MEXIKO - Martina Bartošová - 1. dopis – první zážitky

Zážitků je hodně; každý den mě něco překvapí, ale to je, řekla bych normální. Zkusím napsat pár bodů, které by vás mohly zajímat. Takže:

1.          jazyk – s tím mám asi největší problém. Už vím, jak se cítí člověk, který přijede do ČR a začne na něj mluvit čech. Pokud mluví lidi rychle a polykají slova, což je v normálním hovoru běžné, rozumím hodně málo. Ale pokud trochu zpomalí, tak celkem rozumím a když ne, tak se zeptám a nebo kývuJ. Jenže to se občas nevyplácí, protože se vám může stát pěkný trapas. Například, že si myslí, že chcete jít do semináře a být sestra. Ale jinak se snažím mluvit, i když dělám hrozné chyby, ale naštěstí jsou tady na to zvyklí a berou to v pohodě.

2.          jídlo je super! Teda pokud si na to nedáte chilli nebo salsu. Já si ani jedno nedávám, protože mi to nechutná a přijde mi škoda, kazit si například báječné tortilly chilli. Jediné co mi vadí je hodinový rozvrh jídla. Snídaně je tak kolem osmé, oběd kolem půl třetí (to už se kroutím hlady) a večeře tak kolem půl jedenácté, což mi zase přijde dost nezdravé, ale vzhledem k tomu, že spát hlady se mi jít nechce, tak prostě neodolám.

3.          oratoř a děcka – zjistila jsem, že děcka jsou asi všude na světě stejná. Stačí jim fakt málo. Třeba jsem do oratoře donesla pexeso z Česka a hrajeme ho skoro každý den. A taky uno, jenga (takový komín z dřevěných kostek), fotbal a někdy mě děcka vezmou k sobě domů a představují mě rodičům. Nebo zkoušejí, co si můžou dovolit (jako třeba, jestli jim dovolím, aby si v oratoři zapálily cigaretu). Hodně často mi to všechno připomíná oratoř v Ostravě.

Jinak se tu děje strašně hodně věcí. Spoustu jsem toho ještě nepochopila, ale až se to stane, tak dám vědět. Na začátku jsem prošla všechny tři oratoře, které tu jsou, abych věděla, jak to kde vypadá, ale protože v té poslední není ještě žádný dobrovolník, tak jsem tam. Moje oratoř se jmenuje Domingo Savio a první otázka každého, kdo se tam se mnou seznámí je, odkud jsem a jestli znám JANUJ.

Když jsem začala chodit do oratoře, tak jsem si vzpoměla, co nám říkali na kurzu pro dobrovolníky: že ve většině případů si musíme hledat práci v oratoři sami. A tady to tak je. Takže já si vlastně svoje místo teprve hledám…..Ale myslím, že to půjde. Časem až zjistím, jak to tu všechno funguje napíšu víc o tom, co tu dělám.

4.                         místní poměry – když jsem přijela, bavili jsme se o tom, jaké to tady je. Neexistuje tu prý střední vrstva. Buď jsou tu bohatí a nebo naopak chudí. Nic mezitím. Řekla bych, že se to nedá říct všeobecně o Mexiku jako takovém, každopádně čtrvť, kde máme oratoř bohatá opravdu není.

Podle policejních aut, na kterých sedí spousta až po zuby ozbrojených policistů, které potkáváme při každé cestě autem soudím, že je to tu docela nebezpečné. Většina lidí se mě ptá, jak se mi tu líbí a jestli je Ciudad Juarez pěkné město. Ono se to nedá srovnat. Je to totiž úplně jiný svět a hodně těžko se to popisuje. Ale líbí se mi tu, možná právě proto, že je to tak odlišné od naší země.

5.                         ostatní dobrovolnící – jsme tu dohromady čtyři a bydlíme v domě se čtyřma „padrema“ (teď si nejsem jistá, zda jsem to správně vyskloňovalaJ). Kluci jsou odtud z Mexika a Elena, se kterou obývám pokoj je ze Španělska. Ta je tu nejdéle; od března.

Tak to je asi vše, co jsem momentálně chtěla napsat. Zbytek mých zážitků najdete na blogu, jehož adresa je www.mata.webitus.cz a je tam také odkaz na fotky, které jsou na rajčeti.

Děkuju moc za všechny modlitby, smsky, maily, kterými mě podporujete.

Mějte se moc hezky, vzpomínám i v modlitbáchJ.

¡Hasta luego!

                                                                                                                             Maťa

• Tisk clánku
• Poslat odkaz