2. víkend Cagliera

...že se to všechno jí samozřejmě rukama, takže vážně nechápu, k čemu tady jsou ty příbory.“ Takhle nás přivítala Markéta, dobrovolnice navrátivší se z Konga, na večeři, která zahajovala večer v duchu Afriky.

            Odpočinutí po volném čtvrtku jsme se v pátek 18. listopadu sešli v našem hlavním městě na druhý víkend přípravy na naši potenciální dobrovolnou službu. Střechu nad hlavou nám jsme našli na Jaboku, kde jsme taky strávili převážnou část těchto dvou dnů. Kromě pátečního afrického večera a dalšího připraveného programu jsme se během víkendu také potkali s novými budoucími dobrovolníky, kteří s námi nebyli na prvním víkendu, a ujasnili si v rozhovorech i sami v sobě, proč, kam, kdy a za co vlastně chceme odjet na dobrovolnou službu.

            Sobota začala dlouhou, ale neuvěřitelně zajímavou přednáškou doktora Drlíka, který mluvil o zdravotních rizicích práce v rozvojových zemích a taky o zásadách první pomoci. Protože sám strávil rok a půl prací ve Středoafrické republice, dobře věděl, o čem mluví, a bylo to poznat. Trochu vystrašení, ale nadšení z jeho přednášky jsme se pak odpoledne společně se sestrou Maki Hanákovou zamýšleli nad naší motivací, kterou máme k dobrovolné službě – podle mě zásadním tématu, které je třeba mít dobře zpracované dřív, než se pro dobrovolnictví závazně rozhodneme. A večer jsme strávili diskuzí ve skupinkách na téma naší spirituality.

            Protože někteří z nás taky pojedou do Bulharska, v neděli jsme několikanásobně rozšířili řady věřících v řeckokatolickém kostele svatých Kosmy a Damiána, jejichž mši jsme navštívili. Také jsme se rozšířili obzory, protože většina z nás byla na takové mši poprvé v životě. Ale protože nejen chlebem živ je člověk, a to i dobrovolník, druhá část dopoledne byla věnovaná povídání o Adopci nablízko a jiných možnostech financování naší dobrovolné služby.

            Protože víkend se už nachýlil ke konci, plní plánů o shánění peněz, ale také plní dalších informací a zároveň i otázek o našem dobrovolnictví jsme se rozjeli domů po celé republice. A protože naše budoucnost už pomalu začne dostávat konkrétnější obrysy, těšíme se na další, předvánoční setkání v Pardubicích.

Alžběta Žáková

Bůh nás oslovuje znovu a znovu...

... Jen ho taky poslouchat! Tak, teď nasadit krosnu, nezapomenout karimatku a pomalu uvadající růži, kterou jsem dostala vlastně omylem, a hurá za Julčou a společně už určitě snadno najdeme místo, kde se tentokrát koná naše příprava na dobrovolnictví. Snadno jsme to nenašli, ale s pomocí dalších budoucích dobrovolníků jsme se Jaboku nakonec dopátrali.

Je to milé vidět ty známé tváře! Tentokrát už mě netíží nejistota a obavy z toho, co nás čeká. Je krásné vědět, že my všichni jsme tu proto, že nás tu Bůh chce mít a celou dobu k nám bude promlouvat skrze různé lidi a situace, aby nám ukazoval naši Cestu.

Mým nejvýraznějším zážitkem z Afrického večera byla modlitba v kruhu, kdy jsme se všichni drželi za ruce. Nejradši bych se tak modlila pokaždé, protože mám mnohem intenzivnější pocit, že jsme opravdu spojeni ve jménu Hospodinově. Z promítání mi nejvíc utkvěl obraz z africké bohoslužby, kdy černí křesťané stále zpívají a tančí a z vyprávění dobrovolnic mě přímo dojalo, jak se lidé radovali a upřímně jásali, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých a že je to pravda!

Sobotně-dopolední kurz první pomoci a lékařství v Africe nám pomohl si uvědomit, že standardní lékařské péče, na kterou v Čechách všichni svorně nadáváme, je vlastně na velmi vysoké úrovni a můžeme za ni být vděční. Doktor Marcel Drlík je pro mě velkou osobností a hluboce si ho vážím. A snad už si konečně přečtu jeho knížku, kterou už mám dlouho schovanou v poličce :).

Odpolední povídání o motivaci se sestrou Salesiánkou nám pomohlo poodkrýt naše skutečné motivy, proč se vlastně chceme stát dobrovolníky. Jelikož motivace je velmi spletitá, ale je důležité se nad ní zamýšlet, dostali jsme pár tipů, jak se dostat ke svému podvědomí a být k sobě pravdiví. To je ale běh na dlouhou trať, tedy alespoň pro mě.

Celý den jsme završili povídáním ve skupinkách o naší osobní spiritualitě na základě našich obrázků, které jsme vytvářeli v průběhu celého dne. Jelikož jsme se dohodli, že naše sdílené vyprávění zůstane naším tajemstvím, nebudu to tu dále rozvíjet. Můžu jenom říct, že to pro mě bylo velmi silné a navazovalo to na moje pocity z bloku motivace.

Všechny ty náhle odkryté vzpomínky, myšlenky a někdy i rány, které se ještě nestihly zahojit, na mě pak dolehly při nedělní bohoslužbě,... která byla ovšem velmi zajímavá, protože byla řeckokatolická a jsem ráda, že jsem se naučila zase něco nového. Stejně tak jsem velmi vděčná za celý víkend, který mě zase posunul o nějaký ten krok či skok na cestě k Pánu. Díky všem! :)

Jana Švejdová

• Tisk clánku
• Poslat odkaz