Mexiko - Veronika Ježková - Třetí týden v LM

Místo chleba tortillas, žádné čaje, ale šťávy z ovoce, hodně zeleninových salátů, ještě neznám všechny názvy těch jídel, ale v únoru tu bude festival jídla, do té doby se to naučím aspoň pojmenovat a kuchařky mi říkaly, že mě naučí dělat domácí tortillas a taky nějaké carne. No většina jídel je pico - pikantní, čím víc, tím líp, ale naše kuchařky (teď už teda jenom 1 bo druhá bude za 2 týdny rodit) to naštěstí moc nepřehání, opravdu picoso bylo jenom 1x, bo Flor (mexická dobrovolnice) též nemá ráda ostrá jídla. Upřímně, myslím, že mi začíná chybět český chleba a knedlíky a počítám, že tak nejpozději kolem Vánoc začnu psát domů o pomoc, abyste mi poslali mouku, droždí a recept :-)

Ze začátku to tady bylo trochu náročné, slavili jsme každý večer od čtvrtka až do neděle padreho narozeniny (narodil se na Václava). Vždycky jsme se prostřídali, aby byli 3 lidi v oratoři až do konce a ostatní se kolem 8 vytratili a od 10 jsme slavili všichni. Nejdřív jsme měli takovou rodinou komunitní párty, bylo to výborné. Nikdy by mě nenapadlo, že využiji pijácké písničky, ale chtěli slyšet český folklór... a pak taky vytáhli pijácké písničky, jsou to docela jiné rytmy a melodie. Padre i Alexandro hrajou na kytaru a všichni rádi zpívají, tak je sranda, bo ne všichni zpívají čistě, ale zpívají rádi.

Další večer jsme byli pozváni na večeři k Alfredovi, to bylo jak středověká hostina, Alfredo je totiž ze střední vrstvy, spíš teda výš než níž, tak to stálo za to. A zase se zpívalo a tancovalo na severskou hudbu - taková hóóódně srandovní dechovka (původně jsem myslela, že je to recese, ale oni to poslouchají furt), člověk přešlapuje jak tučňák a houpe se do rytmu a do toho se dělají různá gesta. Samozřejmě, že mě donutili tančit sólo a nevěděla jsem, co mám s těma rukama dělat, tak mi to nahazovali z různých stran a byla to strašná sranda. Vypadalo to asi, ruce nahoru a teď stříhej prstama a teď udělej tohle a teď tamto a ta písnička byla docela dlouhá, tak si se mnou užili vážně hodně srandy (naštěstí jsme o prázdninách měly chaloupku ve stylu cirkus,tak jsem neměla takové zábrany dělat opičky).

A další večer jsme slavili s katechistama a spolupracovníkama oratoře, tak to bylo klidnější, každý donesl nějaký jiný kus žvance a všechny jsem musela ochutnat, naštěstí se mě ujal Jorge a většinu věcí se mu podařilo zabalit do jedné tortilly, takže jsem se nepřejedla ani jsem nikoho neurazila.

V neděli večer měl padre slavnostní mši a pak se pokračovalo s oslavou narozenin s farností, plná tělocvična lidí, tak to bylo celkem pěkné, až na to že mě schola donutila po mši zpívat a hrát před všemi na mikrofon, bo mě večer před tím slyšeli na těch narozkách. Fakt takové věci moc nemusím, ale aspoň to udělalo reklamu, bo padre chce udělat hudební skupinu, basa, sólovka i bicí tady jsou, dokonce i malé bonga, tak myslím, že to půjde, teď už jenom ty lidi.

Prý mám napsat aj něco negativního, tak asi mě sežerou komáři, bo je jich tu fakt hodně a mám z fotbalu trochu nakopnutý palec, ale už mě vůbec nebolí, jenom je ještě trochu modrý (tady totiž není výmluva, že máte sandály, když nechcete hrát fotbal, bo tu část děcek hraje na boso). A taky jsem měla monokl, nevím, jestli jsem to psala, hned 3. den jsme se při basketu srazily s Flor, padre říkal, ať se vyfotím a pošlu to domů, jak tady se mnou zachází :-) ale radši ne, vypadalo to drsně, ale za 2 dny byl pryč, už mi zbyla jenom maličká jizvička, bo mě aj trochu škrábla, u místních rváčů to budí respekt.

Všichni jsme trochu nachcípaní, prý je to proto, že se mění počasí, Alexandro pije nějaké elektrolyty nebo co a padre odpadl úplně, už 3 dny chudák nevystrčil hlavu z pokoje a je strašně bledý, ale včera když jsem za ním byla tak říkal,že už je to lepší. China si předevčírem vykloubila kotník, když se tahali s Waldem o dveře (všichni Mexičané jsou tak trochu jako děti :-), tak valíme oratoř ve 2 až ve 4 bo Alexandro převzal duchovní správu za padreho a ještě učí a Waldo jezdívá do druhé oratoře, ale jde to, bo přes poledne jedou kroužky (a hlavně je vedro, že se na hřišti nedá být,tak děcka posedávají pod palmama) a večer nám pomáhají místní spolupracovníci.

Už je to moc dlouhé, tak zas příště...

Děkuju všem za zprávy z domova i ze světa, opatrujte se, mějte se moc krásně,

pax et bonum,

Verča

PS: ještě pořád moc nemluvím Španělsky, ale už jsem vedla pár celkem dlouhých rozhovorů, základem je kývat (naštěstí to nemám tak těžké jako Fanda v Bulharsku,tady se kýve normálně), usmívat se a opakovat známá slova :-)) oni jsou všichni Mexičani strašně ukecaní.

Z Los Mochis Veronika Ježková

• Tisk clánku
• Poslat odkaz