JAR - Anežka Brtníková - Dotek chudoby na vlastní kůži

Milí přátelé,

je čas, abych zase napsala něco o tom, co tu prožívám. Některým z vás jsem se již zmínila, že teprve tady se mě skutečně dotkla bída a utrpení pramenící na první pohled především z chudoby, ale mající ještě mnoho dalších, i horších, příčin. Dokud se s touto realitou člověk setkává jen ve zprávách, nikdy se ho to nedotkne skutečně tak, jako když se nachází v bezprostřední blízkosti této bídy. Zároveň mu však média nemůžou zprostředkovat ani Naději, která přes všechno utrpení v lidských srdcích zůstává a umožňuje jim být šťastnými!

Dnes je první jarní den a teplota už dávno vystoupala vysoko nad bod mrazu, a tak sluníčko
už rozehřálo i můj zážitek jednoho ledového dne. Po víc jak dvaceti letech tu v Johannesburgu sněžilo, já jsem se ve škole klepala zimou, natožpak děti, které na sobě neměly zdaleka dostatek oblečení, skutečně úzko mi ale bylo, když jsem viděla chlapečka, který neměl ponožky a pod tenkým svetříkem nic víc než starou školní košili…

Dál jsem se dozvěděla třeba o jedné rodině, která nějakou dobu žila jen z jednoho balíku toastového chleba, který jejich dítko nosilo ze školy domů… Ty děti, jejichž rodiny jsou na tom nejbídněji, jednou za čas dostanou ve škole kromě toastového chleba i nějaký další příděl jídla, ale je jasné, že i tak je to jen minimum a že tento projekt nemůže zajistit dostatek jídla všem. Sestry se snaží do školy brát skutečně děti z rodin s nejbídnějšími životními podmínkami, ale někdy je to strašně těžké rozlišit, protože lidé si umí i navymýšlet. Hodně lidí se tu také hlásí k islámu jen proto, že v mešitě dostanou najíst.

Jak už jsem psala, děti dostávají ve škole snídani a oběd. Někteří z nich však často jíst nechtějí, někdy proto, že se najedli doma, ale dost často taky proto, že chtějí, aby to vypadalo, že nepotřebují. Snažíme se ale, aby dostali skutečně vždycky všichni, alespoň trochu. Největším potěšením pro mě ale je, když je něčeho trochu navíc a já jim můžu přidat, hlavně ti nejmenší by se o to vždycky přetrhli :).

Dalším problémem je tu domácí násilí, zneužívání dětí, apod., ale o tom my až tolik nevíme (naštěstí). Pak je tu problém s kouřením trávy – i u velmi malých dětí, což pak například zapříčiňuje neschopnost učit se. Anebo také AIDS, ale toto téma je tu tabu (i když ve škole o tom děti informace dostávají), takže nevíme kdo a kolik dětí ho má, ale pravděpodobně jich není málo.

Na slavnost Nanebevzetí Panny Marie jsem suplovala v šesté třídě náboženství, a tak jsem řekla dětem, aby napsaly dopis Panně Marii, něco, co by jí rády řekly, kdyby se s ní třeba i viděly. Řekla jsem jim, že je jen pro ně, že ho nemusí nikomu ukazovat, ale jeden z kluků mi dopis dal přečíst a já bych se o něj s vámi ráda podělila, protože to je nejlepší cesta k setkání se s tím, co zdejší děti skutečně prožívají v menší či větší míře:

Drahá Maria Matko Boží,

Maria, můžeš požehnat mému bratru, který je nemocný? Nevím, co mu je. Maria, prosím tě, chtěl bych, aby moje maminka našla práci a aby tatínkovi bylo líp, protože pak by taky mohl najít práci. Maria, myslím, že mě můžeš vyslyšet, prosím Tě Maria. Když jsou moji rodiče zdraví, tak se můžu učit, ale když jsou nemocní, jak se můžu učit? Když budou zdraví, budu se učit víc, abych byl lepší, než předchozí pololetí. Snažím se pomáhat mamince i tatínkovi, Maria, prosím, můžeš pomoct?

Maria, děkuji Ti moc!

A tak mě napadlo – příští sobotu je svátek Narození Panny Marie – chci se v ten den konkrétně za tuto rodinu a jejich nemocného brášku pomodlit růženec - zvu vás, budete-li chtít, abyste se k této mé modlitbě připojili. V myšlence napsat vám tento návrh mě povzbudil mj. tento úryvek z Písma:

„Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.“ (Mt 13,12-13)

(v páteční oratoři)

A teď ještě něco dalšího z (ne)všednosti mých dnů tady. Čas tu utíká úplně jinak (většinou rychleji), než doma – především nejspíš proto, že to tu je celkově prostě jiné :) – jiní lidé, jiná náplň dnů…, částečně taky proto, že se zde velmi brzy a rychle stmívá (asi okolo 18. hodiny a ani v létě se to
o moc nezmění). Ale východy slunce – to je něco! Párkrát se mi poštěstilo ho vidět, když jsme jely ráno na mši svatou. Díváte se před sebe a na obzoru – ale jako by to bylo na konci ulice - vidíte obrovskou červenou kouli…ale tak obrovskou, že tak jsem to jinde neviděla!

Další novinkou je, že jsme s Magdou založily dva kroužky – ona výtvarný, já hudební. Zatím jsem měla jen jeden a největší úspěch mělo zpívání s kytarou, „problém“ je, že by si to všichni chtěli hned vyzkoušet :).

Mnoho z vás mi napsalo: „Ty vypadáš na fotkách tak šťastně a spokojeně, to si to musíš úžasně užívat!“ Už jste se někdy do foťáku mračili, nebo plakali? :D Já naposledy asi když mi byly dva měsíce :D. Těžko by se dalo popsat, co všechno tu prožívám, sama to budu taky schopná zhodnotit teprve,
až to bude za mnou, ale upřímně vám můžu říct, že ne vždy je člověku do smíchu a pro radost se často musí prostě rozhodnout. To víte, že mi tu spoustu věcí, respektive lidí chybí, ale jsem nesmírně vděčná za to, jakou mám oporu v Pánu (a ve vás), a i přes těžké chvíle si moc vážím toho, že jsem tady a plní se mi tak jeden z mých snů. Věřím, že času stráveného tady nebudu litovat a snad ani ti okolo mě! :).

Vaše Anežka