INDIE - Jarek a Marie Chrástečtí - Muslimská kultura

Odpoledne jsem vedla sama počítače, Jarek vybíral s bratrem hovna z ucpaných dětských záchodů. To je aspoň dobrovolník:) Otec Binny prý navrhuje, aby se bioplyn z našich a kravských hoven používal v kuchyni na vaření. Prý se to tak tady v Indii normálně dělá, např. hospetské středisko takhle vaří už leta. Byli jsme překvapeni z takové eko-vychytávky v zemi, která se topí v odpadcích.

Na druhou hodinu počítačů za mnou přišla učitelka Fatima, muslimka, takže už jsem nemohla učit tak naplno a vše děckám vysvětlovat, protože se mě pořád ptala na něco z České republiky. Já se jí teda taky ptala. Jak vnímá nošení svého hábitu a zda musí nebo chce...? Prý sama chce, cítí se tak bezpečněji na ulici, nikdo ji nezastavuje a nemluví na ni. Ale měla jsem z jejího vysvětlení pocit, že ji to takhle osvětlili spíš rodiče, než že by měla sama nějakou špatnou zkušenost s obtěžováním. Také jsem se ptala, zda má vyhlídnutého ženicha a prý si sice může vyhlídnout sama a pak to říct rodičům a ti by to domluvili, ale že víc věří mamince, která ví víc o životě, a tak jí vybere určitě lepšího ženicha, než ona sama by byla schopna. No má v rodiče absolutní důvěru ve všem...

A protože je dnes svatojánská noc, jdeme spát na střechu. Bez ohně, v tichosti, ale hlavně, že pod kouzelným svatojánským nebem.

24. 6. 2008 úterý – narození sv. Jana Křtitele

Jaká byla svatojánská noc? Nejdříve jsme zkoušeli usnout jen pod plachtou, ale docela profukovalo, tak Jarek donesl raději spacák, který však nechal jen mě, že mu není zima. Kolem nás šuměli ve větru se třepetající vršky palem, krásně svítil měsíček, romantika... Už jsme ale dlouho pod širákem nespali, a tak to asi na nás bylo nezvykle moc čerstvého vzduchu. Moc jsme se nevyspali a celý den jsme byli unavení. Hlavně Jarek se jaksi nachladil. Takže tak to dopadá, když tu chceme udržovat nějaké české tradice.

 Při fotbale si ke mě sedla učitelka Fatima a povídala mi o předchozích dobrovolnících. Vzpomínala hlavně na jednu holku z Malty, která odtud nechtěla odjet a pořád brečela, až ji bratr Steven musel odvézt vlakem na letiště do Bangalore. Fatima mi říkala, že je strašně šťastná od té doby, co tu pracuje. Má spoustu nových přátel ze zahraničí a zažívá zde pořád srandu. Prý minulí dobrovolníci většinou nechtěli jíst indické jídlo, tak si vařili svoje. Učitelé jim s vařením pomáhali a byla u toho prý vždy velká sranda. Tuto zábavu tu s námi nezažívají, protože my se naopak snažíme jíst stejné jídlo, co místní. Oni by však asi byli radši, kdybychom se nepřizpůsobovali a ukazovali jim naše specialitky.  Nechtěla bych tu ale vyvařovat na úkor času, který trávíme s děckama. Také prý minulí dobrovolníci dělali každých 14 dní nějaké párty. Nechápeme kdy. Vždyť tady je denní program tak nabytý a učitelé i my musíme být pořád s děckama. No asi jsme pro zaměstnance spíše takoví sušší dobrovolníci.  Ale holt my hlavně cítíme, že jsme tu kvůli děckám, takže party se zaměstnanci nás ani nenapadly uspořádat. Ale zjistíme si alespoň jejich narozeniny a nějakou pozornost snad vymyslíme.  Bohužel teď s učitelama trávíme méně času, protože co přijel otec, tak jíme a povídáme u stolu vždy s ním a bratrem.

Fatima také dlouho a pěkně mluvila o svých rodičích. Prý je velmi vděčna za svobodu, kterou jako holka v muslimské rodině dostávala. Tatínek k ní prý vždy mluvil spíše jako ke klukovi. Prý jí věří, ví, že je rozumná, má pevnou víru a správné názory.
Svěřila se mi, že si nedokáže představit, že se najednou vdá a bude žít bez svých rodičů. Nestrávila bez nich doteď ani jeden den, o všem je zvyklá se s nimi radit. Den bez toho, aby je viděla, si nedokáže představit.

Najednou začít žít s úplně nějakým cizím chlapem musí být fakt šílené. Říkala, že teď už to bývá lepší, protože se před svatbou pár zpravidla sejde (ne však sami) a povídají si o tom, co a jak kdo vidí. To se přece ale vůbec nepoznají.
Ale je pravda, že když je tu pořád zvykem se vdávat kolem 18 let, tak věříme, že holce její rodiče vyberou lepšího manžela než ona sama... Fatimě už bude ale 27, tak si myslíme, že by to už zvládla sama.

Říkala, že má jednoho dobrého kamaráda. Prý si na ni zjistil kontakt, když ji viděl na nějaké svatbě. Zaujala ho, když vše překládala a vysvětlovala jednomu cizinci. Prý si doteď volají a říkají si své radosti a strasti. Prý se jí i ptal na svatbu, ona mu ale řekla, že takto ať jejich kamarádství nevidí. Výběr ženicha chce opravdu nechat na rodičích, víc tomu prý rozumí. On to prý akceptuje. Připadne mi líto, že si mohou jen volat, ale ne se vidět. Kdyby je prý někdo viděl, mohl by si to špatně vyložit, hned by to řekl rodičům a byl by problém.

Dříve prý měla jiného kamaráda. Odmalička jezdívala na prázdniny k babičce, kde trávila s jedním stejně starým klukem celé prázdniny. On se jí před pár lety oženil a ona nebyla schopna jít na jeho svatbu, jak jí to bolelo (tvrdila, že ale do něj nebyla nikdy zamilovaná, prý se jen plně věnovala studiu a nezajímaly ji tyto věci). Ale přece tam city musely být, když to tak těžce nesla. Prý ji jednou navštívil se svou ženou a dítětem a bylo to pro ni hrozné. Od té doby se rozhodla s ním přerušit přátelství. Volá mu jen k narozeninám. Vždy pozdraví i jeho manželku, ta se jí prý naposledy ptala, jestli jejího manžela miluje. Fatima jí v klidu vysvětlila, že je jí blízký jen kvůli tomu, že spolu strávili celé dětství, ale že teď je majetkem své manželky, tak ať se nebojí.

Fatima se prý dřív dívala hodně na TV. Co ale pracuje v Don Boscu, už jen občas. Do kina prý může chodit jen s tatínkem. Jo a taky prý musí být doma vždy před 18:30. Pak jsme se bavili o náboženství. Není pro ni problém mít nejlepšího kamaráda hinduistu nebo křesťana, např. prý se chodívala často radit s problémy k otci Joyovi. Ale manžel musí být muslim. Plně toleruje jiná náboženství, ale cítí, že její víra je ta nejlepší cesta. Stejně jako my.  Modlí se poctivě 5x denně k Mohamedovi, aby se přimlouval za její prosby u Boha. Stejně jako my k Pánu Ježíši.

Takže tolik zprávy z muslimského světa tady v Indii...jak vidíte, teď díky mobilům si i muslimky mohou dovolit kamaráda alespoň na telefonu. Ale pozor, Fatima např. nevlastní mobil. Říká, že nechce aby jí někdo volal, to by pak mohlo být nebezpečné..., ale chlapi mobil mít můžou. Ona jim kdyžtak zavolá, když chce (zní to feministicky, co?). A když by jí chlap hodně chtěl zavolat, může jí zavolat domů či do práce.

V Indii jsou obecně holky více hlídány. I když jsou dospělé a je jim třeba 25, musí na kolejích všechny dodržovat stejná přísná pravidla. Ne jak u nás, kde na kolejích vládne možná až moc velká volnost. Tady koleje fungují tak, že studentky musí pořád studovat. Mají pevný řád, přísnější než např. u nás na středoškolských internátech. Když chtějí vyjít ven, musí dostat povolení a vrátit se do večera. Prý je to kvůli tomu, že na holky číhá ve městě mnohem větší nebezpečí. Mně to tak zatím teda nepřipadlo.

Večer jsme říkali děckám slůvko na dobrou noc – příběh z Malého prince, ale poněkud upravený a domyšlený.

25. 6. 2008 středa – volný den

Bohužel ani odpoledne Jarkovi nebylo lépe, tak jsme po obědě vyrazila do Davangere sama. Moc se nám od sebe nechtělo. Jsme už osmý měsíc 24h pořád spolu a teď nás čekali čtyři hodiny bez vzájemné společnosti.  Fakt to bylo takové divné jít sama, měla jsem pocit, že Jarek přece musí jít někde vedle mě.

Když jsem čekala na autobusáku a přijel bus do Alurhetti, tak jsem vzdala se do něj cpát. Byl jednak úplně rozbitý a jednak strašně plný, že bych musela stát v otevřených dveřích. V tom vidím, že na mě volají chlápci z jedné rikše, že jedou do Allurhati, tak ať jedu s nima. Myslela jsem, že je to autorikša z naší farmy, tak jsme k nim šla. Nebyl to sice náš autorikšák, ale nasedla jsem k nim. Až pak jsem si uvědomila, že to nemusí být úplně bezpečné, když pojedeme 12km polama. Už jsem ale seděla, tak jsem se jen modlila. Chlápci vypadali ale úplně v pohodě a říkali mně, že mě znají od jednoho našeho učitele, který je řidičův bratranec. To mě uklidnilo. Cestou jsme navíc přibrali ještě jednu starší paní. Ta bohužel v další vesnici vystoupila. Řidič pak začal mít blbé otázky a kecy, ale dělala jsem, že nerozumím. Naštěstí když byl trapnější a trapnější, tak jsme už jeli kolem střediska, kde jsem konečně vystoupila. A běžela jsem za svým chorým manželem. Uff – přečkali jsme jeden bez druhého dlouhé čtyři hodiny :).

Večer jsme se dívali na salesiánské CD z mongolských misií. Také síla...v zimě klesají teploty až k -40 °C , přitom je většina Mongolska jižněji než naše republika (bomba, že v Evropě máme Golfský proud!!). Pak jsme si navzájem oživovali naše znalosti o Čingischánově říši, to musela být síla... Jak však vzrostla, tak zanikla, ani po sobě nezanechala nějakou kulturu jak Alexandrova říše. Dnešní Mongolsko má méně než tři milióny obyvatel. Pak jsme četli o krutém komunismu... před revolucí v zemi působilo v 700 klášterech 110 tisíc mnichů, komunisti skoro všechny odvlékli na Sibiř odkud se už nikdy nevrátili... Po pádu komunismu, nastal další problém... Sovětský svaz přestal dotovat mongolskou ekonomiku, která se zhroutila a spoustu lidí se ocitlo bez práce. Chlapi to řeší alkoholem, děti utíkají na ulici, trend narůstá... Před třemi lety v Mongolsku žilo až 10 tisíc dětí ulice. Během kruté zimy žijí v odpadních a teplovodních šachtách, ve smradu a špíně, ale v teple. Děcka žijí v +50° Celsia, ve vysoké vlhkosti, takže horší než v prádelně. Pro jídlo však musí vylézt ven do -40° a něco vyžebrat...holky často shánějí obživu prostitucí... Samotná mongolská vláda požádala v roce 1992 katolickou církev o pomoc s uchováním a znovuobjevením tradiční kultury země mladým lidem. Tak ať Pán žehná jejich práci.

• Tisk clánku
• Poslat odkaz