BULHARSKO - Tidit Lukáš Petrucha - 1. díl - říjen 2009
1. díl deníku dobrovolné služby Tidita alias Lukáše Petruchy v Bulharsku je tady...
... mnoho dalšího najdete na Lukášovo webu: http://www.tidit.wz.cz/bibi/
30. září 2009
Je středa ráno a já nasedám do auta ve své rodné vesničce Vnorovy a vyrážím směr Brno. Po hladkém příjezdu do Brna čekám, i se svými rodiči a sestrou Monikou (Krysou) na autobus, který mne zaveze do pro mě doposud neznámé země, „Bulharska“. Po 1,5 hodinovém zpoždění autobusu nasedám a posledním zamáváním se loučím s rodinou. Čeká mě dvacet hodin v autobuse…
Tak začíná můj příběh dobrovolníka v Bulharsku.
1. říjen 2009
Nečekaně jsem přijel do Sofie již o čtyři hodiny dříve, než je vůbec psáno v rozpisu. Tím pádem jsem musel čekat na autobusovém nádraží již od brzkých ranních hodin, než si pro mě přijde Cvrček (Petr Cvrkal – ředitel komunity). Začínám se rozhlížet po okolí a pomaličku poznávám první místa Sofie. Po již delší době čekání ke mně přichází nějaký pán a na něco se mě ptá. Lámanou češtino-slovenštino-ruštino-maďarštino-bulharštinou mu vysvětluji, že neumím Bulharsky. V tom ale přichází Cvrček a spolu nasedáme do auta. Následuje rychlá prohlídka Sofie – myslím že během pár hodin jsme prošli ty nejdůležitější body Sofie. Nemá mnoho památek – ale o tom až někdy příště.
Jedna z návštěv je také na biskupství. Zde se seznamuji osobně s panem biskupem. Velmi zajímavá je návštěva jednoho kláštera, kde se sestřičkami můžeme mluvit pouze přes mříže, jelikož žijí v klauzuře. Zde se mi stala taková dost zajímavá příhoda, kterou jsem nikdy nezažil. Mohl jsem s některými sestřičkami mluvit česky, protože tam byly celkem tři ze Slovenska. Jedné z nich jsem ukazoval misijní kříž, který jsem dostal na vyslání v Turíně a nikdy za celý svůj život jsem neviděl tak upřímný a radostný pohled, jako když si mohla ten křížek pohladit. Tehdy jsem si uvědomil, že musí chovat neuvěřitelnou lásku ke Kristu.
Pak nás už jenom čekala cesta 300 km k mému novému domovu.
Večer přijíždíme do Kazanlaku a já se postupně ubytovávám ve svém novém pokoji a seznamuji se se zdejší komunitou.
4. říjen 2009
Je neděle ráno a podle harmonogramu mě čeká první cesta do Gabrova. Jedna z prvních otázek byla, jestli mám řidičák a jestli mě náhodou nebývá v autě špatně. Prý budu každou středu a neděli řídit. Tak nasedáme do auta a jedem. Gabrovo je vzdáleno asi 40 km. Po 10 km zjišťuji, proč padla ta druhá otázka. Zbylých 30 km jsou jenom zatáčky a serpentiny. Ještěže mám pevný žaludek . Když v Čechách jedete i do těch nejhorších zatáček, tak za chviličku přestanou – tady si po půl hodině říkám – už jenom 100 zatáček a jsme tam.
Po úžasné jízdě přijíždíme do Gabrova a zde je sloužena mše sv. Po mši je posezení u kafíčka a výklad katecheze. Přede mší jedu autem pro babičky, které bydlí daleko od kostela. Stejně tak je rozvážím i po mši svaté domů. Babičky mě navigují, kam mám zabočit atd. Zde však vzniká jeden velký zádrhel – pořád odbočuji doprava. Když mě do ucha babičky křičí „ne, kakvo pravíš!“ (ne, co děláš!), tak si vzpomínám, že doprava znamená bulharsky rovně. No po malých nedorozuměních jsem je dovezl všechny v pořádku domů.
Odpoledne jedeme ještě do Velikého Tarnova, kde je Jarda pozvaný na jednu pouť. Pouť byla v maličké kapličce, avšak dostavilo se neuvěřitelně mnoho kněží – asi 15 a to včetně pana biskupa z tohoto města.
6. říjen 2009
Dnes je zde setkání kněží, takže se všechno musí lesknout a všechno musí klapat jako hodinky. Přijíždí sem všichni kněží z celé Bulharské exarchie. V počtu kolem 15 kněží, včetně biskupa. Diskutují nad tím, co a jak se bude dít v novém roce 2009 – 2010.
14. říjen 2009
Dnes je den s velkým O (Oazis). Pln očekávání jsem čekal, jak bude vypadat odpolední oratoř. Byl jsem docela překvapen. Oratoř je otevřena od 14:00 hodin, ale Bulhaři a Cikáni to vůbec neřeší, takže přichází až tak po půl třetí. Byl jsem překvapen, že přišlo pouze 8 kluků. Později jsem se na to ptal otce Petra a ten mi řekl, jak to tu vlastně je. Do oratoře chodí tak 5 – 15 dětí. Za poslední roky jsem byl zvyklý doma pracovat převážně s větší skupinou dětí, takže mě to trošku zaskočilo. To ale vůbec neznamenalo to, že bych z toho byl smutný. Ihned jsem vytáhl žonglovací míčky, diabolo, … a už se jelo. Některé kluky to chytlo, takže uvidíme, co se s tím bude dát vykoumat.
16. – 18. říjen 2009
Je pátek večer a postupně k nám do Kazanlaku přijíždějí ti nejlepší z nejlepší lidiček z celého Bulharska. Ano je to tak, setkávají se tu animátoři, kteří se po prožitých prázdninách plných táborů, pochodů a jiných zajímavých akcí, opět s plnou silou pouštějí do krásného boje zvaného ANIMÁTORSTVÍ.
V počtu 14 animátorů se snaží získat nové zkušenosti, které jsou předávány pomocí zajímavých přednášek. Na tomto setkání a v průběhu celého tohoto roku jsou přednášky zaměřeny na zákony při práci s dětmi. Na první přednášce jsme zhlédli nádhernou animovanou ukázku na téma člověk a kultura. Druhý den jsme se dozvěděli, jak hospodařit s penězi na táborech a jaké jsou základní zákony, které se musí při pořádání táborů zásadně dodržovat.
Aby se však pouze nemluvilo, tak každá volná mezera byla vyplněna nějakou zajímavou hrou. V pátek po příjezdu jsme zjistili, že se nacházíme na malém ostrově, kde vodní příliv postupně ukrajuje suchou část země. Nikdo z nás tomu zprvu nevěřil, ale nakonec se nás 16 vešlo na tak malou část země, že jsme byli ne hlava na hlavě, ale hlava nad hlavou.
V sobotu jsme potkali cizince z Čech – jakýsi tidit měl fotografie z celého města
a potřeboval pomoc s nalezením míst, kde se nacházejí. Všichni se neuvěřitelně snažili, avšak pouze jediná skupinka dokázala zapojit své mozkové buňky a hlavně své rychlé nohy natolik, že do stanovené doby 1hodiny přiřadila správně všech 12 fotografií ke správným místům.
Nedělním dopolednem nás provázely prezentace fotografií z letních táborů a všichni jsme si krásně zavzpomínali na to, jak jsme prožili léto s dětmi.
24. říjen 2009
Dnes je první den, kdy se chystám do Starozagorské machaly. Je to část města, kde žijí Romové. Zde máme dvě malé místnosti na začátku machaly, kde se romčata scházejí pravidelně každý den a jsou zde pro ně přichystány různé programy. Budu sem jezdit pravidelně každou sobotu.
V dopoledním programu jsem se i s otcem Martinem věnoval dětem z nejchudší části. Jsou to dvě děti, které jsou na tom hůř než ostatní. Tato část je nazvaná biblickou. Po krátké počítačové prezentaci pokračuje vyprávění o Noemově arše. Na toto téma je i následující aktivitka. Jdeme ven a sbíráme spoustu kaštanů, ze kterých následně sestavujeme různá zvířátka, která nasednou do Noemovy archy.
Na odpoledním programu jsou orientační hry. Je puštěna krásná prezentace a na dané téma, pak hrajeme zajímavou hru.
Více o dětech v machale někdy příště .
25. říjen 2009
Ráno nasedáme v počtu 9 lidí do jednoho z našich aut a vyrážíme směr Turecko. Jsem velmi zvědavý, jak vypadá pohraničí této země. Po cestě se zastavujeme v jednom monastýru Svaté Trojice. Je zde opravdu nádherné prostředí a klid.
Přijíždíme do Prisedce a já zjišťuji, jak je na tom zdejší kraj. Již na první pohled jde vidět, že lidé zde žijí skromně. Kostel je nově opraven. Opraven znamená, že je zde postavena nová střecha. Více prozradí fotky. Mladší generace tu není vůbec – ostatně jako v celém Bulharsku – všichni mladší jsou ve městech a starší lidi tu žijí sami.
Mše sv. v tomto na půl rozpadlém kostele má však své kouzlo. Jsme tam k vůli Bohu a to je důležité. Od otce Petra zjišťuji, že na mši přišla asi polovina obyvatelstva, která žije ve zdejších končinách. Bylo jich něco kolem 20. Tolik lidí tu nemáme ani v neděli ve městě.
Po mši svaté si obcházím okolí, sleduji nádhernou přírodu, která je všude kolem. Řekl bych, že v Čechách už taková místa nejsou. Následně na to jsme pozvaní k paní kostelnici na nějaký zákusek. I když vidím, že nemá téměř nic, tak nás hostí velkou porcí různých sladkostí. Vytahuje se rakia a všichni se veselíme. Ohedně rakie – ta se tu pije snad při každé příležitosti a většinou se nešetří. Malé „koštovačky (0,05l)“ jako jsou u nás, tu neznají, a tak vám to lejou přímo do pohárku na vodu a většinou téměř plné.
Po krásně prožitém dnu se vracíme zpět do Kazanlaku a já vím zase něco nového o této zajímavé zemi.
