4. setkání dobrovolníků Cagliero, ročníku D

Toto historické setkání dobrovolníků, páč se zde rozhodovalo o bytí a nebytí, se konalo v jedné ze dvou brněnských oratoří, v Líšni. Už samotná jízda tramvají č. 8 se stala nezapomenutelným zážitkem. Samotné názvy stanic, kterými jsme se blížili k vytouženému cíli, nás nenechávaly chladnými. Mastná, Bělohorská…jako bychom projížděli českou historií. A pak ty jedinečné lístky, připomínající svou velikostí spíše letenky, nám připomněly nezpochybnitelnou pravdu – Brno je prostě velkoměsto. Cílová stanice Kotlanova, jakoby zapadlá uprostřed rozmáhajícího se sídliště Líšeň, byla coby kamínkem dohodil od budovy oratoře. A zde nás čekal první oříšek v podobě mapky na hlavní budově oratoře. Podle ní jsme se více či méně úspěšně všichni dostali do dějiště 4. setkání dobrovolníků Cagliero. Byla jím skromná ubikace kousek od hřiště. V této budově jsme byli ubytovaní my muži a salesiáni. K dokonalosti chyběly snad jen ty sprchy, což nás opravdu velmi pobouřilo:-).

Program začal, jak už to tak bývá, večeří a zároveň kulturním večerem ve znamení Konga. Touto africkou zkušeností nás provázela dobrovolnice Gabča Fialová, která strávila rok v druhém největším městě země, v Lubumbashi. K jídlu se servírovalo bukari a hrachová kaše. Zde je nutné udělat malou zastávku nad pojmem bukari. Jedná se o mouku s vodou, to vše hezky zamíchat a uvařit. Bílá hmota neurčité chuti se podle vyprávění Gabči a svědectví dalších dobrovolníků (budiž jim to přičtěno k dobru) jí ke všemu – bukari s hrachem, bukari s rýží, bukari s bramborem,… Kromě jídla by se dala tato hmota snad také použít jako stavební materiál, kvůli své skvělé přilnavostiJ. Celý večer jsme se pak probírali záplavou pestrobarevných fotek a videí o jedinečné zemi Kongu, o oratoři v Lubumbashi, o dobrovolnické práci Gabči. Po večerce se něžné pohlaví odebralo do svých loží v hlavní budově oratoře, zatímco muži si ustlali ve dvou upravených pokojíčcích (tímto bych chtěl poděkovat Tomášovi a Vaškovi, kteří mi s ochotou uvolnili místo na posteli…krásný měkký zážitekJ, díky).

Ovšem co se stalo v hluboké noci (někteří tomu říkají RÁNO) dalšího dne, nečekal ani ten nejzavilejší dobrovolník. rHrHranice byly opět posunuty, meze dobrovolníka se napínaly k prasknutí, zem se zachvěla a nebesa rozevřela…v 5 hodin v nociJ (podle očitých svědectví v 5.10) nás probudila baterka a hlas Jožky. „Střídání služby…povětrnostní podmínky dobré…jen 5 mrtvých a 10 zraněných…vstávejte, vstávejte…šichta začíná…“ Než jsme pochopily, že se nejedná o sen (na hranici s noční můrou), již se začal domeček plnit rozespalými a rozechvělými dobrovolníky, nechápavě stojícími, plačícími, spícími a už jsme byli nahnáni do společenské místnosti. Tam už stáli Roman, Jana, Jožka v plné polní s odznáčky horské služby, v oranžových vestách, kontrolovali navigační systém (Gogole Earth v notebooku), zapínali a vypínali vysílačky a další nutné potřeby horské služby, v dálce jsme slyšeli psí spřežení a nad hlavou nám létala helikoptéra. „Tak vám začíná šichta v horské službě. Tady máte potřebné věci, čaj a čokoládu. Hodně štěstí, vystřídáme vás o půl osmý,“ řekli ti tři a odešli. Nu co naplat…zaplakali jsme, zahořekovali a pustili se do práce. Ještě než jsme se stačili rozkoukat, zadrnčel služební mobil a první případ je tu. První záchranné družstvo vyrazilo na cestu k vysílači ke dvou běžkařům. Než bys stačil říct don Bosko..další telefonát. Tři lyžaři, lavina, jeden mrtvý, jeden se nehýbe. Vyrážím s druhou skupinou rescue teamu. Chlad, vítr, zmatek po cestě, vysílačka nefunguje, lokalizace dvou lyžařů, první pomoc (masáž žaludku, poplácávání sněhem), podpírání a strkání zpátky na základnu. Tak to šlo další dvě hodiny. I přes smrtelnou únavu ke konci a vyčerpání všech tělních zásob se nám zážitková hra móóc líbila.

Na řadu přišla teorie her v podání zástupce provinciála salesiánů Josefa Mendela, při které jsme se hrdinně drželi a neupadli do hibernace. Zasloužená dvouapůlhodinová poobědní siesta nám (alespoň většině) vlila novou dávku sil a endorfinů do žil. Byli jsme připraveni na odpolední program – příprava her, vyzkoušení si možných situací, hraní, hraní, hraní.

Večer nastala slavnostní chvíle rozhodnutí o tom, kdo kam pojede, spojená s reflexí dosavadního průběhu dobrovolnických víkendů. K tomuto jen malá, přesto podivuhodná, poznámka. Do Bulharska jede celá kavalérie dobrovolníků (jaký to nečekaný obrat od prvního setkání v Hradci). Následovala special mše (jak říkáme u nás na Moravě; čti spešl; znamená speciální, zvláštní – pozn. autora:-), na které jsme napsali dopis děckám v cílových zemích (který nikdy nedostanou, protože je určen nám v chvílích těžkých, přetěžkých), dostali jsme (snad ne poslední) pomazání na cestu a ještě jsme zapíchali vlaječky na místa naší dobrovolné služby (krásná velká mapa, malý kartograf ve mně zaplesal). Před večerkou jsme se ještě kontemplativně ponořili do významu Dobrovolnického slibu, a živě diskutovali nad jeho celým přepsáním (Zdíš se v rohu chytala za hlavu:-).

Nedělní mše se odehrála v tělocvičně nalepené na hlavní budovu oratoře. Salesiánská spiritualita se na nás z tohoto místa přímo valila – basketbalové koše, stěna na lezení, tyče, hrazdy, provazy, sítě a branky..to vše bylo dokonale slazené s oltářem, sedačkami, pěveckým sborem a ministranty. Některým z nás udělaly radost velké pro-skluzové papučeJ. Při zmínce o dobrovolnících Cagliero na konci mše, se nás jal nefalšovaný pocit radosti, se kterým jsme se vydali na oběd. Ještě ale proběhla závěrečná přednáška o současném působení salesiánské rodiny v ČR, jak ze strany bří salesiánů (Josef Mendel), tak sester salesiánek (Zdíša). Nevím už, zda-li proběhla přede mší nebo potom (mám podezření na roztroušenou sklerózu). Pestrobarevný oběd (brambory, vegetariánské rybí prsty bez rybího masa, párečky a rajčátko) ukončil další víkendové setkání, které rozhodlo o dalším směřování mnoha z nás. Na další setkání se těším moc a moc, protože se uskuteční v tom věčném městě, perle střední Evropy, stověžaté, famózní, jedinečné, nekonečné, pravicové Praze (ale fakt to tam mám rád, protože moje maminka je z Prahy a psal jsem o Praze v maturitní slohové práci na téma „Kde bych chtěl bydlet“). Tak v únoru!!

Ondra Suchánek

• Tisk clánku
• Poslat odkaz