Indie - Marie a Jaroslav Chrásteckých - Pozdravy z Davangere

CESTA DO DAVANGERE

Na nádraží vládl pořádný šrumec. Naštěstí nás řidič zavedl přímo k naším místům ve vlaku. Než se vlak po deseti minutovém zpoždění rozjel, tak už se rozednilo. Ty rychlé rozbřesky a soumraky mě stále překvapují. Při projíždění města vlakem jsme teprve uviděli opravdové slumy - rozpadlé baráky, některé jen z vlnitého plechu či stanové chýše. Pohled byl úplně rozdílný od včerejšího slumu, o kterém místní otec říkal, že jej vláda nechala dost zpravit. Asi za tím stála strana BJP, protože hlavní ulice byla vyzdobena celá vlaječkami s jejich logem, jako v Tibetu a všude stáli její billboardy. Chudých je nejvíce, tak si je holt chtějí získat….

Na nádraží nás čekal otec Joy. Jenom jsme vystoupili z auta, tak vyběhlo asi třicet malých céreček a začali zpívat písničku na uvítanou (melodie Hoří nám letadlo). Pak nás  chytali za ruce a chtěli se představovat (základní fráze jejich angličtiny). Malí ogárci  hned odnášeli naše batohy do pokoje. Pokojík máme obrovský, ale bohužel s trvale otevřeným oknem u stropu do vedlejší kaple a otcova pokoje. Pokojík je úplně nový, protože jsme tady první  dobrovolníci.

Potom šli děcka obědvat. Přál bychom vám všem je vidět při modlitbě - fakt lekce. Všichni  zavřeli oči, sepli hinduisticky ruce (někteří si je tuším jak buddhisti položili hřbetem na kolena a scvakli palec k ukazováku). A začali zpívat - všichni. Přišlo mi zvláštní, že se u nás říká, že se musí děcka pomalu učit modlitbě a spíš osobní než dlouhé tradiční, aby je nenudila. Tady je náboženství tak vžité, že jej prožívají i ti nejmenší. Úplně jsem k nim s pokorou vzhlížel. Doufám, že se tady mnoho naučíme.

Po obědě jsme si chvilku hráli s děckama, naučil jsem se první větu:"Suriju surtade teli" = Slunce svítí na hlavu.

Když se setmělo, tak děcka měli ještě další vyučování, dělali si pod dohledem dospělého domácí úkoly. Seděli volně rozprostřeni po zemi a v přítmí slabého osvětlení tiše psali. Opět nám vyrazilo dech, jak vše dělají naplno – ať už se modlí, hrají nebo se učí.

Před devátou otec sloužil mši pouze pro nás dva a bratra v malé kapli. Omluvil se, že s velkým zpožděním, ale řekl, že jako u Dona Boska vždy jsou na prvním místě děcka a pak všechno ostatní. Že tak se projevuje křesťanství. Během mše zpíval bratr v podstatě sám, trošku falešně, ale vůbec to neubralo na atmosféře.

A teď jak se nám to tu jeví...

Klima je tady dost odlišné od Bangalore, tam nám byla zima. Mařenka si na noc oblékala několik vrstev. Pršelo za ty tři dny třikrát a docela dost. Tady je dopoledne příjemně, po obědě začne být dusno a večer je v pokoji už trošku nepříjemně (ale nestěžujeme si). Tři týdny už tu nepršelo, tak se musí rostliny zalévat. No jsem zvědavý na léto, po Velikonocích prý bude i přes 40°C. Snad aspoň nebude dusno.

Místní salesiáni už Československo vůbec neznají, tak říkáme, že mluvíme podobně jak Rusi, ale oni, že mají od nás písmo, i když my ho už nepoužíváme.

Salesiánské střediska v Davangere  se starají o děti, co museli kvůli rodičům pracovat a přerušit školu. Salesiáni se je snaží vyhledat v terénu a nabídnout jim přechodný rok strávený v jejich přípravné škole, odkud je pak posílají do normálních škol. Naše středisko je převážně pro cérky. Pár ogarů tu sice je, ale jsou to prý největší výlupci, kteří navíc často utíkají, proto jim otcové chtějí dávat speciální péči. Děti v Indii pracují hlavně jako pomocníci v bohatých domácnostech, hotelích, na polích ...

Jeden bratr nám říkal, že Indie je chudá, protože je v ní zakořeněno kastovnictví nebo spíš možná jistá předurčenost. Chudému nevadí, že je chudý, protože když bude dobře žít, tak v příštím životě bude na tom lepší. Bohatý ví, že se s chudým je zbytečné dělit, protože on dá i tu trochu do chrámu a nepoužije ji, navíc bohatý si bohatství zasloužil. Zní to jako začarovaný kruh bez východiska, ale zase nám přišlo pozitivní, že lidé si nezávidí. I ti nejchudší nemají důvod  závidět bohatému.

Asi jsme ještě nenapsali, že téměř všechny děti chodí bosky. A nechápali jsme jak i ti nejmenší ušli takovou vzdálenost po kamenité cestě bosky. Pak sice už některé kňourali, tak je Jarek musel vzít na ramena. Všichni Indové přestávali pracovat a čuměli, co to s tím děckem Jarek dělá. Vůbec asi neznají nošení za krkem.

Město Davangere je také o poznání chudší než Bangalore, okolní domky jsou malinkaté skromné a polorozpadlé, ulice často nebetonované.

Den před hlavním svátkem, svátkem světla - Diwali, jsme vyrazili do města nakupovat konečně indické oblečení. Nebyl to asi moc šťastný nápad, protože na tento svátek prý všichni chtějí mít nové oblečení,  ale už jsme neměli v čem chodit. Na mě bylo nakupování jednoduché, mají obrovský výběr sárí i dalších oblečení, jen mě naše indická přítelkyně radila samé tmavé, ale to na mě působí evropsky, já chtěla jejich barevné.

Přišli jsme až pozdě večer do střediska, děcka se na nás opět vrhly. Několik z nich nás vždy chytne za ruce a za ramena a s tímto chumlem se pohybujeme. Libí se jim, že jsme světlí. Už si řekli, že když nám na ruce zmáčknou kůži, tak pak na chvilku zčervená.

Až na tři křesťany a pár muslimů jsou ve středisku všichni hinduisti. Bylo nám řečeno, že se nemáme bavit o křesťanství, že to rodiče dětí neradi slyší, akceptuje se zde plně jejich náboženství a jen se jim pomáhá navrátit do normálního dětského světa.

Začínáme pomáhat s učením angličtiny a matiky, dále pak budeme pracovat s počítačem. Indičtí salesiáni, vytváří databázi hledaných a volně se potloukajících děcek. Tento jejich projekt se postupně rozjel na celou Indii.

Také je moc zajímavé, jak tu dávají najevo, že tě mají rádi a nebo že se jim něco líbí. Nepoužívají slova, ale gesta. Nejprve nás pohladí po tváři, pak si ty prsty dají ke svým rtům a pak si klouby prstů otřou kolem očí. Pak taky místní prý nejsou zvyklí říkat děkuji, ale dávají to právě najevo gestem. AHOJ!

Marie a Jaroslav Chrásteckých z Davangere

• Tisk clánku
• Poslat odkaz