4.víkend Cagliera

Setkání v místě obklopeném poli a lesy zvaném Stařeč, se konalo 13. – 15.1. 2012 a jako tradičně se povedlo. Píšu to z pohledu člověka, který byl na podobném setkání po měsíci - podruhé v životě.

Přijel jsem docela pozdě večer, ale vypadalo to, že jsem o nic nepřišel. To mě napadlo, když jsem byl uvítán srdečným hlubokým mlčením. Řekl jsem si: ,,Dobrá, půjdu spát a uvidíme co ráno.“ Ale v soboru bylo ještě urputnější ticho! Někteří se tak rozmlčeli, až jsem z toho měl husí kůži. Tak jsme mlčeli, až jsme se potili. Naštěstí na to organizátoři mysleli, a zbytečně moc netopili.

To všechno mělo za cíl, abychom se dokázali v tichu setkat s Bohem a o Něm a s Ním přemýšlet. Plus modlit se za ,,naši“ věc a zvyknout si, že to je a bude Potřeba. Tématem víkendu, jakožto duchovní obnovy, totiž bylo: JAK NASMĚROVAT NAŠE SRDCE K BOHU.

V takovém kolektivním prostředí, kde se každý o každého zajímá, to nebylo moc jednoduché. Nicméně jsme měli vyhrazenou místnost s vystavenou Nejsvětější svátostí a nedaleko fary dlouhé lány polí, které pomáhaly v soustředění se na modlitbu a rozjímání.

Celý den jsme byli navíc vedeni otcem Josefem Kopeckým, který přednášel na téma ODPUŠTĚNÍ (nejde o vodu)! Navíc jsme si mohli číst v Písmu či písmu, které jsme si přivezli nebo půjčili na místě.

Mlčení bylo ukončeno sobotní mší svatou, při které jsme s napětím poslouchali kázání otce Jaroslava Mikeše o otevření srdce Ježíši - že to někdy může bolet, ale výsledek je vždycky ohromující. Po večeři a diskuzi o nezbytných záležitostech potřebných k vycestování do různých zemí, nastala (pro někoho možná urputně) očekávaná chvíle pro povídání.

V tichu noci se pak zájemci střídali v adoraci Nejšvětější svátosti. To bylo (zvláště později) to pravé ticho ke kontemplaci - mimo občasného pochrupování spánku si užívajících přátel. 

Neděle začala, jako vždy, modlitbou, snídaní a instruktáží otce Josefa a Jaroslava k modlitbě breviáře. Do nedělního obětního průvodu jsme si symbolicky přichystali ruce, jež jsme vtiskli obrysem na papír a vepsali do nich, co si myslíme, že přinášíme ,,našemu“ společenství. Poté jsme nechali ,,vlastní ruce“ kolovat ve skupinkách (sebe nejvíce znajících) kolegů, aby i oni napsali, co si o každém myslí, že přináší. Osobně jsem byl trochu překvapen a trochu inspirován, i když si myslím, že jsem byl ostatními mírně idealizován : ) Možná budou mít ostatní podobný dojem.

Při bohoslužbě jsme mohli rozjímat nad slovy otce Jaroslava Vracovského, který měl kázání o Božím volání k nám v každém věku, denní čí roční době a v každé chvíli našeho života.

Na slavnostní mši svatou přijel i otec provinciál Petr Vaculík, kterému jsme se před obědem mohli krátce představit a říci, co se nám líbí nebo nelíbí na setkáních.

Po vynikajícím obědě, krásné hudbě a úklidu jsem jen těžko odjížděl. Naštěstí nás jelo stejným směrem více a tak mi nebylo tak smutno. Naopak byla ještě spousta legrace.

Pocit z toho všeho mám takový, že mi najednou přibývá spousta přátel, které můžu dál poznávat a těšit se na ně. Jako bych tam našel nový život, o jehož rozšíření se chci snažit.  

Filip Hanzelka

• Tisk clánku
• Poslat odkaz