Jak jsme oslavovali v Sebranicích
Že za Dona Boska ještě nebyla vynalezena auta, a musel proto chodit zvlášť v dětství všude pěšky, je všeobecně známo. Jeho velká úcta k Panně Marii rovněž není žádným tajemstvím. Že ale tyto dva aspekty Boskova života prožijeme tak hluboce a silně na vlastní kůži, jsem ...jsem před začátkem tohoto víkendu opravdu nečekal!
Vše přitom začalo docela poklidně, mohli bychom dokonce říct nebeským klidem… V pátek večer jsme se totiž všichni ocitli v nebi, ale ne v nebi „obyčejném“, nýbrž v nebi salesiánském. Každý z nás se na chvíli vžil do okamžiku věčné radosti a odpočinku a představoval své pozemské putování ostatním členům „salesiánského nebeského společenství“.
Ani velká část následujícího dne ale nenasvědčovala tomu, že by se nastolená atmosféra měla nějak měnit. V jednu chvíli nás sice trochu rozrušila zpráva o šířící se choleře, společnými silami se nám ji ale nakonec povedlo zažehnat a nakažené vyléčit. A po odpolední slavnostní mši svaté, krátkém posezení s farností v orlovně a kvizu o Donu Boskovi a salesiánech byla na programu večerní modlitba v kapli…
A při ní se to stalo! Abych byl upřímný, určité náznaky jsme obdrželi již dříve, jasná zpráva však zazněla až teď: noční pouť do poutního kostela Panny Marie v Luži, vzdálené od Sebranic 27 km! Navlečeni do několika vrstev teplého oblečení a posíleni obětováním celé pouti Panně Marii, jsme mezi jedenáctou a dvanáctou v noci vyrazili. Cesta to byla opravdu výjimečná a nezapomenutelná. Mezi zastávkami, věnovanými jednotlivým desátkům radostného růžence, jsme prožívali nejen okamžiky přátelského rozhovoru a přemýšlení, ale také chvíle únavy, bloudění a usínání za pochodu. Nakonec jsme zdárně dosáhli cíle, akorát tři čtvrtě hodiny před zahájením mše svaté, sloužené o půl desáté. Ačkoliv některé z nás únava tak zmohla, že při kázání usnuli, věřím, že pouť splnila svůj účel a doufám, že se nám všem podaří do našeho života podle vzoru Dona Boska účinně vpustit Pannu Mariu, Pomocnici křesťanů.
Jakub Honěk
fotogalerie
