INDIE - Eva Těthalová - Zase doma v Hospetu

Přeji vše dobré do Nového roku a posílám další dopis z Indie, kde už jsem pět měsíců.

Posledně jsem popisovala svou nemoc. Nakonec jsem marodila celé dva měsíce. Jak jsem psala minule – nejdřív jsem měsíc byla v Hospetu, a pak mě poslali za lepšími doktory do Bangalore. Ti mi nic vážného nenašli, ale protože moje problémy ani po lécích nepřestávaly, poslali mě za neurologem. Ten mi řekl, že mi horečka nejspíš narušila centrum rovnováhy, dal mi jiné prášky na dalších 14 dní a doporučil mi nějaké cviky. Ale ani po dalším týdnu mi nebylo líp. Pořád jsem měla bolesti hlavy, silné závratě a vysoký tlak. S místním koordinátorem dobrovolníků jsme se bavili, co dál. Otec Joy naznačil, že jestli se to brzy nezlepší, tak asi pro mě i pro projekt bude asi lepší, když pojedu domů, do prostředí na které jsem zvyklá a kde se o mě budou moci lépe postarat. I když bych Hospet opravdu nerada tak brzy opouštěla, oblíbila jsem si tu děti i salesiány, bylo mi jasné, že takové řešení je – po tak dlouhé nemoci – asi jediné možné. Byla jsem z téhle myšlenky hodně rozhozená a stres mi asi ještě zhoršil stav. A do toho se blížily Vánoce, které bych sice ráda strávila u dětí, ale bála jsem se cestovat, aby mi nebylo ještě hůř. Otec Joy a moje spolu-dobrovolnice Fiona to poznali a za mými zády se domluvili, že mě přesvědčí, abych se vrátila na svátky do Hospetu, protože oba věřili, že když budu u dětí, tak i když s nimi nebudu moct být pořád, mohlo by mi to aspoň odvést myšlenky lepším směrem…

A měli pravdu. Do Hospetu jsem přijela několik dní před Vánocemi, a sice mi občas ještě bylo trochu blbě, ale byla jsem ráda, že jsem doma, šetřila jsem se a Vánoce jsem trávila s dětmi už skoro zdravá J

A oslavy v Hospetu opravdu stály za to. První úžasný zážitek bylo odhalení Betlému, který připravili starší studenti. Na tuhle akci jsme s Fionou připravily malé překvapení. Aniž by to malé děti a salesiáni věděli, vyrazily jsme se studentkami technické školy na nákupy, kde jsme si každá koupila své první sárí a holky nám také pomohly najít místo, kde by se k němu dala ušít blůza. A na otevření betlému jsme si je oblékly (samozřejmě s pomocí těch samých studentek, protože samy bychom se do toho nezamotaly správně). Děti na nás koukaly jako na zjevení a byly nadšené. Myslím, že nám Indové ve výsledku věnovali mnohem více pozornosti než Betlému…

A samotné Vánoce s dětmi také proběhly skvěle. Našim padesáti studentíkům jsme pár dní před nimi vyprávěly o tom, že u Fiony ve Skotsku nosí dětem, které jsou hodné, Santa dárky do punčochy, a že to možná platí i pro děcka v Indii. Sice se na nás dívaly trochu nedůvěřivě, ale dávaly si příštích pár dní pozor na to, aby nevyvedly žádnou velkou lumpárnu J

No a večer 24. 12. si děti pověsily své punčochy (jediné, co jsme s Fionou sehnaly, byly obyčejné bílé sportovní ponožky). Bylo vtipné, jak byly některé děti opravdu nervózní, že v nich ráno nic nenajdou. Ale všechny děti nakonec měly ponožky plné. Byl to trochu nízkonákladový dárek (pro padesát dětí to ani jinak nešlo) – jablko, mandarinka, malá hračka a ještě menší sladkost a jejich fotka v santovské čapce… Reakce našich dětí byla neuvěřitelná. Vypadaly, jako kdyby právě dostaly největší dárek v životě. Bylo jim jasné, že ten dárek není od Santy, ale ode mě s Fionou, a tak nás obklopily a nepustily nás, dokud nás každé neobjalo J. Bylo to opravdu moc fajn a byla tam skvělá atmosféra. Sice jsem sama k Vánocům letos nic nedostala, ale samy Vánoce s dětmi byly úžasný dárek.

Ještě se nás potom některé děti chodily ptát, jestli si můžou nechat i tu ponožku.

V Hospetu jsem ale nezůstala dlouho. Hned 25. 12. v noci jsme s Fionou odjely zpět do Bangalore a z něj odletěly do Kochi ve státě Kerala na multikulturní program pro mladé. Program byl cílený hlavně na indické studenty, kterých tam bylo asi 50, ale na svoje jsme si přišli i my dobrovolníci – bylo nás tam šest: Já za ČR, Fiona za Skotsko, dvě holky z Německa a holka s klukem z Amsterdamu. Každý y nás měl prezentaci o své zemi, potom jsme se účastnili různých diskusí a přednášek. Abychom ale jen neseděli, jedno odpoledne jsme vyrazili na loď a na prohlídku města. Bylo to super. Ale asi nejzajímavější pro mě byla část, kde jsme se rozdělili na malé skupinky – v každé jeden dobrovolník – a šli jsme navštívit nějakou rodinu. Mě pozvali do rodiny, která vlastní malou kavárnu, a dostala jsem ochutnat domácí víno J

Program trval tři dny a čtvrtý den jsme všichni dobrovolníci měli debatu s otcem Joyem o našem působení v salesiánských projektech. I to bylo fajn, protože jsme měli možnost pořádně probrat poslední půlrok s lidmi, kteří mají podobné zkušenosti, ale jiné pohledy na věc.

No a pak nám s Fionou začala několikadenní dovolená J. Cestovaly jsme po Kerale, nejdřív jsme navštívily Munar, kde jsou úžasné čajové plantáže, pak jsme šly na tradiční indické divadelní a šermířské vystoupení. Nový rok jsme nijak významně neslavily, protože jsme byly unavené. Šly jsme spát už kolem jedenácté, ale mě stejně někdy kolem půl jedné ráno vzbudili nějací opilí chlápkové, kteří se snažili zpívat nějakou píseň, ale moc to nezvládali. Další den jsme hodně cestovaly po horách a navštívili jsme rodný dům otce Jeesona, se kterým jsme se spřátelili v Bangalore. Jeho rodina se živí výrobou latexu, a tak nám ukázal, jak to funguje. Pak jsme jeli na svěcení jiného našeho kamaráda na kněze. Obřad i s bohoslužbou trval tři a půl hodiny a bylo to v místním jazyce, takže jsme potom byly obě unavené. Navštívily jsme dvě nejznámější místa v okolí, kde se točí bollywoodské filmy. Šly jsme na safari, ale z vyhlídkové lodi jsme viděly jen jediné zvíře, a to mrtvého slona. Na jiném místě jsme ale měly možnost projet se na živém slonovi… kůň je mnohem pohodlnější. Předposlední den jsme strávily na tzv. house boat , lodi zařízené jako příjemný domeček. No a poslední den dopoledne, než nám letělo letadlo zpět, jsme se stihly ještě podívat na pěkné vodopády. To všechno jsme zvládly jen díky našemu indickému průvodci, který si sice ve výsledku naúčtoval víc, než jsme původně domluvili, ale i přes to odvedl skvělou práci a náš výlet dobře naplánoval.

Ale teď už jsme zase doma v Hospetu a užívám si toho, že můžu být s dětma, protože už se cítím naprosto zdravá J

Mějte se krásně!

Eva

BLOG

FOTOGALERIE