Indie - Marie a Jaroslav Chrásteckých - První pozdravy z Bangalore

PRVNÍ POZDRAVY Z INDIE

4.11. 2007 BANGALORE - hlavní město Karnataky, kde strávíme naše první tři rozkoukávací dny

Na letišti v Bangalore nás čekali 2 salesiánští kněží, hned se nás ptali na Johna Meda (český misionář působící už několik let na severu Indie – v Manípuru) a prý od něho umí i česky Zdrávas Maria. Byl to nezvyk, většinou když se v zahraničí dozví, že jsme z České republiky, tak hned je napadle Pavel Nedvěd atd.Tady je hvězdou John Med. Hned jak jsme vystoupili z letiště, osvěžila nás krásná sladká vůně Indie a taky bylo po dešti, tak bylo příjemně, teploty kolem 20°C. Provoz na silnici byl taky v pohodě, protože byla neděle. Od začátku můžeme nechat oči na indických ženách, jsou tak krásně oblékané, ty všemožné kombinace barev. Těším se, až si taky něco nakoupím. Chlapi jsou sušší, většinou chodí po evropsky, takže si tu užívá hlavně JarekJ. Ulice jsou plné krav, které jsou vyzáblé, špinavé a kulhavé. Krom nich jsou všude spící psi.   

Přestože Bangalore je přelidněné město, tak je tu pořád spousta zeleně, jsou tu nádherné stromy, kvetoucí oranžově.

Naštěstí po nás salesiáni nic nechtěli a nechali nás do oběda v klidu vyspat. Oběd byl sice pálivější, ale nebylo to tak strašné, jak jsme se obávali. Po jídle si ale raději dáváme slivovici, tak snad to z nás moc netáhne. Konečně po svatbě jsme pořád spoluJ. Je to mnohem jednodušší, když jsme tu dva, pořád to srovnávám s pobytem v Keni, kde mě Jarek moc chyběl, takto je to pohodičkaJ. Večer jsme šli na mši, která začínala po tmě, protože byl výpadek proudu. Je super, že i když jsme daleko, v kostele cítíme domov. Po opět luxusní večeři (kuřecí rizoto ovoněné jakoby hřebíčkem a pak další tři zeleninové přílohy) jsme šli spát. Cestou do našeho domu  nás zarazilo, jak nízko jsou dráty mezi sloupy, v lepším případě 30 cm nad hlavou a někdy dokonce v úrovni hlavy. V noci jsem nemohla usnout, je tu totiž 4,5 hodinový posun, takže když mi měli půlnoc, vy jste měli půl osmé večer.

5.11. 2007

Ráno jsme trochu zaspali a přišli jsme na mši tak tak. Ta tu je každé ráno v 6:45. Pak do 7:45 někteří salesiáni zůstali v kapli a meditovali, jiní si šli číst noviny. My jsme také chvíli po svém meditovali (Pavel Čáp nám přeci tloukl do hlavy: Medituj, medituj, medituj) a pak si četli noviny. Snídaně mě překvapila. Na to, že jsme jeli do chudé země, tak si zatím jíme luxusněji než - rýže, zeleninové omáčky, vařené vajíčko v pikantní omáčce, když je něco hodně pálivé, tak to zajídáme slaďounkými banány. Ale čekáme, že v Davangare si takto jíst nebudeme, přece jen toto je reprezentativní dům.  Dnes jsme vyšli poprvé samy do ulic. Mile mě potěšilo, že si nás skoro nikdo nevšímal, není to jak v Africe, kde na tebe každý křičí Muzungu a cpe tě do svého matátu, přestože nikam jet nechceš. Také jsme se snažili rozluštit systém v jejich troubení. Jisté je, že pokud chceš v Indii řídit, musíš hlavně umět troubit. Ten, kdo troubí víc, má přednost. Původně jsme si mysleli, že troubí při odbočování na lidi, aby  uhnuli, ale ono ne, troubí klidně, když jedou rovně a nemají žádnou překážku. Taky si jezdí jak chtějí, mají jezdit vlevo, ale často si zajedou vpravo.

Také jsme se dnes viděli s Raji –  to je osoba, se kterou jsme si dopisovali a má na starosti dobrovolníky. Je to docela mladá Indka. Když nám povídala, co nás čeká v Davangere, tak jsme se už úplně těšili na práci. Ale je mi jasný, že se pak nebude moct dočkat dne volnaJ. Prý nakonec v rámci roční služby máme 6 týdnů dovolené, čekali jsme 4.

Teď nám hlavně všichni říkají, ať si odpočineme a nabereme sílu, ale s Jarkem odpočívat nejdeJ. Už mě vytáhl na romantickou procházku k jezeru uprostřed města, které ale tak strašně zapáchalo, že jsme promenádu nezvládli a raději se vrátili domů. Šli jsme kolem ulice, nad kterou se staví silnice, dělá tam jeden dělník, co posílá maltu v kýblu nahoru dalšímu dělníkovi a pak další dva o kousek dál vynášeli traverze, zajímalo by nás, kdy se to tak asi dokončí. Ale byla tam všude cítit pohoda a to je hlavní.

6.11.2007

Dnes jsme byli navštívit slum Lingarajpura, kde jsme měli původně pracovat. Nebyl to vůbec slum jako v Africe, nesmrděl a domky nebyli z plechu a silnice byla dokonce asfaltová. Když jsme tam procházeli, ani jsme se nebáli a bylo nám příjemně.

Přáli bychom Vám vidět salesiánskou farnost, která tu je deset let. Mohli bychom se od ní ledacos učit, asi proto nás tu nakonec nepotřebují. Je tu jeden kněz  a 500 katolických rodin, farníci jsou strašně aktivní, vedou různé koníčky pro děti, sbory, zajišťují odpolední doučování pro děti a v neděli vedou hodiny katechismu. Prostě někdy chudoba člověka dělá bohatým jinde. Salesiáni tam zřídili školku, ty malé děti jsou doslova k sežrání, navštívili jsme je zrovna když šli hromadně do kostela se pomodlit, nechodí za ruku, ale v zástupech a drží se za ramena jako ve vláčku. Bylo prý mezi nimi spoustu hinduistů, kteří se taky modlili, ale prý když se modlí Otče náš, tak tím myslí, že se modlí za rodiče a nijak jim to nevadí ve víře, prý tu spolu všichni vychází moc pěkně.

Jo a dnes byla ještě sranda, přecházeli jsme se smrtí v očích jednu čtyřproudovou a v tom vidíme, že si přes ni šine pasáček se svým stádem ovcíJ, takže  chovat ovce se dá všudeJ.

Jinak maminky a babičky, nebojte se o nás, že nemáme co jíst, moc nám tu chutná, něco je víc ostřejší, ale jíme si dobře, ráno jsme měli chapatti a odpoledne výbornou rybu. To ale také zítra skončí, v Davangere to nebude takový luxus jak v provinciálním doměJ.

Tak ahoj a příště napíšeme už z našeho ročního domova…

Marie a Jaroslav Chrásteckých z Bangalore

• Tisk clánku
• Poslat odkaz