INDIE - Ondřej Bílý+Pavel Marčík - Co dělá naše středisko

První den po příletu do Indie jsme strávili všichni čtyři v Bangalore, dostali jsme nějaké informace, prohlédli jsme si trochu město a v půl jedenácté jsme s Pavlem sedli na vlak do Hospetu. Ještěže nás salesiáni doprovodili až do vlaku, první jízda vlakem byla síla, ze začátku jsme měli nesrovnalosti s místenkou, tak jsme se museli dohadovat o místech, ale Indové byli fajn a vyřešilo se to rychle. Jeli jsme do Hospetu asi 10 hodin, lidi se ve vlaku pořád nějak střídali, zatím jsem do toho systému nepronikl. Na nádraží v Hospetu nás vyzvedl rektor salesiánů a rikšou jsme se svezli do střediska. 
 
Tady je stručný popisek střediska:
 
Ve středisku Don Bosco v Hospetu působí 7 salesiánů, z toho 3 fathers a 4 brothers, učitelky, sociální pracovníci a pár dalších zaměstnanců v zázemí. V rámci střediska jede hlavně projekt Child Labour a Technical boarding, to je učiliště pro starší kluky od 14 let, kteří ukončili základní vzdělání, učí tady různé obory, jako elektrikář, truhlář... Někteří kluci ve středisku bydlí pořád, někteří jezdí na víkendy domů a někteří docházejí z města. Dalším projektem je internát pro holky, které chodí v Hospetu do školy a bydlí daleko od města. Ten jsme zatím neviděli, je v jiné části města v nové budově, spravuji ho řádové sestry. V Hospetu je potom ještě jedno salesiánské středisko, tam jsme zatím taky nebyli.
 
V našem středisku jsou čtyři hlavní budovy, v jedné žije komunita, je tam jídelna, kanceláře, kuchyně a vedle této budovy je kostel. V další budově žijeme my, bydlí tam i větší kluci, jsou tam učebny a umývárny, na střeše jsou nádrže na dešťovou vodu a žijou tam i 2 psi. Další budova je Makala Mane, tam bydlí děti z projektu Child Labour, spí tam na podlaze na rohožích, jí tam, učí se tam, prostě tam, dělají úplně všechno. Každé dítě má svou skříňku, ve které má pár kusů oblečení, rohož, někdy pár drobností a to je celý jejich majetek. V této budově mají kanceláře i sociální pracovníci. V poslední budově je Technical school. Pak je tu jedno travnaté fotbalové hřiště a jedno hliněné, hospodářské budovy [domácí mléko a máslo], palmový háj, učebna pod rákosovou střechou, prolejzačky a zahrádky.
                 
V Makala Mane (Dům dětí, možná dětský domov), tak se jmenuje ten dům, kde trávíme nejvíce času, je asi 80 dětí od 7 do 14 let, 60 kluků a 20 holek. Některé mají rodiče, některé jsou sirotci, všechny jsou zařazené v projektu Child Labour (Dětská práce). To znamená, že než přišly sem, tak byly zaměstnány v továrnách, službách, zemědělství nebo se staraly o domácnost a nemohly chodit do školy. Salesiáni tady ve středisku zajišťují i projekt Self help groups, jestli jsme to dobře pochopili, tak projekt se snaží řešit problémovou situaci, kdy otec rodiny je živitel, ale peníze, co vydělá, nestačí, a tak musí začít pracovat buď jeho žena, děti potom zůstávají samy doma, starají se o domácnost a nemohou chodit do školy. Nebo žena zůstane doma a děti jdou do práce. Takže 10 až 20 místních žen vytvoří skupinu, prostřednictvím salesiánů zažádají v bance o úvěr, dostanou jednorázově půjčku na rozjetí nějaké živnosti a tu půjčku po malých splátkách vrací ze svého výdělku. Salesiáni je kontrolují a jsou garantem pro banky, které by jinak peníze nepůjčily. A samozřejmě děcka k nim mohou chodit do školy. Tady ve středisku pro ně mají jakousi předškolní přípravu, kde se učí číst, psát, počítat a další základní znalosti, tato příprava trvá 1 rok a děcka pak nastupují do normální školy.
 
Náš program nemáme ještě úplně zaběhnutý, ale je to nějak takto:
·       7:00 vstáváme [myslím, že děti vstávají v 6]
·       7:30 dětí uklízejí v Makala Mane a okolí, tak dohlížíme a pomáháme, no spíš dohlížíme
·       8:30 snídaně
·       10:30 učíme základy AJ 1. skupinu, něco přes 10 dětí,
·       11:15 děcka mají takovou pauzu na blbnutí, tak jsme s nimi
·       13:00 oběd
·       14:15 učíme 2. skupinu
·       15:00 vedeme kreslení, zpívání...
·       15:30 dohlížíme pří úklidu
·       16:00 máme pauzu na čaj
·       16:30 jsou hry, hlavně fotbal a pak máme dohled ve sprchách a od zítra budeme rozdávat léky
·       19:00 osobní volno
·       20:00 máme večeří
·       21:15 posloucháme s dětmi slůvko na dobrou noc
·       21:45 máme volno
 
A abych vás moc neunavoval, tak už jen krátce: salesiáni nás přivítali velice dobře, je pravda, že je tu jistá jazyková bariéra, moje angličtina není dobrá a jejich čeština je ještě mnohem horší. Tak se usmívám a snažíme se jejich češtinu trochu zlepšit :), zatím umí jen nějaké pozdravy a sloveso být, ale učí se rychle a za 9 měsíců, kdo ví. No a já se taky snažím učit, jak angličtinu, tak místní jazyk, ale to je fakt masakr. Učím se hlavně od dětí, ale jeden mi to řekne tak a druhý zase jinak, takže nejspíš budeme muset sáhnout po naší učebnici.
 
Ubytování je taky v pohodě [akorát postel je mi malá], máme s Pavlem velký pokoj s větrákem a koupelnu s evropským záchodem, není tu ale sprcha jen kohout, takže jsme si pořídili dva kyblíky a jde to dobře. A bydlí s námi 2 ještěrky malá a velká, ty se starají o hmyz. Jsem docela rád, protože místní komáři si mě oblíbili, dovozové zboží je vždycky fajn.
 
Jídlo je každopádně zajímavý, myslím, že tu tukovou zásobu, co jsem si připravil na cestu, zas tak potřebovat nebudu. Akorát v sobotu a v neděli byla ve středisku slavnost, děti nacvičily taneční a pěvecké vystoupení, byly soutěže a taky společný oběd [jinak jíme s komunitou]. Nechali jsme si naložit standardní porci jako všichni ostatní a to byla velká chyba. Jídla bylo hrozně moc a pořádně kořeněné, no prostě něco mezi obědem a operací střev. Bylo mi trapné nechávat zbytky a tak jsme to všechno snědli, už jsem ani nevečeřel.
 
Zajímavá byla noční návštěva rozvalin města Hampi kousek od Hospetu, každoročně se tam koná festival, hudba, stánky, na starých chrámech laserová show a mraky lidí. Jenom doprava tam byla adrelinový sport, z dopravních pravidel se tu myslím dodržují tak dvě, držet se pokud možno vlevo a hlavně pořád troubit, aby o vás všichni věděli, protože se předjíždí ze všech stran. Na festivalu samotném jsme stali jednou z atrakcí, jak jsme bílí a já ještě vysoký , tak se s námi lidi pořád dávali do řeči, otázky jak se jmenuješ, jak se jmenuje tvůj táta a máma i ostatní příbuzní, odkud jsi, jak jsi vysoký, nebraly konce a raději se mě už na podobné věci nikdo neptejte. Byli jsme tam jako chodící reklama na středisko Dona Boska, protože otec Joy, který nás tam vzal, taky musel vyprávět, kdo jsme a co tu děláme.  
 
A děcka jsou tady perfektní. Energické, ve škole poslušné a šikovné, rády se učí a samozřejmě je to s nimi taky náročné, ale snad to prežijeme :o]. Jsem rád, že tu můžu být.
 
Mějte se všici dobře a zatím Ondřej

• Tisk clánku
• Poslat odkaz