JAR - Anežka Brtníková - První velký dopis

Milí přátelé, posílám vám první velký dopis z JAR i s fotkami! Anežka

4.8.2012

Milí přátelé,

zdravím vás - mnohé poprvé - z Jihoafrické Republiky, konkrétně z městečka Ennerdale (odlehlá část Johannesburgu). S mou skvělou spoludobrovolnicí Magdou jsme přijely v čase nejkrutější Jihoafrické zimy :). To znamená velmi chladné noci (někdy šla teplota i pod bod mrazu) a žádný déšť. A tak je tu teď krajina velmi pustá (rozhodně si nepředstavujte, že se nacházím uprostřed pralesa a potkávám na ulicích slony a žirafy – zatím jsem žádné neviděla :)) a především prašná, a tak se odvažuji tvrdit,
že dřív zhnědneme vlivem prachu, než vlivem sluníčka :).

Teď během Evropských prázdnin je tu celkem živo, protože přijíždějí – třeba jen na pár týdnů - dobrovolníci z různých částí Evropy. S Magdou jsme kromě toho měly to štěstí, že tu s námi byl téměř měsíc slovenský dobrovolník Majo, který dnes po roce odjíždí domů. Díky němu náš start tady byl snadnější, protože nám mohl všechno vysvětlit a se vším a všemi seznámit téměř v našem rodném jazyce! A díky jeho smyslu pro humor jsme téměř neměly příležitost smutnit.

Jinak nás tu srdečně přijaly tři sestry salesiánky a dveře máme otevřené i do komunity bratrů salesiánů, ke kterým můžeme denně chodit na mši svatou! V neděli máme na výběr z více možností,
ale zatím nás srdce nejvíc táhne do vedlejšího městečka Lawley, kde je sice mše svatá sloužená v jazycích Zulu s Sotho, jímž nerozumíme, ale díky mnohohlasému zpěvu doprovázeném bubny se člověk cítí jako na skutečné slavnosti. Neděli pak velká část z nich tráví téměř celou společně –
až do odpoledne mají skupinky, ve kterých probírají různá témata, zpívají apod. Vůbec nespěchají jako my, aby byly do dvanácti doma a nevypeklo se jim maso v troubě…

A teď tedy co je vlastně náplní našich dnů. Zatím mám dva větší úkoly. Tím prvním je vyučování matematiky v šesté a sedmé třídě. Zatímco já učím, Magda si bere k sobě několik slabších žáků
na doučování. Děti tu jsou stejní rošťáci jako u nás, a tak se musím i já hodně učit, jak s nimi jednat, abych je mohla něco naučit a zároveň – a především – pro ně byla někým, kým se budou cítit přijatí
a skrze koho k nim bude přicházet Boží Láska. A tak vás prosím o modlitbu, abych byla schopná být takovýmto Božím nástrojem.

Mým druhým úkolem je před polednem sednout do auta a jet vyzvednout do pekárny vzdálené asi 20km chleby, které škola dostává darem pro děti. Jsem za tento úkol moc ráda, protože si během cesty docela odpočinu – a hlavně v autě je teplo :D (Otázkou je, jestli si toho budu vážit i v létě). Jezdí se tu na levé straně, ale člověk si celkem rychle zvykne. Jen jsem ze začátku občas místo blinkru zapnula stěrače :).

Teď ještě něco ke škole a dětem. Škola, ve které teď učíme, stojí teprve zhruba rok a ještě není zdaleka dostavená, hlavní ale je, že každý ročník má svou třídu, protože ještě nedávno to bylo tak, že se třeba čtyři třídy učily v jedné místnosti. Děti ve škole každý den dostávají snídani (kukuřičná kaše z vody, trošku něčím oslazená) a oběd (též vždy velmi jednoduchá a často se opakující jídla), nakonec ti nejpotřebnější dostanou domů balík toastového chleba, pro který jezdím. Děti žijí ve velmi bídných poměrech ve slamovém městečku zvaném Finetown, tzn. v chatrčích postavených z toho, co se najde (plech, hlína,…). Mnohé z nich už třeba ani nemají své rodiče, a tak bydlí u příbuzných, nebo u těch, kdo si je k sobě vzali. A tak se snažíme, aby škola pro ně byla i určitým domovem, místem, kde se s nimi jedná jako s dětmi a kde se cítí přijatí, a zároveň místem, kde se učí základním životním zásadám. Celkem je tu sedm ročníků, a tak s Magdou vlastně učíme poslední dva, což je velká výzva, když víme, že do života odejdou s tím, co si v posledních měsících utvrdí. Horší je to tím spíš, že často ještě v sedmé třídě neovládají automaticky sčítání a odčítání, natožpak násobilku a další věci. Není to tím, že by byly hloupé, ale tím, že třeba do školy přišly později, anebo přišly z jiné školy, kde jim uniklo něco podstatného, nikdo to neřešil, a tak nemají na čem stavět.

S malými dětmi se vztahy navazují jednodušeji, ti klidně jen tak přiběhnou a přitulí se k nám – to je paráda! Jsou vděčné za každou „hloupost,“ se kterou si můžou hrát, nejradši si však hrají s našimi vlasy, a tak nevím, zda nám na hlavě něco zůstane, než se vrátíme domů :D.

(Na fotce je moje spoludobrovolnice Magda s dětmi v areálu školy. Děti se strašně rády fotí a první co udělají, když se jdou fotit, je to, že si pořádně vyleští boty :).)

Je toho spoustu, o čem by se dalo psát, a tak pokud vás bude cokoliv zajímat, tak se klidně ptejte, ale nezapomeňte se taky zmínit o tom, co se děje u vás! :)

S díkem za vaši podporu, v modlitbě a s prosbou o modlitbu

Vaše Anežka.