LESOTHO - Eva Sobková - 9. dopis - květen - new information

Ahoj a dobrý den banabesu, jak se máte? Já dobře a chladně. Ráno v Lesothu: obloha je jasně modrá, na zemi námraza, sráží se nám pára od pusy a basothská deka je samozřejmostí. Ale nebudu si jenom stěžovat, protože teď máme malé topení a v noci se už neklepeme zimou ani strachy.

Každý víkend během května jsme pořádali kurz pro vedoucí v oratoři. Po bystré úvaze, že pokud budeme zase začínat něco nového, nebude po našem odjezdu nikdo kdo by pokračoval, je to asi poslední věc, kterou tady můžeme udělat. Probírali jsme různá témata a otázky; děti, význam hry, zodpovědnost, tresty, a hlavně jsme s nimi hodně hráli, aby měli zásobu her. Včera jsme rozdali certifikáty za absolvování, snědli puding na počest všech zúčastněných a každý každému napsal na papír přilepený na záda jen to dobré, co si o něm myslí. Tahle hra je bavila, všichni si pak rádi přečtou, že jsou hodní, přátelští a krásní.

Plní se mi sny tak rychle, až si připadám trochu provinile.:) Třeba tancovat s černochy kolem ohně.

Jednu páteční noc jsme totiž pořádali další kurz pro mladé, jehož součástí byl táborák. Naším úkolem bylo poučit je o vedení skupiny jim svěřené a trochu je stmelit. Podle atmosféry k ránu a zpětné vazby soudím, že se nám podařilo. Moc jsem nepobrala jejich diskuse, ale hráli jsme i několik her. Na kooperativní hry jsem dostala dobrou skupinku a při pantomimě jsme se smály, až jsme brečeli a bolelo nás za ušima.

Kromě tancování jsme si u táboráku vyprávěli příběhy. Také jsem na požádání jeden přidala. Přeji každému z Vás zažit takovou chvíli pod jižní hvězdnou oblohou, mrazivá noc, všichni zabaleni v dekách a hnědé tváře zahleděné do ohně, napjatě poslouchající. ;)

Nečekala jsem, že tady budu dělat něco takového, ale učím se za pochodu a baví mě to.

Když jsem sem jela,věděla jsem pouze to, že budu učit ve školce, ale nakonec musím říct, že školka mi přirostla k srdci nejméně. Narozdíl od Eliany mám radši starší děti. Ta ve školce blbne celé dny už po několik měsíců s neuvěřitelnou a nevyčerpatelnou energií, nosí je za nohy, válí se s nima po zemi, strká jim hlavy do kýble, běhá, skáče, tancuje.

Například na střední jsou studenti i starší než já. Připadám si spíše jako jedna z nich a kupodivu mám dojem, že mě respektují víc než děti ve školce. Hodně jsme se skamarádili a bohužel jsem pochopila další důvod, proč je HIV tak rozšířen. Mladí jsou mladí a spolu s africkým temperamentem je těžké poučovat. Studenti, hlavně kluci, mi klidně řeknou, ze mají jednu známost tady a několik dalších támhle, pocit viny nebo dělání něčeho nesprávného na nule. Zároveň mi řeknou, ze by nikdy nic podobného netolerovali ze strany holky. Ale holky také nejsou svaté.

V takovéhle situaci jsem ráda, že Martha a Elias dělají love matters. Je to velmi otevřený a praktický program. Líbí se mi, že salesiáni nemají hlavu v oblacích, ale vyloženě berou mládež takovou jaká je a zodpoví naprosto všechny dotazy a pravdivě předloží veškeré informace. Love matters pořádají i v Johannesburgu a Svazijsku.

Někdy lituji, že nemám po ruce foťák nebo prostě fotit nemůžu. Pro tyhle momenty však stojí za to sem přijet. Atmosféra na hraničním mostě, na ulici, na stanovišti taxíků, v Johannesburgu. Nebo když projdu houštím, mám oblečení plné trní a děti se na mě seběhnou a s opičí láskou ze mě všechny trny oberou, když soustředěně přemýšlí nebo si povídají. Jak ale vidí foťák, většina z nich se začne předvádět.

V květnu bydlela Eliana u rodiny jedné z učitelek. Byla tam na týden, já jsem přišla také, ale jen na jednu noc. Pěkné.

Naučila jsem se tady říkat jednu zásadní větu: ,,No problem.“ Sesothsky: ,,Ha o na mathata.“

Tak se mějte krásně a opatrujte se.