka viditelně nelituje, že se pro dobrovolnictví rozhodla.
 
 
Pomocí blízkých budeme pomáhat daleko i nadále

Naše téměř měsíční putování po Africe přineslo své plody. Osobně jsme se seznámili s lidmi, kteří již několik let přijímají naše dobrovolníky. Poznali jsme místa, ve kterých naši svěřenci pracují, a na vlastní oči viděli výsledky jejich práce. Dostalo se nám ujištění, že naši dobrovolníci zde mají své místo. Pociťovali jsme radost ze snahy místních salesiánů a sester ukázat našim mladým lidem nejen kvalitní sociální práci, ale také křesťanskou a duchovní dimenzi jejich poslání. Otevřely se nám nové možnosti dobrovolnictví v Namibii, Zimbabwe, Malawi a Svazijsku.
Doufáme, že mladých lidí ochotných věnovat rok svého života druhým lidem, bude přibývat. Jejich pomoc za to stojí. Děkujeme za ni za sebe i za všechny děti v Africe, které ji potřebují.
 

Za celou výpravu Jana Švecová    
 

Články o navštívených místech najdete na www.cestovani.denik.cz  a www.kalimera.cz. Fotografie z jednotlivých míst jsou k prohlédnutí na www.facebook.com/adopcenablizko.  
 
 
 
 
 
 

• Tisk clánku
• Poslat odkaz