INDIE - Jarek a Marie Chrástečtí - Francouzská návštěva

17. 6. 2008 úterý

Ráno odjeli náš oblíbenec Naga a hodní Sapiola s Gulešem. Každý si sbalil svou igelitku a sami jeli do nových hostelů. Chudák nejstarší Guleš (deváťák) neudržel slzy. Bojíme se, že s autistou Nagou se ve státním hostelu nikdo párat nebude, ikdyž učitelé říkali, že otec Kuriakose jeho státní hostel nějak nepřímo šéfuje, a proto prý se v něm o děcka pěkně starají.

V novinách jsme dnes četli, že kněz Raymond Mascarenhas byl mangalúrským biskupem prohlášen za služebníka Božího. Tento kněz žil na přelomu 19. a 20. století v Mangalúrú. Přeložil jako první Nový zákon do jazyka Konkeny (to mě docela udivilo, protože tímto jazykem mluví spousta křesťanů v Goi i Karnatace, ale nejspíš dříve používaly pro pastoraci pouze evropské jazyky). Založil kongregaci Betanie pro chudé, kteří chtěli žít řádovým životem, ale neměli dostatek peněz na drahé církevní školy. Dnes má kongregace 1300 sester.

Čím dál víc máme rádi naši kapličku. Je uzavřená a na kraji budovy, ne jak v Suprabhě hned vedle řvoucí televize. Takže tam vždy večer chodíme, zpíváme si a modlíme se. Je to super takové každodenní zakončení dne v kapli.

18. 6. 2008 středa

Při snídani jsme se bavili o hudbě. Brácha nám říkal, že on v semináři studoval pouze západní, což je pro indickou církev typické. Noty se v Indii ale neučí, pouze akordy. V podstatě se tu míchají západní a indický styl a výsledkem je hudba, která se nám často moc nezamlouvá. Pak nám ale začal vykládal o Angeli ašrámu v Mysoru. Vůbec jsme netušili, že ašrámy existují i v katolické církvi. Jak nám tento ašrám popisoval, tak nás úplně nadchl, protože se v něm nepěstuje evropská spiritualita, ale rozvíjí se tradiční karnatacká či indická. Strávil v něm kdysi jeden týden, což prý je minimální doba a my ji už bohužel mít nebudeme.

Vše v ašrámu učí a vede starý guru (učitel). Všichni po něm vše napodobují a opakují – např. začíná jíst jídlo jako první a když se od něj zvedne (prý čekává na pomalé jedlíky jako jsem já), tak se zvednou všichni. Jí se pouze vegetariánská jídla. Ráno se v ašrámu zahajuje hodinovou meditací, každý pod svým stromem (stejný druh, pod kterým dosáhl Budha svého osvícení, na meditaci údajně nejlepší. Během dne se vyučuje a zpívá spousta náboženských písní, ale tradiční indické. Modlitby a písně jsou prý v sanskrtu, což je pro Indy posvátný jazyk, obdoba latiny v Evropě (ale víc jak o tisíc let starší). Mše se slouží normální latinská, protože v Karnatace nevznikl specifický obřad. Mimo meditace a bohoslužby, tráví každý čas sám ve svém pokoji.

Volný den jsme tentokrát strávili jen na pokoji, asi poprvé za celou dobu. Chtěli jsme původně kolmo zajet na kopec u Očingadurgy. Jenže kola ve středisku stále nejsou opravená a ve vesnici není možnost si je půjčit. Navíc během dne několikrát pořádně zapršelo, takže jsme ke klidu našich kolegů zůstali na pokoji. Učitelé nám nedoporučovali jet na kole, protože je to prý nebezpečné. Mohli by nás prý napadnout nějací vesničani. Máme jet raději busem. Na takové přehnané strachy ale člověk nesmí brát ohled, podle místních je pro nás všechno nebezpečné. Přitom my se tu cítíme úplně neohroženi. Navíc já osobně vidím větší nebezpečí při cestě jejich autobusy, v nichž zemřelo mnohem více lidí, než kdy tady bylo přepadeno.

19. 6. 2008 čtvrtek

Musíme pochválit kluky, že jsou v našich hodinách čím dál poslušnější. Čas, trpělivost a modlitby působí a hodiny s nima jsou mnohem příjemnější.

Josef už zašil asi patnáct píchlých balónů. V Suprabhě se každý týden píchl kopačák a otec už ogarům vyhrožoval, že jim žádný nedá, protože se bralo, že jsou tyto balóny na vyhození. Náš Josef si minulý týden koupil od opraváře nazouváků jeho speciální šídlo a celý týden během vyučování sedí před svým pokojem a páře, lepí a zašívá balóny.

Bratr se smál, jak někteří kluci mluví čím dál víc Jarkovou kannadou a dokonce jeho rytmem a akcentem. Není se čemu divit, když své jednoduché věty křičí každý den přes celé hřiště, tak se tím kde kdo lehce nakazí. A hlavně se to děckám líbí, takže ho pak napodobují, i když mluví jen mezi sebou (např. při fotbale jeho typická hláška: Ninu nydana, nynu thumba suomeri, dodha tapu - ty pomalu, ty maximální lenoch, velká chyba). Když u nás cizinci mluví trošku česky, taky mě to vždy připadne mnohem zajímavější.

20. 6. 2008 pátek

Dnes jsem hrála s klukama fotbal. Postavili mě do brány a fakt jsem si to užívala. Nejvíce se mi líbilo, jak se kluci věšeli na Jarka, když měli radost z gólu nebo jen tak z něčeho jiného. Je moc pěkné, jak se kluci nebojí dát najevo své city. Na mě se samozřejmě nevěší, jen malí, velcí si to o to víc užívají na Jarkovi. Vždy na něho skočí, obejmou ho a pohladí po jeho plešce, Satiš mu na ni občas dá i pusu.

No a jak dopadla má brankářská úloha? Nic moc, čtyři střely jsem nechytla, ale alespoň tři nějakým podivným způsobem ano.

Doučoval jsem Durgeše, taky kluk ulice, který je velmi nadaný na tanec, Mařenka baští jeho taneční styl. Pak je taky nadaný na vybišu a hlavně pexeso. Se školou už je to horší. Problém už mu dělá sečíst 2+1. Chce vždy vše počítat na prstech, ale takhle jednoduchý příklad jsem mu sčítat na prstech nedovolil. Naprosto vážně na mě zvolal: „Počkej, počkej!“ a začal usilovně přemýšlet s očima v sloup. Po chvíli řekl správný výsledek, tak jsem ho pochválil. On se zcela vážně vyprsil a začal si jakože hladit kníry. Knír je prý v Indii symbolem šéfa, důstojné osoby, hrdiny... Děcka gesto používají často, ale Durgeš naprosto nejčastěji. Víťo, připomnělo mi to tvé gesto “mám fištróna“ – ukazovák na špičku nosu.

21. 6. 2008 sobota – svatého Aloise Gonzagy

Doma vám začíná léto, tady sice teď zrovna pár dnů neprší, ale jinak červen, červenec a srpen má být období dešťů. V novinách jsou každý den zprávy a o obětech na životech kvůli povodním v pobřežních oblastech Indie. Mimo jiné jsou teď noviny opět plné sebevražd farmářů, kteří si berou životy na protest proti výrazně sníženým dávkám hnojiv, navíc dodávaným s velkým zpožděním. Dalším každodenním tématem je neustálý růst cen ropy. Právě včera psali, že všechny letenky podraží v rozsahu 400 – 1200 Kč.

Bavili jsme se ráno s učitelkou Fatimou, protože nevypadala ve své kůži a řekla nám, že se postí. Prý ji maminka řekla, že alespoň jeden den v měsíci by neměla jíst. Zrovna včera jsme se o tom bavili s bratrem, který říkal stejně jako otcové, že posty se v Indii nedrží. I když Josefův taťka a sestry prý držívají často. Tak nám připadlo zvláštní, že muslimové jsou schopni je držet a katolíci ne. Kněží tu neustále kladou důraz na radost z Ježíšova vzkříšení a na lásku, což pravda v islámu není, ale podle nás by to nemělo znamenat, že se zruší půsty. Kor v dnešní konzumní společnosti, která přichází i do Indie. Jak říká Jarkova maminka: „Modlitba a půst otvírají do nebe bránu“.   

Ráno jsme s děckama trénovali akční songy pro návštěvu. Po desáté k nám dorazili dva Francouzi (otec Claude se synem Luisem) žijící však v Londýně, otec Thomas z Tumkuru, ještě jeden otec z Gulbergy a jejich řidič z Provinciálního domu v Bangalore. Děcka jim na uvítanou zazpívali a pak je otec Kuriakose provedl po farmě. Poté jsme měli sezení, kdy jsme měli sdílet zážitky z naší práce. Ve skutečnosti jsme jen mluvili my, co tady děláme atd., aby se mohl syn inspirovat. Jeho tatínek odjíždí v pondělí zpět do Londýna a syna tady nechává na zkušenou na deset dní. Musíme říct, že nám ho bylo líto. Luise vypadal dost unaveně a ze všeho docela i vystrašeně. Děcek se spíš bál, tak se budeme i za něho modlit, ať se mu tady těch pár dnů líbí.

Nebylo by to pravé indické uvítaní bez naškrobeného programu. Kněz Thomas právě slaví 75 let, takže fankšn byl uspořádán k jeho oslavě. Učitelka Fatima program uváděla a představovala jednotlivé hosty, kteří měli proslovy. Pár nejlepších zpěváků zazpívalo a pak jsme my s děckama předvedli ukazovačku Kdo stvořil v angličtině.

Obědvali jsme luxusně. Jsme rádi, že kvůli nám se nikdy žádné speciální jídlo nevařilo. Ale chápeme, že hosty chtěli pohostit co nejlépe. Bohužel francouzské chutě se dost liší od indických, tak jim stejně moc nechutná. Oba Francouzi se pořád divili, že my jsme neměli doteď žádné problémy a jíme rukama. Prý jak dlouho jsme se to učili. Tak jsme jim řekli, že na jednom přípravném víkendu nám bývalá dobrovolnice dala kurz a od prvního dne tu jíme rukama.

Po obědě se kvůli návštěvě zrušila výuka a hrál se volejbal a fotbal. Při hrách jsme zjistili, že Luisovi je 15 let. Mysleli jsme, že studuje na vysoké! Už nemáme evropský odhad. V Evropě bychom mu asi tipli tento věk, ale tady, jak jsou všechny děcka mnohem menší, tak on, který je pěkně urostlý, vypadal mnohem starší. Naši sedmnáctiletí kluci byli úplně mimo z toho, že jsou starší než tento pro ně dospělý urostlý Angličan.

Když jsme se dozvěděli Luisův věk, více jsme chápali, proč je tak vystrašený. Přece jen v patnácti letech je ještě děcko. Nedokážeme si představit, že bychom tu nechali třeba naši Máju. Claude pracuje v nějaké investiční společnosti jako její šéf. Vypadají, že jsou hodně ve vatě. Říkal, že tu synka nechává, aby poznal realitu světa. A taky prý otcům říkal, že mu třeba čas strávený s děckama ukáže cestu k salesiánům. Pro synka to bude určitě zážitek, ale deset dnů je strašně málo na to, aby si tu zvykl a víc se s děckama sžil. Ale lepší než nic, i když pro středisko takový dobrovolník je podle nás spíše přítěž.

Učitel Vasant při hrách chtěl, stejně jako všichni Indové, dostat od Clauda jeden šterlink. Claude ho ale nepochopil a vytáhl z peněženky plné všemožných kreditek bankovky a ukazoval je Vasantovi. V tom se seběhly děcka a všemožné eura a libry kolovaly mezi děckama. Pak jsem Claudovi v soukromí říkal, že není dobré ukazovat moc peníze. Bylo mi blbé, že poučuju starého bankéře, ale jak jsem viděl kolik prachů koluje mezi děckama, tak jsem mu to musel říct. Aby pro příště byl méně naivní. Snad se kvůli mému poučení neurazil.

Jinak Claude pracoval přes dvacet let v Brazílii pro City bank. Jeho manželka je Portugalka (říkal, že se Brazilec skoro s Portugalcem nerozumí, jak se jejich portugalštiny liší), takže fandí teď při Euru Portugalsku. V Indii poznal v roce 1976 otce Thomase, protože sestry obou jsou řeholnice ze stejné kongregace.

Starý kněz Thomas, který je doprovázel, je i přes svůj věk stále velmi čiperný a pořád  s děckama blbnul a hlavně neustále povzbuzoval Luise. Nás si pak na konci vzal také stranou a moc pěkně nám žehnal. Mluvil o sobě velmi pokorně, říkal, že nemá žádný talent ani vzdělání, ale za vše, co za život vykonal, vděčí Pánu. Podstatné, že je nebát se, vše složit do rukou Pána a milovat. Taky nám řekl, že ikdyž nás viděl před pár měsíci pouze hodinu, tak jsme mu blízcí, protože jsme z Československa stejně jako jeho dlouholetý provinciál stále žijící otec John Med. V jeho společnosti nám bylo moc dobře.

Když po čaji všichni odjeli zpět do Suprabhy, uvědomili jsme si, jak nám tu Pán žehná. Od prvního dne jsme se tu cítili jako doma a doteď jsme neměli žádný problém. Určitě je to díky vašim i našim modlitbám, ale také za to velmi vděčíme super přípravě od českých salesiánů.  Sadbo děkujeme.

Večer jsme promítali na počítači děckám fotky z Nepálu, s překladem nám pomáhal učitel Vasan, který je ochotný a zvídavý. Děcka byly nadšené. Hlavně se smály tomu, že všechny nepálské děti mají pod nosem šimla (svíčku).

22. 6. 2008 neděle

Po čaji otec Kuriakose vyhlásil přátelský zápas v přehazované Evropa proti Indii. Byl to první zápas, o kterém jsme kdy slyšeli, že Evropská unie společně proti někomu hrála. No a jak to dopadlo? Oba sety jsme prohráli. Holky jsou prostě strašně dobré a i když Jarek i Luis chytali suprově a házeli pořádné šlupy, tak občas hodili do sítě či autu, zatímco Šruthi a spol. téměř nechybovaly. Pár děcek nechtělo hrát proti nám, takže hrály za Evropu, ale stejně nám to nepomohlo. Ale aspoň jsme zaskandovali, Jarek vymýšlel nová hesla a bylo veselo. Z hesel: Adneradu nakšatra, návu gelutené mátra!  - dvánact hvězd, vyhráváme my. From Atlantic to Dněstr, no one is playing better! – Od Atlantiku po Dněstr, nikdo nehraje líp! Heslo už počítá s Ukrajinou jako dalším členem Unie.

Před odjezdem ze Suprabhy, jsme se snažili trochu Luise i jeho tatínka povzbudit, ať se o něho nebojí. Dali jsme Luisovi naše číslo, ať kdyžtak zavolá. Popřáli jsme mu, ať si těch pár dnů, co tady stráví, plně užije a je hlavně co nejvíce s děckama. Ti mu dodají vždy energii... Každý dobrovolník podle nás musí vše dělat s láskou, bez ní je dobrovolnictví jen práce, ale s láskou je to velká radost. Ale to platí vlastně nejen pro dobrovolníky.

Když jsme šli na autobusák, zastavil nám eště kus před nádražím autobus a autobusák se nás ptal, jestli chceme do Alurhatti. Už asi všichni řidiči vědí, že ti dva běloši jezdí do Dona Bosca:) Vynikající servis!

• Tisk clánku
• Poslat odkaz