BULHARSKO - Martin Kužela - Exotické Bulharsko

Přijde mi to jako super nápad, protože člověku uteče čas, když ta čísílka pozoruje a taky už pět sekund před zelenou mají všichni Bulhaři zařazenu jedničku a nohu na plynu. Další zajímavostí je pošta. Před ní je několik schránek, kam můžete hodit dopis, pokud nechcete na přepážku. Máte tu schránku „do ciziny“, „do Sofie“, „do Staré Zagory“, … a pak na ostatní psaní. Díky tomu se pošta dostane mnohem dřív na místo určení, protože už ji nikdo nemusí třídit.

Dozvídám se, že tradičně mají Bulhaři tři jména – první křestní, druhé po otci s příponou „-ov“ a třetí je jejich příjmení. Jelikož můj taťka je Alois, jmenoval bych se jako Bulhar „Martin Aloisov Kužel“ nebo spíš „Kuželov“. To taky proto, že jejich příjmení bežně nekončí na samohlásky a běžně na „-ov“ nebo „-ev“.

Učitelka bulharštiny se jmenuje celým jménem Desyslava povídá mi také, že Sofia je hlavním městem Bulharska teprve sto let. Předtím to bylo Velké Trnovo, když náhle bezdůvodně (snad jen proto, že doufali, že jim po válce vrátí i části západních území – pak by Sofie byla uprostřed takto nově vytvořeného Bulharska) změnili hlavní město na Sofii. Proto tam člověk nenajde žádnou historii, jen šedé komunistické baráky. Přesto se za posledních pár let počet obyvatel rozrostl o jeden milion. Za nejvtipnější slovo shledávám „chymykálka“ které značí propisku, fotím Desy a odcházím z první hodiny bulharštiny příjemně spokojen.

V centru mě už čekají jenom domácí úkoly, práce na stránkách, večerní mše (opět se všichni hrozně často křižují, ale tentokrát i já s nimi a u krátkých vět dokonce stíhám odpovídat s davem – kdybyste slyšeli kadenci místních modliteb, tak byste možná i pochybovali, jestli ty naše modlitby zbytečně moc nenatahujeme. Od zítřka začnu v modlitební knížce škrtat mezery, ty tam totiž podle odposlechu ani nejsou :). Dnešní tělocvik je dokonce úspěšně vykonán, ale budu muset ještě natrénovat nějaké důstojné postavení, zatím jsem si připadal jen jako šašek. Po mši jsem se dozvěděl, že bych neměl mít v kostele nohu přes nohu, protože už v nám blízkých tureckých kulturách, když na někoho ukazujeme podrážkou boty, tak tím značíme, že jej nepřijímáme. Proto prý na protestech proti Bin Ládinovi vyklepávali na jeho fotky podrážky bot na znamení jeho nepřijetí. Také se dozvídám, že před oltářem při mši smí procházet pouze kněz sloužící mši. Všichni ostatní, ať ministranti, či koncelebrující kněží jej musí obcházet na okolo zezadu. K večeři máme lečo, které spotřebovává zeleninu, dokud je jedlá a je výborné a pak volný čas, kdy se snažím zazálohovat stránky, než se v nich začnu pořádně vrtat. A pak už jenom „laka nošt“.

Díky otci Petrovi si také uvědomuji důležitost pomoci v Bulharsku, ať už misijní, tak dobrovolnické. Ono i když se to nemusí turistům a krátkým návštěvníkům zdát, Bulharsko dosti trpí svojí minulostí. Existuje spousta rodin, o které se starají prarodiče – vaří jim, o všechno se starají apod., zatímco rodiče sledují televizi a děti si běhají venku. Největším problémem a taky z mého pohledu nejlepším působištěm salesiánů jsou právě děti. Nikdo se o ně totiž nestará, neklade na ně nároky, nic po nich nechce, protože všichni životem tak nějak proplouvají a automaticky tento způsob života předávají na další generace. Prarodiče si je rozmazlují, rodiče na ně nedají dopustit, učitelé ve škole se o ně nezajímají a tak jsou vlastně na všech frontách zanedbávána, žijí bezcílně a jediné, o co se zajímají, je móda a auta, žádný hlubší smysl života. Salesiáni můžou udělat aspoň to, že po dobu co jsou děti v oratoři nebo na akcích, mohou na ně alespoň nějak výchovně působit, stanovovat v jejich životě nějaká pravidla, učit je povinnostem apod. Bohužel je to však těžké, protože děti přijdou domů a doma se o to nikdo nestará a můžou si žít, jak se jim zlíbí. Takže život a snaha změnit jej k lepšímu jsou obojí dost náročné.

Po obědě mě Fanda bere s Toni a Viki do města, aby mi trochu ukázali Kazanlak. Fotím všechno zajímavé, jako třeba policejního žigulíka, lékárnu a autobus (zatím jej mám jen zezadu, což je škoda) a Viki se mi směje, že jsem jak turista a diví se, jestli u nás tyto věci nemáme, když si je fotím. Procházíme se růžovým parkem, obchodem se suvenýry a dáváme si typické bulharské jídlo “bánica“, které vypadá jak štrůdl, ale je slaný - je to závin z lístkového těsta plněný balkánským sýrem. Musím říct, že zatím jsem zde neochutnal nic, co by mi nechutnalo a bánica to jen potvrzuje.

V duchu thráckém si vzpomínám na to, jak mi Desy vyprávěla, proč mají Bulhaři opačné kývání. Vychází to prý z jejich historie, kdy bylo Bulharsko pod nadvládou Tatarů. Tito se snažili Bulhary násilím překonvertovat na islám a ty, kteří odmítli, na místě popravili. Každého vzali a zeptali se ho, zda přijímá novou víru. A když řekl, že ne, tak u toho přikývl (jako u nás při „Ano“), aby tím nastavil svoji hlavu rovnou na setnutí (pokud nechápete, zkuste si přikývnout a uvidíte, jak se vám hezky odhalí krk...

No a večer oslavujeme Františkův svátek, hrajeme „tabla“ (backgammon), popíjíme rozpuštěné hašlerky a přikusujeme českou bábovku a přejeme si leka nošt...

Martin Kužela

Dobrovolník je podpořen v rámci programu Mládež v akci - Evropská dobrovolná služba.

• Tisk clánku
• Poslat odkaz