SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 11. února 2012

SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 11.února 2012

Po návratu z dovolené v Kapském Městě jsme měli sotva jeden den na regeneraci, než jsme byli znovu vrženi do plného víru dobrovolnických prací. Vím, že se může zdát divné, když člověk po dovolené chce odpočívat, ale po šestatřicetihodinové cestě autobusem a kombi jsem tu potřebu opravdu pociťoval.

Nicméně naštěstí po následující dva týdny jsme měli především připravovat Prázdninový program (Holiday Programme) pro děti sponzorovaný opět Nadací Nelsona Mandely – stejně jako předvánoční sportovní týden. Také se jednalo v podstatě o podobnou akci organizovanou stejným způsobem, jen místo jednoho týdne to tentokrát byly dva. Takže jsme vlastně jen najeli na zajeté postupy, přikoupili pár kusů sportovního náčiní, které se předtím opotřebovalo (například když děti třískaly s pingpongovou nebo badmintonovou pálkou o podlahu) a všechno v zásadě klapalo v pořádku. Pokusil jsem se zavést některé nové postupy v organizaci – například, že by měl být jeden hlavní organizátor, který by měl větší zodpovědnost a delegoval by pravomoci na ostatní (a hlavně by měl přehled), ale bylo mi vysvětleno, že tady se pořádá Prázdninový program už několik let stejně a o žádné změny tady nikdo nestojí. No, řekněme, že to párkrát zaskřípalo, podrobnosti nemá cenu rozmazávat, ale vcelku se to zvládlo dobře.

Na začátku druhého týdne nás pak zaskočilo počasí, protože asi tři dny opravdu hustě a vytrvale pršelo, což mělo za následek nejen prosáknutí střechy našeho dobrovolnického „Paláce“ na několika místech, ale především místy až husté proudy vody protékající střechou zdejší Sportovní haly Dona Bosca – největší ve Svazijsku. Mě osobně pak zaskočilo klíště, které mi způsobilo zrovna na ty tři dny dost vysoké horečky, takže jsem si dal nedobrovolnou pauzu v organizování. Vím, že je to trochu trapné být v Africe napaden zrovna klíštětem, člověk by čekal lva, krokodýla, hada nebo aspoň pavouka… klíště mě mohlo klidně kousnout doma v lese za Brnem, nicméně stalo se. Ale vzhledem ke špatnému počasí nepřišlo v ty dny ani moc dětí, takže to vlastně zase tolik nevadilo. Jinak jsme i tentokrát drželi průměr přes 200 dětí na den. Nutno říct, že spokojených.

Na závěrečný turnajový den už jsem byl zdravý a pokusil jsem se zavést nějaké nové prvky v organizování pingpongového klání. Mělo to být pružnější a spravedlivější, nicméně jsem nepočítal s efektem naprostého chaosu. Totiž, že se děti zapíší do turnaje, odehrají jeden zápas (někdy ani ten ne) a pak odběhnou a nejsou k nalezení. Po několika zápasech jsem musel turnaj stornovat a na radu místního sportovního šéfa jsem to zorganizoval znovu, tentokrát velice jednoduše – kdo prohrává, vypadává… kdo vyhrává, jde dál… a kdo tu není, když tu má být, tak taky vypadává … To fungovalo velice dobře a nakonec jsme opět dostali vítěze v mladší i starší kategorii. Čistě pro jistotu jsem si pak s oběma vítězi zahrál pár zápasů, abych si ověřil, že je pořád zvládnu porazit, takže i z tohoto pohledu jsem mohl být spokojený.

Začátek školního roku

Hned v pondělí po skončení Prázdninového programu měl začít nový školní rok, kdy my dobrovolníci máme začít učit. Byl jsem trochu nesvůj, protože jsem během „prázdninového maratonu“ nestihl pozjišťovat, jaké jsou tady přesně možnosti v učení práce s počítači, což jsem si rozhodl vzít tady za svůj předmět. Mým hlavním oborem je sice historie, ale nemyslím si, že by tady stáli o vyučování nejen evropského středověku, ale třeba i kolonialismu z evropského pohledu. Můj neklid byl částečně zmírněn tím, že jsem počítal s odpočinkovými prvními dny školního roku, kdy se budou děti rozkoukávat a zvykat si pomalu na školní tempo po prázdninách, a já zatím dám dohromady rozvrh a začnu třeba až ve středu či ve čtvrtek. Má představa poklidného prvního týdne byla překonána nad očekávání. V pondělí děti do školy vůbec nešly, jenom se sešli učitelé k předběžné poradě. V úterý už děti přišly, poprvé v novém roce si ráno zazpívaly státní hymnu (ve školním roce nám ji zpívají pod okny každičký všední den v 7.30), popovídaly si mezi sebou, co je nového a zase se rozešly. Ve středu si to ještě jednou v podstatě zopakovaly, aby pak ve čtvrtek a v pátek raději vůbec nepřišly. Správně pěkně po africku se nikam nespěchá a rozjezd nového roku je třeba zahájit pěkně zvolna a pomaloučku.

To už jsem věděl, že učení mě čeká až příští týden, takže jsem většinu času strávil v Likusase v počítačové učebně, kde jsem místnímu učiteli pomáhal s reinstalací všech dvaceti počítačů. No, původně jsem mu měl pomáhat, ale on měl pořád nějaké záležitosti k vyřizování, takže jsem to nakonec v podstatě udělal sám. Ne že bych si to nějak užíval… instalování Windows není zrovna dobrá zábava na dopoledne a odpoledne. Každopádně Likusasa se stala jedním z mých dvou působišť pro příští půlrok. Původně jsem měl učit jenom tady, ale zjistil jsem, že tady učí víceméně dospělé, či „starší mládež“ 18+, takže jsem si domluvil, že bych rád měl pár hodin i na místní salesiánské střední škole, abych si zkusil učit taky děti. Pro moji psychiku se to nakonec ukázalo jako výborný nápad, ale nepředbíhejme.

Byl jsem poučen místním učitelem, jehož jméno je Mncele, že to tu bude hlavně o trpělivosti. Likusasa je přece jen učiliště, kde se učí takové věci, jako catering, elektrikáři, instalatéři, švadleny, atd., takže někteří mají jen velmi povrchní předchozí vzdělání a často problém s angličtinou. Většina z nich předtím počítač v životě neviděla. Navíc mi Mncele hrozil, že jich bude v jedné skupině až třicet (na těch dvacet počítačů).

Každopádně se mi někdy v polovině týdne dostal konečně do ruky (po mých dlouhých prosbách a vyjednávání na všechny strany) rozvrh z Likusasy i střední školy (Salesian High School), takže jsem mohl strávit několik hodin tím, že jsem se to nějak snažil sladit dohromady, což nebylo snadné. Nakonec to vyšlo tak, že mám 8 hodin týdně v Likusase a 6 na střední škole.

První týdny učení

Příští pondělí konečně začala škola a já začal kurzem počítačů pro začátečníky. Ostatně všechny mé kurzy jsou „počítače pro začátečníky“ – s jedinou výjimkou pro druháky na střední škole, které bych měl naučit něco o sítích, pochopitelně počítačových. Tahle první skupina byla z kurzu Šití (sewing) a druhá skupina v Likusase byla ze spojených kurzů Železo a Dřevo (Metalwork a Woodwork). Chtěl jsem si vzít elektrikáře, od nichž bych očekával větší schopnost práce s počítači, ale nevyšlo mi to do rozvrhu. Měl jsem před očima Mcneleho varování o počtu a znalostech absolventů kurzu, ale naštěstí se naplnilo jen z poloviny. Žádných třicet lidí nepřišlo. V kurzu Šití bylo na první hodině pět žen různého věku, z nichž dvě viděly počítač poprvé v životě, dvě víceméně podruhé (resp. učily se něco v předchozích školách) a jenom jedna měla počítač doma. V kurzu Železo a Dřevo to bylo v podstatě podobné, jen tam jsou čtyři chlapi. Od druhého týdne se počet účastníků dokonce snížil v obou kurzech na tři. Takže žádné učení neznalých davů, ale dá se použít osobní přístup.

Přesto je to často pořádný oříšek. Zapnutí a vypnutí počítače ještě jakžtakž šlo, ale pak už to bylo jenom horší. Pro některé účastníky kurzu je zásadním problémem práce s myší a klávesnicí. Kliknout na ikonu na obrazovce a udržet při tom myš na místě, je téměř nadlidský výkon. Provést pak dokonce dvojitý klik (double-click), to už vyžaduje téměř božskou trpělivost. Vysvětlovat nějakou teorii o základních funkcích sice můžu, ale čekat nějaké pochopení je poměrně zbytečné. Částečně to bude opravdu angličtinou, protože moje středoevropská výslovnost je pro Afričany nezvyklá. Ale pokud umí anglicky v pohodě, jako třeba studenti na střední škole, tak nemají s porozuměním problémy. Jenže v Likusase jsou často lidé, kteří angličtinu v běžném životě skoro vůbec nepoužívají. Noviny nečtou, televizi nemají a s lidmi kolem sebe mluví rodným Si-Swati jazykem. Jeden z účastníků kurzu Dřevo a Železo třeba vůbec neznal anglické slovo create (vytvořit), což bylo bohužel velmi příznačné. Obvykle není totiž problémem jazyk, ale schopnost samostatného myšlení. Tím je samozřejmě nechci nijak vinit – počítal jsem s tím – je to prostě nedostatkem předchozího vzdělání – nikdo je ve škole nenaučil samostatně myslet na složitější problémy.

Já osobně jsem ze svých školních let vždycky z duše nenáviděl přesné definice, protože se mi stávalo, že jsem sice přesně porozuměl problému, ale nenaučil se definici, za což mě pak pan učitel peskoval. Považoval jsem tedy definice za zbytečné, ale bohužel jsem brzy zjistil, že v Likusase je budu potřebovat, protože vysvětlovat funkci harddisku či procesoru vlastními slovy je v podstatě k ničemu. Ne že by jim ta technická definice nějak výrazně pomohla, ale aspoň je přesná a mají se čeho chytit. Pochopit, co jsou data, paměť – a potom složky a soubory, to ještě zabere nějaký čas.

Výrazně lepší situace je naštěstí v Salesiánské střední škole. Ta škola je salesiánská jen podle jména a toho, že několik z otců salesiánů tu učí nějaké předměty. Jinak ale podléhá městu (nebo přímo vládě, to nevím přesně), poplatky jsou tu docela drahé a chodí sem obvykle děti z bohatších či sociálně středně postavených rodin. Více než polovina z nich má doma počítač, přestože není připojen k internetu. Mimochodem podle statistiky má pouze 8 % Svazijců přístup na internet. Jistěže se to nedá srovnat s dnešní přetechnizovanou evropskou či americkou mládeží, která na počítačích většinou vyrostla, ale hlavně je radost vysvětlovat látku technicky alespoň částečně nadaným klukům (základní a střední školy jsou tu přísně odděleny klukovské od holčičích). Je pravda, že vybavení počítačové laboratoře není zrovna přepychová ukázka moderní techniky, ale funguje tam dokonce i lokální síť. O připojení k internetu si samozřejmě můžu nechat jen zdát.

Trochu mě překvapil fakt, jak jsou děti na střední škole hodné. Je jich ve třídě téměř 40, ale téměř vzorně dávají pozor, hlásí se a jsou aktivní. Když se někdo přece jen zapomene a můj výklad mu přijde zdlouhavý, takže mu poněkud spadne hlava, ostatní do něj nenápadně šťouchají, ať dává pozor. Myslel jsem, že je to kvůli tomu, že jsem pro ně nový, navíc bílý učitel, takže bude chvíli trvat, než zjistí, co si můžou dovolit. To mi také potvrdil učitel počítačů na střední škole Mr. Twala. Ale potkal jsem jiného učitele, který učil dva roky ve Velké Británii a ten tvrdil, že je to oproti Evropě zásadní rozdíl v mentalitě a kultuře. Svazijci jsou od malička vedeni k pokoře a úctě ke starším, takže si zdaleka nedovolí tolik, co rozmazlené evropské děti. Prý to občas ubíjí vlastní aktivitu, ale to už je asi individuální.

Ovšem ani první týden na střední škole nezklamal a přinesl s sebou typické africké zmatky. První ročníky ještě nebyly roztříděné a zformované, takže část mých hodin odpadla, aniž mi to předem dokázal někdo říct. Následně se pak změnil rozvrh hodin, takže můj složitě sestavený plán učení se rozpadl a musel jsem složitě vyjednávat o posunu některých hodin. To se sice podařilo vyjednat, ale nikdo to neřekl dětem, takže ty na onu posunutou hodinu nepřišly. No prostě takový pomalejší rozjezd. Můžu si říkat, že se to v příštích týdnech změní, ale tomu sám moc nevěřím.

O dalších zkušenostech s učením napíšu v příštích příspěvcích.

Vzhůru do přírody

Od té doby, co jsem přijel do Svazijska, jsem toužil vyrazit někam do hor či kopců, vidět africká zvířata, užít si africkou přírodu…, ale před Vánoci se to moc nedařilo. Kromě dříve popsaného výletu k vodopádům Mantenga a za zvířaty do Hlane Parku jsem vlastně stále jen čekal, že někdo navrhne nějakou výpravu na nějaké pěkné místo, k níž se budu moct přidat, nebo že takové místo aspoň doporučí. Bohužel se nic takového nestalo, tak jsem se po návratu z Kapského Města rozhodl, že přestanu čekat na zázraky a zapojím trochu vlastní iniciativy. Potíž je v tom, že pořádné informace o Svazijsku, a navíc ještě o turistice ve Svazijsku, se těžko hledají i na internetu, natož kdekoliv jinde. Ani poptávání po okolí moc nepomohlo. Každopádně jsem si usmyslel, že chci každý víkend vyrazit alespoň na malý výlet a bude-li to možné, tak i na větší.

První volný víkend, kdy mě opustily následky klíštěcího kousnutí, jsem vyrazil na první malou testovací výpravu alespoň k dalším vodopádům. Nebylo to nic dlouhého, ale když jsme s Ryanem procházeli malou říčku proti proudu a šplhali při tom po kamenech, alespoň jsem po čase cítil v kostech trochu dobrodružství, což mě až neuvěřitelně nadchlo. Příští víkend jsem se tedy vypravil do rezervace Mantenga. Původně jsem chtěl jinam, protože v Mantenze už jsem byl u zmíněných vodopádů, ale ukázalo se, že mnou vytipovaná lokace Kirk Hill, která podle mapy Googlu a skrovných informací z internetu vypadala slibně, je v podstatě k ničemu (zarostlá kukuřičnými poli a případnou zábavu obstarávají místní majitelé farmy pouze po předchozím objednání a za tučnou provizi), proto jsem se vypravil do známých míst. Už z předchozí návštěvy jsem totiž věděl, že za vodopády vede široká cesta do lesů a tam se ukrývá velká neprozkoumaná oblast, navíc poměrně bezpečná.

V sobotu jsem začal návštěvu prohlídkou typického svazijského sídla ze starých časů. Byl to vlastně takový skanzen s hrdým názvem „Swazi culture village“, kde bylo postaveno dohromady asi dvanáct domečků z proutí, které až na detaily vypadaly všechny úplně stejně. Nicméně místní průvodce nám vysvětlil, že podstatné je jejich umístění. Byl tu domek otce, čili hlavy rodiny, domek první manželky s přilehlou kuchyní a varnou piva, domek druhé manželky, který byl blíž hlavě rodiny, protože se předpokládalo, že druhá manželka je mladší, zajímavější a atraktivnější, proto ji bude chtít otec častěji navštěvovat. Dále tu byly oddělené domky pro syny a pro dcery, dům rodové báby, k níž si všichni chodili pro radu, protože byla tradičně nejmoudřejší. Dál tu byly ohrady pro dobytek, skladiště a taky ohrada, kde mladíci a muži tradičně kouřili marihuanu, když se o něčem radili nebo se chystali vypravit na lov.

Odpoledne jsem měl štěstí, že tu zrovna vystupovali tradiční svazijští tanečníci. Jejich vystoupení bylo příjemné a působivé, jen mně jich bylo trochu líto, protože tam bylo víc vystupujících než diváků. Vzpomněl jsem si, že nás to občas taky potkalo, když jsme vystupovali s divadlem u nás doma na venkovských štacích. V neděli jsem se pak vypravil na průzkum lesů. Trochu jsem si připadal jako z nějakého podivného seriálu, protože jsem v jinak úplně liduprázdném lese, kde s výjimkou cesty dlouho nebylo ani stopy po působení lidí, objevil polorozpadlý tajemný opuštěný dům. Samozřejmě jsem ho prozkoumal, ale nic zvláštního kouzelného a tajemného nenašel. Za chvíli se objevil ještě zajímavější druhý dům, ale průzkum přinesl stejné výsledky, tedy polorozpadlá střecha, trocha starého nábytku rozmlácené dveře… prostě opuštěný dům. Ještě více mě pak překvapilo, když jsem pak zničehonic narazil na plot. Přelezl jsem ho a vypravil se podél něj k řece. Cesta tam byla velmi uzoučká a opět jsem si připadal jako v divočině. Až na ten podivný plot. U řeky jsem se rozhodl obrátit nazpět, přestože jsem toužil vylézt na protější kopce, jenže i ta úzká cesta tam končila. Proto mě opět poněkud vyvedlo z konceptu, když jsem uprostřed řeky na jednom kameni uviděl pneumatiku z auta. Něco takového jsem tu vskutku nečekal a stále je mi záhadou, jak se tam asi dostala.

Příští víkend pak na mé naléhání domluvil jeden z našich místních černošských přátel ubytování a průvodce v rezervaci Malolotja, která je k přírodním výpravám ve Svazijsku asi nejlépe stvořená, protože je mimořádně půvabná. Nepotkáte tu sice slony a žirafy, jako v Hlane parku (jenom antilopy, býky a divoká prasata… v noci pak prý vychází leopardi, ale nejsou nebezpeční), místo toho však můžete svobodně cestovat nádhernou krajinou. Místní průvodce se sice může zdát omezujícím faktorem, ale fakt je, že s ním je to naopak ještě svobodnější, protože s ním můžete v klidu odbočit z hlavních cest a být si jistí, že se neztratíte. První den jsme se vypravili jen k vodopádu. Ano, vím, že už je těch vodopádů nějak moc, ale tenhle je prý největší ve Svazijsku a měří na výšku přes 100 metrů! Bohužel se pod ním nedá koupat, ale o kousek výš je příjemná hrázka na řece právě pro tyto účely. Nicméně je třeba tu hodně šplhat do kopce, což některé slabší účastníky naší výpravy (hlavně Katrin z Německa) unavilo natolik, že dokonce odmítli překonat i pár dalších metrů, aby se osvěžili koupelí v řece. Večer jsme pak strávili grilováním v místním vzdělávacím středisku, kde jsme také velmi pohodlně a za nevelký peníz přespávali. Příští den, tedy v neděli, jsme se pak vypravili na delší túru, tentokrát bez Katrin, i když počasí bylo poměrně deštivé. Na Malolotju padla mlha a my jsme tentokrát našeho skvělého černošského průvodce Mr. Veli Mkondeho opravdu ocenili. Dokonce jsme se v tom pošmourném počasí zvládli i vykoupat. Prochodili jsme po kopcích asi 25 km za nějakých 6 hodin a unavení, ale spokojení, jsme se odpoledne vrátili na základnu a jeli si odpočinout domů.

Na tento víkend plánuji něco klidnějšího, pokud bude přívětivé počasí, protože zatím to vypadá na silný déšť. Každopádně opět podám zprávy v příštích příspěvcích.

Jindřich Kačer