Indie - Chrástečtí - Novoroční

Neviděli jsme snahu najít viníka. Prostě se bere, že tu jsou jiné děcka a že je každého blbost, když jim dává příležitost (Otec Kuriakose si ani nezamyká svůj pokoj. V podstatě spí na posteli v holopokoji. Sám nám řekl, že nic nemá, aby to děcka nelákalo ukrást.). To je sice pravda, ale stejně by měli vědět, že takové věci se nedělají. Proto jsme o tom chtěli mluvit po večerní modlitbě. Učitelé řekli, ať ten, kdo hru ukradl, ji v noci tajně vrátí na stůl. Po dvou dnech se hra našla venku ve sprchách nahoře na parapetu.

A je tu další den volna:) Je toho tady tolik k vidění, že smě neotáleli a vyrazili na další výlet. Tentokrát do města Chitradurga, asi 60 km vzdáleného. Jeli jsme státním busem za 17 Kč.

Nejprve jsme navštívili místní muzeum, které se nacházelo v rodinném domku a skládalo že dvou místností. Z muzea jsme přešli silnici a vešli do hinduistického chrámu že 17. století.

Salesiánské střediska v Karnatace mají různé náplně. Naše je zaměřeno vyloženě jen pro ty nejchudší a zpravidla pracující děti. Nejde o normální školu, jen přípravku. V Chitradurze jsou tři školy, jedná podle státních kannadských osnov, jedná podle celoindických osnov(vše anglický) a pak je tu i střední škola - college. Na tyto školy si mohou dovolit chodit jen ti bohatí. Dohromady školy navštěvuje celkem přes 2200 studentů. Ve městě je samozřejmě podobných škol víc(ne křesťanských). Salesiáni používají peníze bohatých, vybraných za školné, pro další výuku nejchudších. V okolních vesnicích vedou projekty hlavně pro chudé ženy (většina z nich jsou vdovy) a pomáhají jejich dětem získat vzdělání. Asi sto děcek z blízkého okolí navštěvuje speciální školu přímo ve středisku, některé z těchto děcek bydlí přímo ve středisku. Takže vše pracuje na principu solidarity a to docela ve velkém - po vesnicích v okolí Chitradurgy mají saloši rozjetých asi šest set malých či větších doučovacích buněk. My jsme si ale hned říkali, že jsme rádi, že nás Pán Bůh poslal do našeho malého střediska, kde se všichni známe a kde vládne rodinná atmosféra.

Před obědem jsme zvládli obejít rozlehlou místní zahradu, velká školní hřiště a náhlédli jsme do kostela. Po obědě nám jeden z bratrů ukázal nejnižší třídy jejich školy. Děcka z anglické školy nám zazpívali jednu anglický zpívanou ukazovačku.

Ze střediska jsme před třetí hodinou vyrazili konečně do pevnosti. U brány po nás chtěli 200 rupíí za vstup, protože nejsme Indové. Nepomáhala ani lámaná Kannada. Já už jsem přesvědčování dávno vzdal a už mi začínalo připadat trapné, že Mařenka nechce ustoupit z místní ceny pro Indy. Nakonec ale hlídače přesvědčila argumenty, že zadarmo učíme chudé karnatacké děcka a zaplatila pouze 10 Rs.

Hned po projítí první brány jsme se dostali mezi mohutné kamenné stěny. Zdi vnějšího opevnění jsou až 6 m široké a 5 až 12 metrů vysoké. Pocit mezi nima se těžko popisuje. První se mi vybavily obrázky z peruánského Machu-Picchu, pak pokorný údiv a následně i pocit tísně – přece tyto obrovské precizně opracované kvádry žuly na sobě nemohou tak dokonale držet a musí se na nás sesypat. Z jednoho chrámů jsme v tichosti pozorovali život města a pevnosti pod námi. Představoval jsem si, jak asi komplex musel vypadat ve své vrcholné éře. Vybavovali se mi všelijaké scény z dobrodružných historických knížek a filmů, ale kulisy v paměti byly titěrnými proti reálnému obrazů této pevnosti.

Konečně byli na hřišti zasazeny týče na síť (dovezl nám je vůl:), tak je přehazovaná hned zajímavější. Byli jsme požádáni učit děcka volejbal. Při pinkání se k nám přidal i otec Kuriakose a hráli jsme jen s pár děckama. Docela to šlo, akorát moc nechápou nahrávání na tři.

Dnes večer jsme opět vedli koníčky. Těší mě velký zájem o malování. Minulé jsme malovali portréty a dnes si prosadili západ slunce:-).

Tento víkend je v Davangere festival. V noci nás budila hudba z megadiskotéky. Dnes po večeři mě Jarek vytáhl do města. Festival probíhal na otevřené ploše obrovského hřiště před High School. Úplně jsme čuměli, protože akce vypadala jako obrovský fesťák u nás, s tím rozdílem, že se tu neprodával alkohol a také naproti podiu před obrovským stanem s miniobchůdkama byl oltář, kde si hinduisti mohli vykonávat své rituály. Za oltářem byl vylepený obrovský plakát Gándhího.

Máme tu tříkrálovou neděli - škoda, že bez tři králů. Tady by asi moc nevybrali. Čím dál víc zjišťujeme, jak tu vše stojí na evropských sponzorech a darech. Pán Bůh všem zaplať. Otec Kuriakose nám právě líčil, že většina salesiánských středisek, co stojí v Indii byla postavena díky evropským či americkým penězům.

Ve tři jsme začali nás cyklus multikulturní výchovy. Jednotlivé víkendy budeme děckám představovat různé země světa, které jsme navštívili - videa z Keni, fotky z USA, Evropy... Začali jsme samozřejmě Českou republikou a to nejprve zvyky. Takže jsme jim pustili „typickou českou“ svatbu. Děcka byly nadšené, že vidí naše rodiče a sourozence, kde a jak bydlíme a hlavně se strašně divili, proč při obřadu je Jarek na měkko a já se směju. Vysvětlil jim to tak, že oba jsme viděli, co nás čeká:-).

Děcka po promítání dělali své pravidelné práce, tentokrát vyráběli pomocí žiletek metle z palmových listů. Ty nejdrsnější a zároveň nejmenší drželi mezi rty žiletku, rukou proháněly listy kolem pusy a vyřezávali tak jednotlivé třásně.

Marie a Jaroslav Chrásteckých z Davangere

• Tisk clánku
• Poslat odkaz