INDIE - Cyril Vojtěšek - 1. dopis - První dny v Indii

Právě se blíží ke konci první měsíc mé dobrovolné služby, tak se s vámi podělím o část toho, co už jsem zde stihl zažít. Působím ve městě Golaghat (stát Assam), kde žiju v komunitě čtyř salesiánů. Provozují zde technické učiliště, internát a dvě školy. Moje uplatnění je vždy od rána do dvou v jedné ze škol a odpoledne se pak věnuju klukům na internátu.

Přiznám se, že moje první indické dny mi daly docela zabrat. Přestože jsem si ještě na konci druhého dne zapsal do deníku „indická strava mi chutná a nemám s ní problémy“, tak hned další den se moje tělo rozhodlo, že nepřijme takto hladký přechod na indické pokrmy a dalších pár dní je začalo odmítat. Tehdy mě zachránilo, že byla zrovna sezóna ananasu, manga a datlí a toto ovoce se na pár dní stalo mým hlavním zdrojem energie. Nyní už si na zdejším jídle pochutnám, i když máme víceméně vždycky to samé. Nebyla by to ale Indie, kdyby mě co chvíli něco nepřekvapilo. Zrovna dnes při večeři jsem si chtěl nandat z jedné z misek na talíř zeleninu a otec Joseph sedící vedle mě jen tak mimochodem pravil: „V tomhle jsou vosy.“ Přesněji, byly to vařené vosí larvy a nakonec jsem si na nich docela pochutnal. Zde je to prý velká delikatesa.

Většinu zážitků si ale odnáším ze školy, protože tam momentálně trávím asi nejvíce času. Můj start do výuky byl opravdu bleskový. Druhý den školy jsem přijel s tím, že se pomalu začnu rozhlížet, seznamovat a navštívím výuku ostatních učitelů. Místo toho, mě hned po příjezdu odchytil otec Rajesh se slovy: „Cyrile, tahle třída teď nemá učitele, tak tam běž prosím učit.“ Ve škole je totiž šest tříd a šest učitelů, takže když jeden chybí, učí buď ředitel, nebo mají děti volno. No a tak jsem byl postaven před zhruba pětapadesát prvňáků. Už si nepamatuju, co to bylo za předmět, ale hodina ubíhala docela dobře. Akorát jsem měl pocit, že některé děti se na mě dívají jako na zjevení. Asi po půl hodině jsem se dozvěděl, že je to proto, že neumí anglicky, a tudíž mi nerozumí. Když jsem to pak o přestávce říkal ostatním vyučujícím, jen se usmáli a řekli: „No jo, oni ještě moc anglicky neumí, ale už trochu rozumí.“ A tak jsem pochopil, že to, co by se u nás považovalo za problém, který je třeba vyřešit, v Indii žádným problémem není.

Teď, po dvou týdnech školy, mám za sebou zhruba 30 hodin výuky. Jelikož jsem ale zatím pouze suploval, doufám, že budu moci brzy začít učit nějakou třídu pravidelně. Suplování je totiž hodně náročné – nemůžu se na výuku nijak připravit a hlavně to není žádná systematická práce, kdy bych mohl vidět nějaké výsledky.

Přestože jsem zatím na začátku, výuka mě baví a pomalu se učím všemu, co k naší škole patří. Už tedy například vím, že když na mě někdo z dětí ukazuje vztyčený malíček a říká „number one“, znamená to, že chce jít na záchod. Přestože toho děti někdy zneužívají, prvňáky raději vždy pouštím. Jednou jsem totiž našel před třídou chlapečka, který měl „number two“ v kalhotách (number one znamená „na malou“, number two „na velkou“).

I když mě zde prakticky každý den něco překvapí (pozitivně i negativně), daří se mi tu zatím dobře. Více o tom, co všechno mě zde za první měsíc potkalo, se dozvíte na mém blogu www.rokvindii.cz. Fotky najdete na http://picasaweb.google.com/rokvindii.

S pozdravem,

Cyril

• Tisk clánku
• Poslat odkaz