Dobrovolnictví na playgroundu v Belgii
Mnoho z vás, kteří čtete tento článek, jste sem zabrousili proto, že vás přitahuje něco, čemu se říká dobrovolnictví. Podobně jsme tomu na tom byly také my přibližně před rokem. V průběhu života se najdou chvíle, kde člověk hledá smysl svého života, touží poznat sám sebe a také poznat cestu,...kterou má jít, ať už je to budoucí povolání, či jen směr pro každý den. Jakoby se nám chce vyjít z nějakých zaběhlých kolejí a vyzkoušet něco nového v novém prostředí, nejlépe někde, kde je člověk nucen být plně samostatným.
I v nás čím dál rostla touha pomoci druhým a při tom získat nové zkušenosti pro naše životy. A tak když jsme narazily na možnost stát se dobrovolníkem na kratší dobu (a při tom nezasahující do spousty našich povinností – škola, maturita atd..) byly jsme nadšené. I když bychom možná jely raději někam do Afriky, někam, kde bychom měly pocit opravdové pomoci, zjistily jsme, že všude můžeme někde něco rozdávat a něco získávat. Nedá se hned skočit k velkým činům, ale v prvé řadě s pokorou a úsměvem začít dělat ty malé. Možná si myslíte, že takové maličkosti můžou být zdánlivě jednoduché. Ale to ani netušíte, jak se taková cesta do Belgie může stát opravdovou výzvou.
Po velkém nadšení a rozhodnutí, že na akci pojedeme, nastala vlna útlumu, kdy se nic nedělo a kdy jsme na náš vzdálený úkol pozapomněly. Jenomže jak už to tak chodí, čas plynul jako voda, naše školní povinnosti se blížily k závěru a prázdniny i tato akce byly za dveřmi. V červnu jsme si uvědomily, že už nastal čas zajistit jízdenky, vymýšlet nějaké hry a trochu se začít připravovat na cestu. I přes krátké setkání s dalšími animátory v Praze jsme až do poslední chvíle netušily, o co vlastně goJ.
A už to bylo tady. Nervozita, strach ze zapomenutých věcí, poslední telefonáty s přáteli, poslední objetí s rodinou…Sedíme v buse a nemůžeme spát. Jsme plné očekávání.
Řidič oznamuje, že za pár minut přijedeme na nádraží do Bruselu. Co teď? Kdo nás tam čeká? Poznáme Joke? Jaký bude náš první rozhovor?
Obavy byly ty tam. Joke nás vyzvedla hned u autobusu a k našem překvapení za doprovodu dvou dalších animátorů, z nichž jeden byl Slovák. Bohužel jsme ale zjistily, že spolu budeme jen o víkendu.
Jelikož náš playground v Heverlee nebyl ještě otevřen, první den jsme strávily v menším playgroundu v Oud-Heverlee. Využily jsme nabídky trochu dospat cestu a načerpat síly. Současně jsme se seznámili s několika novými lidmi. Díky příjemným animátorům, nám komunikace šla čím dál tím lépe.
Když jsme večer přijely do místa, které nám mělo zůstat dvoutýdenním domovem, čekala nás nová parta kamarádů. Docela nás překvapilo, že v našem týmu jsme byly jediné zahraniční pomocnice.
První večer nás rozdělili do skupin. Byly jsme přidělené do tzv. speel clubu, tzn. že jsme měly na starosti děti s handicapem. Naším úkolem bylo naše svěřence zařadit do jejich věkových skupin a zapojit je do společného programu. I když to nebylo lehké, tento týden se pro nás stal nezapomenutelným. Handicapované děti mají větší schopnost komunikovat i přes jazykovou bariéru. Nebojí se také ukazovat emoce, takže i přes to, že by se dalo čekat, že se budeme těšit na večerní setkávání se stejně starými animátory, někdy bylo příjemnější a více obohacující hrát si nebo jen „ povídat“ s takovými človíčky.
O víkendu jsme se setkaly se zahraničními animátory z jiných playgroundů. Mohli jsme tak zhodnotit naše zkušenosti a pocity z prvního týdne a také se svým způsobem odreagovat.
Začátkem druhého týdne nastal čas zlomu, protože dny ubíhaly rychleji, zvláště proto, že jsme si zvykly na cizí jazyk a také na způsob jejich organizace. Tentokrát nás nechali obě v jedné skupině, která připravovala program pro teenagery. Dostaly jsme také nabídku jet s touto grupou na třídenní camp. S radostí jsme přijaly, i když jsme nevěděly, co nás tam čeká. Ale vzhledem k tomu, čím vším jsme už v Belgii prošly, bylo nám to celkem jedno. Těšily jsme se na nová dobrodružství.
Camp v Belgii nebyl vůbec takový, jaký jsme si představovaly. Trochu se vytratil navyklý způsob organizace. Byly jsme ale rády, že jsme konečně mohly rozdat také něco ze sebe. Připravily jsme pro děti rozlučkovou párty, ale také jsme připravily aktivity pro celkové zhodnocení a zamyšlení, což bylo pro náctileté děti z Belgie něčím novým.
Při odjezdu v nás byla spousta rozporuplných pocitů. Těšily jsme se domů, ale zároveň nás mrzelo, že přátelství, která jsme získaly, časem vymizí, jelikož jsme věděly, že se do Belgie hned tak nevrátíme.
Sedíme v buse a s malými milými dárky nám myšlenkami projíždí uplynulých 14 dnů. Stálo to za to? Odpověď je jednoznačná. Ano. Přesto, že byly chvíle radostné i smutné, odvážíme si spoustu vzpomínek a také zkušenosti z života v jiné zemi a s lidmi s odlišným způsobem myšlení. A co si odvážíme ještě? Díky pocitu samoty, který nás někdy skličoval, jsme často přemýšlely samy nad sebou a nad svoji životní úlohou, což je někdy největším osobním smyslem těchto akcí.
Nedá se přesně napsat několik důvodů, proč se rozhodnout jet. Je to jen takový malý životní krok a výzva, který může váš život posunout dál. Tak co vy na to?
Vaše Dana a Zuzka
P.S. fotky naleznete zde
