MEXIKO - Vladimír Svatoň - 6. dopis - Mexické procházky a „Velikonoce pro děti“

Buenos dias z Tijuany!

V pondělí 1. března bylo sice volno, ale vzhledem k tomu, že jsem měl ve 14 hodin sraz s padrem Pepem v Castillu, tak mi zbyl čas jen na procházku po Tijuaně. Dlouhé pěší túry je to co mi tady nejvíc chybí. Všude stále jezdíme autem, nebo taxíkem. I když jsme pozváni na oběd o dvě ulice dál, jedeme tam autem. Vraťme se zpět k pěšímu výletu. Vyrazil jsem nejprve do centra, zde jsem dostal chuť podívat se na druhou stranu (tak se tu běžně mluví o USA). Mé nohy mě donesly, až k hraničnímu přechodu, zde mě, ale od mého původního úmyslu podívat se do San Ysidra odradila dlouhá do nedohledna se táhnoucí fronta lidí. Do USA, tedy ne! Podívám se, alespoň na český konzulát, který sídlí v budově pivovaru Tijuana. V tomto pivovaru se více než 30 let vaří pivo ze surovin dovážených z České republiky a podle české receptury. Když jsem dorazil k pivovaru Tijuana, neodolal jsem pokušení podívat se do stejnojmenné restaurace, která je umístěná v téže budově jako pivovar a konzulát. V této restauraci se mi nejvíce líbil výhled do nitra pivovaru. Ve zmiňované restauraci si můžete sednout, objednat si točené pivo a přitom se dívat na to jak se vyrábí nové. Z restaurace, kde se nabízejí čtyři tipy piva značky Tijuana, má cesta vedla ke vstupním dveřím konzulátu České Republiky. Stiskl jsem několikrát zvonek, i když tu nebyla vyvěšená česká vlajka. Jedinou odezvou mého snažení byl příchod hlídače, který mi oznámil, že všichni pracovníci, kamsi odjeli. Zeptám se tedy alespoň na to, kde je možné koupit lahvové pivo značky Tijuana, když závodní prodejna je zavřená. Odpověděl, že pivo si mohu koupit u něj. Od českého konzulátu jsem se vydal na zpáteční cestu, přes pro mne dosud nepoznané ulice. Vedlo mě k tomu rozhodnutí vyhnout se tentokrát centru a především touha poznat další část tohoto surrealistického města. Líbí se mi, že si tu každý může postavit, co ho napadne. Obzvlášť sympatické je, že si tu mohou otevřít obchůdek s potravinami v boudě, ve které byste u nás oficiálně nemohli pěstovat ani prasata. Pravděpodobně se tu nemusí bát kontrol pracovníků hygieny.

Několik minut po 14 hodině dorážím do Castilla, kde mě pádre Pepe očekává ve svém pokoji. Společně jdeme do železářství, kde majitelku poprosíme o zapůjčení velkého pick – upu s řidičem. Má přijet za hodinu, ale nakonec se objeví po 16 hodině. Vzhledem k tomu, že je celý den v tuto roční dobu nezvyklé horko, pozvu ho na skleničku Coca Coly do naší jídelny. Pak si půjčím ve zdejším skladu rýč a společně jdeme do auta. Nasedneme, řidič otočí klíčem, ale ozve se jen jakési zakuckaní. Zkouší to znovu a znovu s nulovým výsledkem. Po celé sérii těchto marných pokusů otevře Jesus (tak se tento pracovník železářství jmenuje) kapotu kde se skrývá baterie s totálně zkorodovanými kontakty. Zatím co se Jesus snaží pomocí majzlíku a šroubováku opravit auto, jdu napřed vyrýt dva více než čtyřmetrové jalovce. Vydobyt tyto vzrostlé stromky, nakonec nebylo, až tak těžké jak by se na první pohled mohlo zdát. Šlo to poměrně hladce hlavně díky tomu, že jejich kořenový systém byl ohraničen prostorem podlouhlého betonového žlabu, ve kterém se spoustou dalších rostlin celý život rostli. Jeden ze stromku se při vyrývání zlomil (protože měl, asi 20cm od země v kmenu hluboko zarostlý drát), ale úplně dole zůstala malá větvička, ze které díky téměř neporušenému kořenovému systému velmi rychle vyroste nová rostlina. Vše jsme naložili a v pořádku dovezli do oratoře. 

Během volných chvilek v úterý a ve středu jsem obě dřeviny, (které byly od pondělí umístěny v jamách naplněných vodou) co nejšetrněji zasadil.  Ve čtvrtek a pátek (4. 3. a 5. 3.) jsem ve volném čase mezi koncem přestávky (jediné, kterou tu děti uprostřed vyučování mají) a obědem vyrýval vzrostlou palmu na zahradě jedné z našich spolupracovnic. Toto dobývání bylo mnohem obtížnější vzhledem ke kamenité půdě, velkému množství trnů ostrých jako jehly, a proto, že z jedné strany v těsném sousedství rostli opuncie (nebo nopali jak se těmto kaktusům, tady říká). Přes všechny obtíže se mi ji nakonec přece jenom podařilo v pátek vyprostit ze země a s Jakubovou pomocí přemístit do zahrady naší oratoře. Zde jsem ji za nadšené pomoci houfu dětí zasadil.

V pondělí 15. 3. jsme měli volno, a tak jsem opět vyrazil do San Diega. Tentokrát jsem se šel podívat do Balboa Parku. V tomto parku je mino jiné pseudohistorické město postavené v letech 1915 až 1935 ve stylu španělské renesance.  Téměř všechny budovy v tomto městě dnes slouží jako muzea. Jako služba pro turisty tu fungují bezplatné vyhlídkové autobusy, které vypadají jako starodávné tramvaje. Většina Američanů ale řidiči na konec hodí do kasičky spropitné 1 dolar. Z mnoha zajímavostí zde pro stručnost zmíním pouze Český a Slovenský dům postavený v roce 1935, který dodnes slouží k prezentaci našich národů. Z českých vlivů, kterých je v San Diegu i Tijuaně určitě mnoho a jen z časových důvodů nemám možnost je objevit, chci jako zajímavost zmínit prodejnu značkového alkoholu blízko katedrály, kde je na výloze velký nápis ABSINT CZECH REPUBLIK.

Od 23. 3. pracuje v naší oratoři Domingo Savio nový dobrovolník. Jmenuje se Bejamin a je to Mexičan z Guadalajary. Vlastně to není dobrovolník, ale aspirant, který zde řeší otázku svého povolání: zda dál žít světským životem nebo jít studovat salesiánský kněžský seminář. Myslím, že nejvíce potěšil jeho příchod moji maličkost. Konečně je tu někdo koho zajímají věci jako je historie, ekonomie, botanika atd. Po dlouhé době tak mám možnost s někým se bavit o věcech, které leží za hranicemi zájmů ostatních dobrovolníků a většiny našich kněží.

Celý měsíc březen se nesl ve znamení příprav na blížící se Velikonoce. Svatý týden jsme zahájili Květnou nedělí (28. 3.), kdy za relativně malé účasti lidí z okolí se jako každý rok uskutečnilo procesí s Kristem. Dominantou letošního procesí byl dobrovolník z Rakouska Jakub, převlečený za Krista. Protože v naší oratoři nemáme osla, ale jen starou mulu (křížence klisny a osla), jel Kristus včele na mule, kterou jsem vedl já, jelikož jsem jediný, koho mula bezvýhradně respektuje. Na mule jel Kristus až k prostranství před kostelem. Do kostela pak vstoupil sám. Mše začala jako obvykle několik minut po dvanácté hodině a v jejím průběhu (což je tu normální) se kostel zaplnil lidmi.

V pondělí 29. 3. poprvé od chvíle, kdy začala má dobrovolnická služba v Tijuaně, neměli dobrovolníci volno nebo výlet s duchovním programem. Naopak naše nasazení pro děti bylo velké – vždyť začali třídenní VELIKONOCE PRO DĚTI. Program probíhal v pondělí a v úterý v naší kapli. Zde se děti nejprve zaregistrovaly a zaplatily 10 pesos (cena za autobus). Během registrace dostalo každé dítě svůj přívěšek s kartičkou. V 9:30 začal vlastní program plný her, modliteb a výkladů o smyslu Velikonoc atd. Program se dětem líbil a našlo se v něm místo i pro přestávku pro hry na hřišti. To co zde dokázal připravit náš padre společně s učitelkami katechismu, bylo to nejlepší, co jsem mohl v naší oratoři od svého nástupu vidět. Ve středu nás pak čekal v rámci programu „Velikonoce pro děti“ výlet do parku Morelos. Zde vše počalo prohlídkou pavilonu s domácími i exotickými zvířaty. Během této prohlídky naraziliy děti na chodníku na zatoulaného kačera. Měly z něj velký strach, protože syčel a hrozil, že na ně zaútočí svým silným zobákem. Jako venkovan, který netrpí zbytečnými předsudky, jsem tohoto zatoulaného kačera chytil za křídla, tak jak se to šetrně dělá, aby se opeřenci nijak neublížilo. S kačerem v rukou jsem vyslovil do přihlížejícího publika otázku: „Kam s ním?“ První na tuto otázku zareagoval padre Hugo: „Nebesa, jen ho nepouštěj do klece se lvy“. Pak se rychle vzdálil, aby nebylo patrné, že má se mnou něco společného. Dvě zcela neznámé asi osmnáctileté mexické slečny reagovaly mnohem rozumněji. Upozornily mě na to, že patří docela určitě do několik metrů vzdáleného jezírka, kam se také vzápětí vrátil. Po incidentu s kačerem probíhal zcela podle programu den plný her a soutěží. Z nichž mohu zmínit třeba tlačení auta s řidičem nebo vědomostní – kolik států Mexické federace děti znají. Plný zábavy nebyl jen celý den v parku, ale i příjezd a návrat autobusem.

O tom jak probíhají vlastní Velikonoce a o svých zážitcích z mexické dovolené napíšu něco v příštím a posledním dopise.

Vláďa

• Tisk clánku
• Poslat odkaz