Come In I.

Do chaty v Jeníkově u Hlinska se nás sjelo asi dvacet, mladí muži, hledající své povolání. Kněžství? Manželství? Zasvěcený život? Takové otázky si asi kladl každý z nás, kdo jsme se na kurz přihlásili.

V pátek, poté, co jsme dorazili a ubytovali se do chaty JENÍK, byla (báječná) večeře a seznamovací hra, při které jsme se dozvěděli s kým máme tu čest. Následovala modlitba večerních chval, slůvko a vyhlášení silencia, které trvalo až do oběda dalšího dne. Zavládlo ticho. Vznikla tak atmosféra pro osobní modlitbu, pro ztišení se a pro uvědomování si.

V sobotu, když jsme byli vzbuzeni písničkou, sešli jsme se na ranní chvály a po nich následovalo rozjímání, ne dlouhé (asi půl hodiny), ale zato velmi intenzívní zahledění se do sebe, hledání Boha a kontemplování textu. Bylo nám řečeno jak sedět, jak dýchat, co dělat. Byl to velmi silný zážitek.

Pak přišla snídaně a po ní přednáška na téma „Touha“ – důležitost a vůbec role touhy v hledání povolání. A právě o povolání jsme se bavili poté.

Po obědě (kdy jsme konečně mohli promluvit) byly dvě přednášky, opět jsme mluvili o povolání a duchovním doprovázení. Mezitím jsme přestávkách malovali labyrint svého života, četli zajímavé tematické knížky a v neposlední řadě měli příležitost ke svátosti smíření.

Večer mluvili dva lidé o své cestě hledání povolání, Petr Mokrejš a salesiánský novic Jan Fojtů.

Večer byla mše svatá a adorce v kapli

Svatováclavské ráno nedělní se neslo ve znamení ranních chval, snídaně, dokončení přednášek a sumarizace celého víkendu – zkrátka naše zpětná vazba. A já se domnívám, že byla celkově velmi pozitivní. Poděkování patří celému přípravnému týmu, Járovi Vracovskému, Radkovi Gottwaldovi, Cvrčkovi, Petru Mokrejšovi, Jendovi Fojtů a dalším.

Za účastníky

Vojtěch Smetana

Přikládám osobní popis akce od Jendy Převora

“Nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože“. Pravda, snad. První část všeobecně známé věty teď často zažívám a to je asi hlavní důvod, proč teď sedím v autobusu a žmoulám v ruce pozvánku na Cyklus podnětných setkání pro ty, kteří vážně hledají svou cestu. Dnes začíná první ze čtyř víkendových setkání s názvem ‘Já a Bůh‘. Mířím si to k Jeníkovu u Hlinska a přemýšlím, co od tohoto setkání vlastně očekávám…

Je po pátečním programu. Všude ticho, je silencium. Stoupám po schodech ke svému pokojíčku a nechávám si plynout hlavou své první dojmy. Večer proběhl mile klasicky. Parta kluků je fajn a p. Jára Vracovský i Radek Gottwald usměvaví, jako vždy, když je potkám. Je mi dobře. Jsem u salesiánů, jsem doma. A zítra bude bohatý program čtyř přednášek a jsem zvědav, zda mi pomohou najít sebe a přiblížit se Bohu.

Labyrint… Touha… Lidské předpoklady… Duchovní život… Povolání… Témata provázející nás sobotním tichem mne naplňují pocity, jež se těžko zachytí na papír… „Touha je zázrak, kámo zázrak…“ Po kolikáté poslouchám tu písničku a nyní přece úplně jinak – Je to jak třpyt, jako sluneční svit , úžasná měsíční zář, je to jak Boží tvář, je to skrytá síla… Mám chuť jít dál. Teď se zvednout a jít. Za obzor svého já a doufám, že tam už nebude prostor tak těsný. Že tam se už bude lépe dýchat. Večerní mše a adorace byly krásným zakončením.

Sedím v autobuse, teď už ale na cestě zpět. Neděle utekla rychle, jako vždy. Ale mše byla krásná a svatý Václav nám jistě promine, že se nám píseň k jeho oslavě tolik nepovedla. Jedu zas zpět, ale trochu jiný. Trochu blíž sám sobě. Snad i Bohu. A snad i trochu lepší.