KONGO - Barbora Botková - 11. dopis – Pomalu nastává loučení

Konečně jsem měla další možnost trochu vyrazit po okolí. Sylvie, lucemburská dobrovolnice z Cité des jeunes, mi nabídla, jestli s ní a ještě s jedním bratrem z jejich komunity nechci zajet navštívit Sambwu, vesnici asi hodinu cesty od Lubumbashi. To jsem samozřejmě uvítala. Byly jsme se podívat na trh ve vesnici, pak nás místní sestry zavedly i do kostela, nemocnice (byly na ni hrdé, na místní poměry byla asi opravdu docela na úrovni, ale Sestra ze Sambwy nám vykládala o ženách, které ve vesnici porodí, za pár minut už vstanou a jdou k řece pro vodu. Ženy z města ale tak tuhý kořínek nemají, sestra se o nich s mírným opovržením vyjádřila jako o zhýčkaných, protože se ještě celý den (i dva!!!) „válí v posteli“ a nejsou do hodiny schopné vyrazit na pole okopávat maniok. Já jsem to přešla bez komentáře…) Po cestě zpátky jsme navštívili Kansebulu zvanou Kansas, slavnou vysokou školu budoucích salesiánů, na závěr jsme si zašli na pivo do jednoho baru na kraji města, který vlastnil bývalý žák Bakanja centre, absolvent Cité des jeunes. Měl rozjetý pěkný podnik – restauraci, bar, fotografické studio a pěkný čistý hotel, kterým mě provedl. Je povzbuzující vidět, že i bývalý kluk z ulice se může takhle vypracovat.  

Taky se slavilo – svátek Panny Marie Auxiliatrice.  Náboženské svátky tu ale mají velmi civilní, světský průběh. V podstatě je to příležitost dát si bez výčitek svědomí do nosu. Tak se celý učitelský sbor a všichni zaměstnanci ráno shromáždili na mši (chyběl monsieur Cola, učitel druhé třídy, který byl nachmelený už v devět ráno. Naštěstí si ale zachoval dost soudnosti, aby uznal, že není vhodné, aby šel v takovém stavu na mši), následoval slavností oběd a nato se vyrazilo do blízkého baru. Na závěr relativně střízlivý bratr Pascal porozvážel část učitelského sboru, která nebyla schopná samostatného transportu, do náručí nakvašených manželek. Tenhle náboženský svátek jsem bohužel nemohla zdokumentovat, protože můj rozbitý foťák je už tři měsíce v Salamě na opravu, už po tři měsíce mě pravidelně ujišťují, že příští týden už bude stoprocentně spravený.

Měsíc červen a konec školního roku byl ve znamení spoust „naposledy“. V Salamě jsme měli závěrečnou ročníkovou zkoušku. Nikoho jsem vyletět samozřejmě nenechala, ale pár holkám jsem při sebelepší vůli víc než jedenáct bodů z dvaceti dát nemohla. Na závěr školního roku proběhla taky „Evaluation“, vyhodnocení, kdy celý personál Bakanja centre vyrazil na celý den na jednu farmu blízko Lubumbashi. Tak proběhl nejdřív jakýsi breathing, kdy jsme se rozdělili do několika skupinek a snažili se dospět k závěrům, do jaké míry byl rok úspěšný, co se povedlo a co je naopak potřeba zlepšit a hlavně jak (mezi hlavními nedostatky byly k mému překvapení vytyčeny vztahy v pracovním kolektivu, bylo konstatováno, že se jeho jednotliví členové o sebe příliš nestarají. Což bylo doloženo faktem, že si nikdo nevzpomněl na narozeniny naší kuchařky maman Rachel, že se někteří učitelé mezi sebou nenavštěvují a jejich ženy se navzájem neznají. Jak by se jim asi líbilo pracovat v našich profesionálních často lidsky sterilních podmínkách…). Následovala žranice (která následující den způsobila průjem a absenci poloviny personálu – včetně mě) a samozřejmě pivo, které už mi docela leze krkem a tak jsem ho pro tentokrát ráda vyměnila za víno z listů avokáda, které mi chuťově připomínalo náš burčák.

S blížícím se koncem myslím na všechny kluky, které už nejspíš nikdy neuvidím, a je mi z toho smutno. Bude mi moc chybět Tresor, který přišel do internátu přibližně ve stejnou dobu jako já, předtím byl v Bakanja jen jako externe, tzn., že chodil do školy, ale nebydlel v centru. Frere Pascal ho jednou potkal na ulici jak čistí boty, a vzal ho s sebou do Bakanja centre. Tresor je podle mě jeden z nejinteligentnějších kluků z Bakanja centre. Má ale zvláštní povahu – je dost uzavřený, vždycky je sám, málokdy ho vidím vykládat si s někým. Mluví dobře francouzsky a občas má postřehy a názory tak vyspělé, že mě opravdu udivují a kolikrát nevím, co na ně říct. Učím ho angličtinu, rychle chápe a má ohromnou motivaci učit se nové věci. Byl vždycky nejlepší ze třídy, proto nás všechny zarazilo, když neuspěl v přijímacích zkouškách do Cité des jeunes, a bude tak muset pokračovat v Magone. Byl z toho opravdu dost zklamaný. Možná se ale v jeho případě bude dát udělat výjimka a podaří se ho nakonec přece jen propašovat do Cité, s učiteli jsme se za něj u vedení přimluvili. Ezechiel je ve třetím ročníku v Magone, v obor automechanik. Blíž jsem se s ním seznámila, když byl několik dní v Bakanja centre na ošetřovně poté, co spadl z korby auta a přejelo ho další. Byl dost pochroumaný, ale měl ohromné štěstí a vyvázl z nehody bez následků. Maman Annie z něho byla na začátku nešťastná: pořád si jen na všechno stěžoval, nic mu nebylo dost dobré. Maman Annie nakonec došla trpělivost (vytočit maman Annie – to se podaří opravdu jen málokomu), a Ezechiela seřvala. Od té doby z něj byl příkladný pacient a já ho teď znám jako moc milého, tichého, inteligentního a skromného kluka. Spolu s Tresorem jsou moji dva jediní studenti angličtiny, přestože na začátku jich bylo dvacet. Oni jediní totiž přijali fakt, že pokud se chtějí jazyk opravdu naučit, musí pro to taky něco udělat. Ještě se zmíním o Beblovi, který je v prvním ročníku v mém ateliéru v Magone. Na začátku roku, když kluci z prvních ročníků podnikali „rotation“ po ateliérech a rozhodovali se, na který obor se dát, modlila jsem se, ať si ten střelený, otravný a uřvaný kluk nevybere ateliér Art et cuivre. Bohužel, Bůh mé prosby nevyslyšel a po ukončení rotation jsem ho k mému zklamání objevila mezi čtyřmi nováčky z prvního ročníku. Teď jsou z nás ale dobří přátelé, i když mě někdy ten jeho uřvaný projev dost leze na nervy. Je to kluk, který opravdu má motivaci a chuť do práce, což je kvalita, kterou ostatní často postrádají. Tihle tři se stali mými dobrými přáteli, ale v Magone a Bakanja je spousta kluků, které mám ráda a kteří mi budou moc chybět. Culpa, se kterým občas chodíváme do Cité des jeunes lovit ryby, rastaman Kiate zvaný Oeuvre d’art (umělecké dílo – on sám nikdy nic nevytvořil, ale sám o sobě je umělecké dílo J), který při mši řve z plných plic HALELUJÁÁÁÁ! a tančí při tom reggae jak blázen, malý Tommy, který mi vždycky nosí sešity, Kalele, líný jak veš, který za celý rok v ateliéru nevyrobil jednu jedinou věc, malý Nicke, roztomilý náruživý kuřák trávy, talentovaný brakář Balenge, který umí mluvit se zvířaty, Jimmy, citlivý spolehlivý raper, Dorik, Costa a Retroviseur, tři talentovaní finalisté z mého ateliéru, snaživý hrbáček Banza, vypravěč fantastických historek o mrtvolách vstalých z hrobu a papeži, který si k Bohu chodí půjčovat peníze na mešní víno a pak se v sakristii potají opíjí, kulhavý Thierry, který mě někdy pěkně štve, když si ke mně potřetí za den přijde odložit kdejaký krám: jednu rozbitou botu, vybité baterky, krabičku od mýdla nebo seschlou čili papričku. A spousta dalších.

Nedávno tady v Lubumbashi otevřeli českou ambasádu. Slavnostní otevření jsem bohužel prošvihla, tak jsem se tam zkoušela aspoň během týdne párkrát zastavit. Pokaždé bylo zavřeno, na dveřích žádný kontakt - mailová adresa nebo telefon. Tak jsem si na první setkání s Čechem po téměř devíti měsících musela počkat až do minulého týdne. Do Lubumbashi přiletěla rakouská Caritas doprovázená několika novináři, mezi nimiž byl i Pavel z Pelhřimova, Čech, který musel odjet do Konga, aby se naučil pít pivo, a kterému jsem po pět dnů měla dělat překladatelku z francouzštiny. Prvních několik minut po našem setkání mi dělalo opravdu problém zkonstruovat inteligentně znějící větu v češtině. Domů jsem během těch devíti měsíců volala jen třikrát nebo čtyřikrát a tak jsem se po tak dlouhé době vyjadřovala jak žák páté obecné, motala se mi do projevu francouzská slova. Za těch pět dní jsem se tak dobře procvičila ve schizofrenní francouzsko-anglicko-chvilkami svahilsko-české konverzaci (z mého intenzivního několikaměsíčního samostudia němčiny si z nějakého záhadného důvodu pamatuju jen slovo Neubauwohnung – novostavba, a to si ještě nejsem jistá pravopisem), což byla docela sranda, když jsem někdy i půl minuty komunikovala s Pavlem francouzsky, než jsem si uvědomila, že nerozumí ani slovu. V počtu deseti kusů jsme tak dvěma Land cruisery vyrazili do buše, do vesnice Kasenga vzdálené asi šest hodin cesty od Lubumbashi. Tam rakouská charita financovala stavbu studní pitné vody a vyrazila tak zdokumentovat, jaké ovoce její dílo přineslo. Po cestě jsme se stavili ještě v jedné vesnici – Kasomeno, kde nás přivítali jak královský průvod, prošli jsme slavobránou zpívajících dětí, které nás pokropily barevnými květy, a zakotvili u místních sester. Ty nám připravily vynikající hostinu, návštěva pokračovala konferencí pod stromem s místní Wasserkomite – výborem pro vodu, a pak směr Kasenga.

Po příjezdu jsme museli vyplnit pro místní vesnický úřad formulář tak důkladný (dosažené vzdělaní, důvod odjezdu, kolika jazyky mluvíme, povolání manžela/manželky, že už chyběla snad jen kolonka „barva spodního prádla“ a „dívčí jméno praprababičky“. To všechno proto, aby to po odevzdání vrazili do nějakého šuplete a zapomněli na to na věky věků. Rakouská Caritas, která nechala postavit i několik budov u nás v Bakanja centre, sehnala rakouského sponzora – nějakou vodárenskou společnost, která financovala výstavbu studní v několika katanžských vesnicích. Lidé tak nemusí pít znečištěnou vodu z řeky, která má na svědomí každoročně spousty lidských životů, ženy nemusí absolvovat náročnou cestu k řece s barelem vody na hlavě. Během natáčení dokumentu o studnách jsem se utvrdila v tom, že pověsti o důkladnosti germánské rasy rozhodně nejsou žádná klišé. Z pěti hodin natočeného materiálu měla vzniknout desetiminutová reportáž. Během těch několika dnů se z nás všech stali specialisté na problematiku výstavby afrických studní, ke konci pobytu snad neexistovala otázka, která by na toto téma nebyla zodpovězena kompetentními institucemi. Tím byl v každé vesnici „Výbor pro vodu“ složený z několika vážených občanů, který měl na starost údržbu studní. Oficiální setkání s těmito Wasserkomitemi se odehrával se vší možnou pompou, na jakou se afričtí vesničané zmohli, od jednoho výboru jsme dokonce dostali jako výraz díků kozu (mimochodem tu může nějaký šťastlivec vyhrát i v tombole, kterou tady v Lubumbashi rozjel místní pivovar Brasimba. Pod víčkem se nejčastěji skrývá bonusová láhev piva, pokud ale máte šťastnější ruku, můžete vyhrát třeba i pytel mouky nebo právě tu kozu). Tu už nám ale Milosrdné sestry, u kterých jsme byli ubytovaní, nestačily připravit. Škoda, protože jejich kuchyně byla vynikajicí: antilopí maso, čerstvé papáje, výborné víno z jihoafrické republiky… I klášter se podobal spíš luxusnímu hotelu, navíc uprostřed nádherné africké přírody. Když jsme na terase s výhledem na koruny palem, mangovníků a africkou buš popíjeli pivo při západu slunce, říkala jsem si, že nevidět to na vlastní oči ale jen na fotkách, považovala bych tyhle výjevy za technicky zdařilou ale neskutečně kýčovitou fotomontáž. Ráno jsme vždycky vyrazili natáčet buď vesničany jak čerpají vodu ze studny, ženy, které chodí pro vodu v řece, nebo bylo na plánu setkání s nějakou Wasserkomite. Při práci se novinářský tým setkal s nečekaným problémem, který jim značně komplikoval natáčení – s armádou dětí, které se cpaly do každého záběru a naprosto znemožňovaly pořídit přirozené snímky každodenního života ve vesnici. Poslední den jsme vyrazili jen tak na výlet k hraniční řece se Zambií a do dalších malých okolních vesniček. Okamžitě se kolem nás shromáždili všichni domorodci a zvědavě si prohlíželi ten neuvěřitelný úkaz – skupinu bělochů v jejich vesnici.  Tehdy jsem si opravdu do důsledků uvědomila, v čem spočívá krize většiny zemí třetího světa: chudoba způsobená populační explozí a naprosto totální nevzdělanost. S úžasem jsme pozorovali, jak nás obklopily stovky dětí (nepřeháním, snad osmdesát procent populace té maličké vesničky byly děti). Pokud některý člen výpravy vytáhl foťák nebo kameru, nastalo davové šílenství, během kterého jsme se báli, aby se děti ve snaze dostat se do záběru neušlapaly k smrti. Zkusili jsme se aspoň rozdělit, abychom nebudili takovou pozornost, ale moc to nepomohlo. S Pavlem jsme šli kousek napřed. Po chvíli jsme se ohlédli a na obzoru uviděli mrak prachu. Chvíli jsme přemýšleli, jestli se nemáme dát na úprk před rozběsněným stádem slonů, než se nám po chvíli podařilo v mlze identifikovat Valtera, ředitele vodárenské společnosti s kamerou v ruce v chumlu snad dvou stovek dětí, které ho urputně pronásledovaly na každém kroku (znáte ty komiksové vtípky, jak člověk obalený nějakou lepkavou sladkou hmotou – např. medem, prchá před rojem vos?). Pavel to zdokumentoval na kameru a klip příznačně nazval „Valtrova armáda“. Během několika vteřin, co filmoval, se kolem nás stihlo zformovat podobné vojsko a jak se Valter se svými dětskými vojáky přibližoval, hrozilo ke střetnutí. Valter ovšem udělal zásadní strategickou chybu – totiž vypnul kameru a tři čtvrtiny jeho armády tak okamžitě dezertovaly k nám. A to jsem si naivně myslela, že si od dětí odpočinu!!!

Cestování je v tomhle období dost protivné hlavně kvůli ohromnému množství prachu. Kolikrát jsme museli zastavit, když jsme se minuli s jiným vozidlem, a počkat, až se rozvířený prach usadí, protože nebylo vidět na metr. Předjíždění se v podobných podmínkách stává téměř neproveditelný manévr, pokud řidič před vámi nemá dostatek ohleduplnosti a nepustí vás. A i když jsou neprodyšně zavřená okýnka, stejně je za chvíli prach všude. Během té šestihodinové cesty jsme tak zkonzumovali pořádné množství vody, přičemž – poté co jsme se stali odborníky na všechny druhy nemocí pocházejících ze znečištěné vody - jsme poněkud morbidně vtipkovali: „Podáš mi prosím tu láhev vody?“, „Kterou chceš, choleru nebo břišní tyfus?“. Méně veselá byla příhoda, kterou jsme na zpáteční cestě vyslechli v jedné vesnici: Míjeli jsme naříkající průvod v čele se čtyřmi muži nesoucími rakev. Lidé nám řekli, že v ní bylo tělo místního obyvatele, který ve vesnici už léta prodával mazut. Jakýsi voják, hlídající na nedaleké stavbě, přišel k němu domů a bez jakýchkoli důkazů ho obvinil z krádeže mazutu na stavbě a zastřelil ho. To až na druhý pokus, kdy první střelou zasáhl nějakého mladého kluka, kterého museli okamžitě odvézt do Lubumbashi do nemocnice. Když to uviděli místní lidé, vojáka na místě rozsekali na cucky.

Poslední večer v Lubumbashi nás abbé Boniface, hlava katanžské Caritas, pozval na večeři. Počítali jsme s luxusní restaurací, jaké bylo naše překvapení, když jsme zakotvili v jedné z rušných ulic lidové čtvrti Kamalondo, kde nám Boniface přímo na ulici vybral pěkný kousek kozy houpající se na železném háku. Já už jsem na podobné stravování relativně zvyklá, občas jsem si na ulici vynikající kozí maso nebo nějaký ten smažený koblížek koupila, ale Rakušani se tvářili dost zděšeně. Celkový dojem zrovna neumocnil fakt, že jsme se usadili vedle popelnic hned naproti nočnímu klubu, ze kterého řvala na plné pecky tradiční konžská hudba a kam neustále proudily davy pochybných existencí.

Asi týden po návratu se konala vernisáž velkolepé Sergovy výstavy, kterou nazval „Vision de la rue“. Během týdne jsem tak měla se Sergem další výměnu názorů. Nelíbilo se mi, že kluky, kteří se při troše štěstí a píle možná vypracují na soběstačné řemeslníky, prezentoval jako galerijní umělce. Když jsem namítala, že tak v podstatě oblbuje veřejnost i kluky, kteří holt nejsou žádní zneuznalí géniové potýkající se s nepochopením veřejnosti, začal mě Serge obviňovat, že je chudáčky „enferme dans leur ghetto“, odmítám připustit, že jsou to skryté talenty, budoucí Picassové, jen kvůli jejich sociálnímu postavení. Ještěže on je tak jasnozřivý a má dostatek odvahy tyto nebroušené diamanty navzdory všem úskalím opracovat! Jak osvícené, ve skutečnosti však jen velmi průhledný marketingový tah, i když nepochybuju o tom, že Serge se do role mecenáše natolik vžil, že se opravdu začal považovat za novodobého Kahnweilera. Můj argument, že kluky v životě pracovat neviděl, že já s nimi jsem ateliéru celý rok a aniž bych se chtěla chlubit svými kompetencemi, mám rozhodně vyšší kvalifikaci rozpoznat skutečný talent, smetl ze stolu a ze souboje jsem vyšla jako ta špatná, která nemá důvěru ve schopnosti svých svěřenců. Během vernisáže mi bylo neskutečně trapně, když Serge nabubřenými větami vysvětloval hluboký význam a sociální poselství keramického popelníku, o němž jeho vlastní autor neměl ani tušení. Výsledek celé téhle frašky je akorát to, že kluci si teď myslí, že jakákoliv abstraktní mazanice je umění, které můžou prodat za stovky dolarů. Nemluvě o tom, že devadesát procent obrazů byla výtvorem Elgy, která, když mě občas zatáhne někam na pivo, neustále mele o tom, jak vystavovala snad po celém světě a jak ji neskutečně naštvalo, když v jedné galerii prodali její obraz jen za tři sta dolarů, protože ONA pod pět set dolarů prostě nejde! Tak si vždycky říkám, proč to pivo platím pokaždé já… No naštěstí už je to za námi a při troše štěstí už se Sergem do konce svého pobytu, který se nezadržitelně blíží, nebudu mít co do činění.

Konec roku je trošku smutný i proto, že odjíždí na prázdniny bratři z komunity, se kterými jsem si dobře rozuměla a se kterými se už neuvidím. Loučení holt patří ke koncům… už je nahradili dva noví bratři, jeden mluví málo, druhý zas moc (mám pocit, že druhý zmíněný hlavně nejdřív mluví a pak teprve přemýšlí), ale oba docela sympatičtí. Naštěstí ale přijela Iva, tak mám tu závěrečnou fázi o dost veselejší. Jak se ten konec blíží, je mi líto všechno tady opustit. No ten poslední týden, ten asi celý prořvu… ale i tak se těším domů, i když se děsím toho, až mi většina známých bude pokládat zdvořilostní otázku „Tak co, jak bylo v Africe?“ a já se budu snažit odpovědět tak, aniž by je moje vyprávění nezačalo po deseti minutách nudit (normál, upřímně - fotky a vyprávění z cizí dovolené jsou vždycky nuda, pokud nejste etnolog nebo vášnivý cestovatel). A jak chcete do deseti minut zhustit rok úžasných zážitků a zkušeností? Štěstí, že se my všichni dobrovolníci budeme moct po návratu potkat a svěřit tak svoje dojmy někomu, koho budou upřímně zajímat, protože prožil to samé nebo aspoň velmi podobné. Už se na vás těším J

Mějte se krásně a brzo na viděnou!

                                                                                                    Bára

• Tisk clánku
• Poslat odkaz