INDIE - Eva Těthalová - Nemám šanci se tu nudit
Druhý dopisPosílám pozdravy z Indie!
Tak se po delší době zase ozývám. Omlouvám se za dlouhou pauzu v komunikaci, ale mám stále velké problémy s internetem.
Už jsem si tu pěkně zvykla. Zpočátku jsem měla občas potíže najít si práci. Sice jsem měla určených pár pevně daných činností každý den, ale nevěděla jsem, co kdy děcka dělají, protože každý den mají trochu jiný program a také jsem pravidelně musela jezdit na několik dní do Bangalore (stále nemám vyřešené mé problémy s policií), takže jsem vždy vypadla ze zaběhnutého programu. Jenže v jednu chvíli se nám tu seběhlo hned několik nepříjemných událostí. Učitelka, která spala u dětí, musela ze zdravotních důvodů odejít a onemocněl i bratr Deveraj, se se kterým s dětmi pracuji. Takže jsem najednou byla sama s padesáti dětmi. Vždy v 9:30 přišli učitelé a v 16:30 zase odešli. Já jsem byla s dětma celý zbytek času sama a ještě jsem učila bratrovy hodiny. Do toho skoro polovina dětí lehla s horečkou, takže museli mít speciální režim. Byla jsem s nimi každý den od rána do večera a musím říct, že po skoro týdnu takového zápřahu jsem měla opravdu dost. Ještě mi v té době nefungoval internet, takže nebylo lehké ani kontaktovat blízké doma. Naštěstí, když už jsem měla opravdu dost, tak to děcka nějak vycítily, a nejen že na chvíli přestaly zlobit, ale dokonce se o mě i dobře postaraly. Když mě viděly, jak jsem vyřízená, tak se na mě sesypaly, začaly zkoušet, jestli nemám horečku a byli ke mně hrozně milý. I salesiáni se mi snažili pomoct, i když tady má práce každý nad hlavu. Po této zkušenosti už si připadám, že vím, co dělat, a není pro mě problém zapojit se, i když teď už je tu zase dost lidí. Spíš v poslední době jsem dost unavená, protože jsem s dětmi opravdu od rána do večera (jednou jsem u nich už i spala).
Jen ještě něco málo dodám k té nemoci, kterou měly děti. Doktor prohlásil, že to byla malárie. Jsem opravdu ráda, že mám s sebou antimalarika, i když jsem často od bývalých dobrovolníků slyšela, že je nebrali.
Opravdu nemám šanci se tu nudit. Je to tu vážně o hodně jiné než v Čechách a někdy prostě nevím, jak reagovat. Sebelepší roční výcvik v Čechách vás nepřipraví na všechny situace… třeba na takovou, kdy do haly plné dětí přijde otec jedné holčičky, nejdřív se začne hádat s učitelkama a pak začne bít svoji dceru. Ta se běží schovat za vás. Byla jsem úplně zmražená. Na jednu stranu jsem měla strach z toho chlápka a věděla jsem, že když budu stát mezi nima, možná jenom zadělám holčičce na problémy v budoucnu, na druhou stranu, jsem se ale nedokázala pohnout a nechat ho aby ji bil... Na mě si sice nic nedovolil, jenom se mě chvíli snažil přesvědčit, abych uhnula. Nedokázala jsem to. Nakonec odešel, ale já mám pořád špatný pocit z toho, že jsem stála mezi dítětem a jeho vlastním tátou… Chtěla jsem se o tom bavit s bratrem, ale pro něj ta situace byla asi moc normální na to, aby pochopil, z čeho jsem tak vyděšená.
Ale opravdu to tu není jenom tvrdá práce s dětmi a zážitky s jejich rodiči. Jsem opravdu ráda, že jsem právě na tomto místě, protože bratr, se kterým mám děti na starosti, je opravdu skvělý, dá se s ním normálně povídat a většinou se na něj dá spolehnout. I děti jsou super. Holčičky tu prostě zbožňují, když se obléknu do indického oblečení a nechám se od nich učesat a s klukama je zase sranda. Jenom si dělají legraci z mé výslovnosti jejich jazyka, proto nesmím říkat třeba číslo sedm, protože, ať se je snažím napodobit sebelíp, tak z toho vždycky vyjde něco neslušného. Děti z toho mají hroznou radost, ale učitelkám se to moc nelíbí, tak se tu pro mě sedmička stává zapovězeným číslem.
Jednou za 14 dní bereme děti ven na výlet. Posledně jsme byli chrámu Jambunatha, který máme asi 4 km od střediska. Je to na kopci, takže je tam pěkný výhled a v chrámu bydlí spousta malých opiček, které se skoro nebojí. To se nám ale málem vymstilo, protože děti jsou pořád děti a rozhodly se opice provokovat. Ty na ně pak začaly útočit. V jednu chvíli to vypadalo tak, že jsme se všemi dětmi a učitelkami stáli v semknuté skupince a ze všech stran jsme byli obklíčeni opičkama, které na nás občas skočily nebo po nás chňaply. Byli jsme všichni dost vyděšení, protože anec od opice nechtěl schytat nikdo. V tu chvíli nás zachránil bratr Deveraj, který přiběhl a, jako pravý superhrdina, nám vybojoval uličku, kterou jsme mohli odejít.
Po dvou měsících už nejsem v pokoji sama. Bydlí tu se mnou Fiona, padesátiletá dobrovolnice ze Skotska. Ta se mnou bude příští čtyři měsíce v Hospetu. Už se známe z mých předchozích návštěv Bangalore (ona tam strávila poslední dva měsíce) a skvěle spolu vycházíme. Ona je bohužel dost zklamaná ze své práce v Hospetu, protože dostala na práci hlavně administrativu, tak většinu času tráví nad počítačem. A situaci jí ještě komplikuje stále vypadávající proud. Když to jde, beru ji na vlastní programy s dětma, aby si je taky užila, a ony ji. Nebylo to špatné, být tu sama, ale i když jsme tu dvě má to něco do sebe. Je fajn, popovídat si s někým z Evropy, kdo má stejné zážitky a zkušenosti. Sice máme každá trochu jiné návyky, tak si na sebe ještě musíme trochu zvyknout, ale zatím to vypadá, že tu spolu budem příští čtyři měsíce spokojené.
Jsem nadšená z tohoto místa. Opravdu vidím, jak velký kus práce tu všichni dělají a na dětech je znát, že se jim tu líbí a že mají salesiány i většinu zaměstnanců rády. A v čele celého projektu je otec Varghis, který stále vymýšlí, jak dělat věci lépe a když je nějaké problém, je ochotný o něm diskutovat a měnit zaběhnutý řád. I když mi tu hodně lidí a věcí s Čech chybí, cítím se tu jako doma J
Přeji všechno dobré do České republiky a doufám, že příště budu mít možnost ozvat se dříve
Eva Těthalová
Príbuzné clánky |
