2. přípravné setkání dobrovolníků Cagliero v Plzni
Další, tentokrát v pořadí druhé, přípravné setkání dobrovolníků se odehrálo v Plzni od 16. do 18. listopadu a přineslo s sebou nejen výrazný kulturní zážitek ve znamení Bulharska, ale i další cenné rady a informace pro budoucí dobrovolníky a dobrovolnice.Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat ze zážitků prvního přípravného víkendu a už tu byl další, k velkému potěšení všech Moraváků a dalších VýchodňanůJ v Plzni. Cesta zeměmi moravskými a českými uběhla za krásných 5 a půl hodinky a než bys řekl švec, už jsme vjížděli do toho malebného českého města, toliko proslaveného zlatavým mokem (který jsme bohužel neochutnali, páč nás nabitý program převelice zaměstnal). Po večerní trolejbusové projížďce městem jsme se konečně dostali k místu konání Druhého přípravného víkendu pro dobrovolníky Cagliero. Uvítala nás honosná budova a po chvíli zmatené komunikace přes mobilní telefon i Jana.
Nás pár opozdilců přišlo právě včas, abychom všichni společně zasedli k večeři a la Bulgaria, která odstartovala (kupodivu) bulharský kulturní večír(ek). Tímto hlavně gurmárenským zážitkem nás provázeli tři zkušení a větrem ošlehaní dobrovolníci – Petra, Ondra a Jitka. Fotky v pozadí promítané, divoká gesta mluvčích, zasněné pohledy ostatních a hlavně zvláštní oranžová pomazánka na vece nás přenesly do vnitrozemí Bulharska, do Kazanlaku, kde působí čeští salesiáni nejdéle, a zmítáni po svazích Staré planiny jsme opět přistáli v Plzni. Vrchol bulharského večera nastal, když se nás Petra pokoušela naučit Otčenáš bulharsky. Po několika více a méně zdařilých pokusech jsme se odebrali do svých kumbálů. Na pokoji (v klubovně:-)) jsme se ještě s klukama chvíli přeli, zda-li je lepší spát s otevřených oknem kvůli čerstvému, byť chladnému vzduchu, či dát přednost teploučku, ale smrádečku. Na tuto odvěkou otázku jsme nebyli schopni odpovědět, a proto jsme brzy usnuli.
Ráno v 7 hodin (!!!!!!!) jsme byli probuzeni lehce ospalým, avšak profesionálně uměleckým kytarovým výstupem Jany, a přes povinnou zastávku v koupelně a v kapli se nakonec všichni sešli opět ve společenské místnosti. Dopolední část programu byla naplněna přednáškou Olgy Landrové, sestrou salesiánkou a ředitelkou Papežského misijního díla pro plzeňskou diecézi, od které jsme se dozvěděli historii a úspěchy misijního díla salesiánů a přivoněli k tajům misiologie. Teď již dostatečně čerství jsme obdrželi další labužnickou záležitost v podobě nepřekonatelného oběda – пиле и картофки (ano, čtete správně – pile i kartofki – čili řízek a brambory).
Po nutné siestě strávené trávením a hrou pingpongu nám byl sdělen další bod programu. A to na kus papíru napsat důmyslnou otázku s ohledem na předchozí přednášku a vycestovat do ulic plzeňských a oslovovat nebohý lid a získávat jakoukoli odezvu. Naše skupinka vyrazila se záludnou otázkou Existuje na zemi něco, co nás všechny spojuje? Přes planetu Zemi, jídlo, jděte do háje! jsme se dostali k filozofičtějším otázkám typu smrt, život. Ale jenom jedna babička v tom sychravém podzimním dni řekla to všemi toužebně očekávané slovíčko: „Přeci láska, děti.“ Jako bychom v dálce slyšeli říkat paní kněžnu: „Šťastná to žena.“ Promočeni a promrzlí se všechny skupinky vrátili zpět, aby se o svá slovíčka podělily s ostatními.
Odpoledne přišla na řadu praktická zkušenost se stresem, o kterém jsme živě diskutovali se salesiánem a psychologem Jendou Vyhnálkem. Vyhodnocovali jsme své vlastní stresové situace a nejeden z nás podlehl v tu chvíli stresu samotnému. Ještě než jsem se stačil probrat z nově získaných antistresových prostředků, již jsme se jali odebírat na večerní mši. Ovšem poté nastal opravdový a nefalšovaný peak (jak říkáme u nás na Hané; čti pík – pozn. autora; čésky vrchol) kuchařského umění Petry. Musaka (mleté maso s bramborem) všechny zúčastněné ohromila natolik, že vedla k založení emailové schránky pro předávání bulharských receptů (a sem tam i nějakých informací:-)). Večer jsme zakončili epizodou z televizního pořadu s tématem Víry a krátkým úvodem do fundraisingu.
V neděli po snídani, než jsem se nadál, už mě vedl Jára do své komůrky k osobnímu rozhovoru. Tímto záludným:-) výslechem prošel každý, chtě nechtě. „Zpovědníci“ z nás umně tahali vše, co potřebovali k výslednému obrazu dotyčného dobrovolníka. Proto jsem na další program přišel až ke konci a nemohu zapsati mnoho. Snad jenom, že s námi byl Vojtěch Sivok, supervizor dobrovolníků Cagliero a současný ředitel střediska v Plzni. Podle nastalého ticha a soustředěného poslouchání se určitě jednalo o zajímavou a užitečnou přednášku. Jak to již tradičně bývá, následovala mše svatá v nedalekém (ba přímo blízkém) kostelíku (což je nesporná výhoda přípravných setkání) a oběd, který se seskládal ze všech bulharských zbytků po celém víkendu. Naše malá moravská skupinka se musela rozloučit dříve, bo je to daleko. Návrat domů a získané zážitky nám trochu zakalila smutná událost za Pardubicemi, kde si nešťastný človíček vzal život právě pod tím naším vlakem. Ale když jsme vjížděli do té naše hanácké metropole, srdce mi poskočilo radostí nejenom z návratu domů, ale i z očekávání dalšího přípravného setkání.
Ondra Suchánek
Na další fotky z plzeňské přípravy můžete mrknou TADY
