3. setkání dobrovolníků Cagliero, ročníku D

Většina z nás se sice chystá na službu do teplých krajin, bohužel musím konstatovat, že v tomto směru víkend svůj účel nesplnil. Jak trefně poznamenal Tomáš, větší prospěch by z něj měli slovenští dobrovolníci, kteří se připravují na službu na Sibiři.

V páteční podvečer jsme se nakonec všichni šťastně setkali na místní faře, někteří po menších problémech s navigací. (Zde je na místě varovná vsuvka: Až si budete organizovat odvoz na příští víkendy, pozor na Filipa. Nechal mě přes hodinu čekat v mrazu na nádraží a pak přišel s trapně průhlednou výmluvou a jakési dopravní zácpě v centru Brna. A aby toho nebylo málo, ještě pak úmyslně zabloudil a hodinu sadisticky vozil vyčerpanou a hladovou posádku svého auta po okolí Jaroměřic!Uzavírám vsuvku).

Společně jsme povečeřeli v mexickém duchu tortily s fazolemi, poslechli si vyprávění Verči s Yáyou, dobrovolnic z Mexika, prohlédli si fotky z jejich služby, pomodlili se, natáhli tričko s krátkým rukávem, tričko s dlouhým rukávem, mikinu, svetr, tepláky, ponožky, druhé ponožky (ti extrémně zimomřiví třetí ponožky) a šli spát. Ale koneckonců – spaní v přetopených místnostech stejně není zdravé, že? Na druhou stranu, co se týče ostatních bodů programu, obdrželi jsme spoustu nových prospěšných informací.

Den jsme začali optimisticky Jožkovým nekonečně dlouhým monotónním blues. Pavel Kuchař si pro nás připravil přednášku o salesiánské pedagogice, podělil se s námi o zážitky a zkušenosti ze své vlastní bohaté praxe. Druhým bodem programu pak byl život v komunitě, o kterém nám zasvěceně popovídali Jožka se Zdíšou, a o svých zkušenostech se životem v mexické salesiánské komunitě povykládaly i Jája s Verčou. No zjevně to neměly vždycky jednoduché (obzvlášť Zdíšu, která zvolila strategii zatajit veškerá pozitiva dobrovolnictví a zdůrazňovat jeho negativní aspekty a odradit tak co největší množství nás naivních nadšenců, kteří by případně měli představu, že do Konga jedou na safari nebo Mexika na velkou tequilla party, Verča svým vyprávěním o občas konfliktních vztazích s padres očividně potěšila J).

Přednášky, ač přínosné, bylo přece jen potřeba proložit odpočinkovými aktivitami, a tak si někteří z nás zahráli volejbal, jiní dali přednost kultuře a zašli si prohlédnout jaroměřický zámek. Další oddychovou aktivitou byla zas poněkud promiskuitní hra, při které jsme během čtvrthodinky všichni stihli vystřídat čtyři partnery. Pro nezasvěcené bych asi měla uvést na pravou míru, že se ve skutečnosti jednalo o čtyři krátké rozhovory s lidmi, se kterými jsme třeba ještě neměli příležitost si více popovídat.

Po večeři jsme si trochu zafilozofovali, popřemýšleli a uvědomili si, co si vlastně představíme, když se řekne Bůh, ať už k víře máme vztah jakýkoliv. Následovala večerní modlitba a volný program. V této věci si neodpustím krátký komentář. Asi osm se nás sešlo nad společenskou hrou zvanou Citadela, jejíž tvůrci rozhodně nevycházeli z křesťanských hodnot. Největší vlohy pro páchání hříchů jsme projevily já s Janou, vyplul tak na povrch náš naprostý nedostatek respektu k Božím přikázáním, kdy jsme ze všech nejúspěšněji vraždily, kradly, manželky bližního svého jsme nepožádaly asi jen proto, že to neumožňovala pravidla. V mém případě by to snad nebylo tak šokující, ale Jana by si při své zodpovědné funkci měla sáhnout do svědomí a uvažovat, jestli by za daných okolností nebylo lepší na ni rezignovat. Ale teď vážně. Vzhledem k tomu, že jsme byly tandem začátečníků a tuto hru hrály obě poprvé v životě, došla jsem k jednoznačnému závěru, že jsme byly do role vítěze – v tomto případě pochopitelně nežádoucí, podle vmanipulovány svými zkušenějšími protihráči. Hlavně pak Kubou, který hru projel na celé čáře, což bylo nepochybně součástí jeho promyšlené strategie, jak od sebe odpoutat pozornost, a především pak Tomáše, který se sice tváří, že by mouše neublížil, ale ve skutečnosti – jak se mi ve slabé chvilce svěřil - jen tak z rozmaru pojídá živé mravence, vosy a dokonce i jejich nevinná vajíčka, která by jinak měla šanci prožít krásný a plnohodnotný život!

Následovalo probuzení do dalšího mrazivého rána, snídaně, krátké povídání a mše v ještě mrazivějším kostele. U oběda jsme navázali na naše hráčské vášně a někteří se z nás se pokusili složit zkoušku kapitána Booma. Přestože se nejedná o hru vyžadující mimořádně pronikavý intelekt, podařilo se to pouze Monice a Markétě.

Na příští víkend jsme dostali – mimo jiné – za úkol upéct nějakou dobrotu a předložit ji potom na společnou tabuli. Už jsem na všechny ty kulinářské experimenty moc zvědavá, především pak na ten svůj, protože mám vzácný dar spálit i instantní polévku. A když už jsem u toho vaření, chtěla bych závěrem moc poděkovat celému kuchařskému týmu, fakt jsme si moc pochutnala (ocenila jsem hlavně sobotní obědové menu: zelná polévka s bramborami a uzeným masem následovaná brambory s uzeným masem a se zelím)!

Pokud jsem někoho tímto článkem urazila, neomlouvám se mu, má mít dost důvtipu a pochopit, že si dělám srandu (aspoň většinou). Dotyčný dotčený si to pak se mnou může vyřídit příští měsíc v Brně, kam už se moc těším... :)

                                                                 Bára Botková (budoucí dobrovolnice v Kongu)

• Tisk clánku
• Poslat odkaz