ZAMBIE - Kristýna Botková - 3. dopis – Vánoční...
Čtvrt roku uběhlo jako voda a já vás potřetí zdravím ze zambijského hlavního města.Holky nám složily zkoušky, ukončily školní rok a počátkem prosince se rozjely na měsíční prázdniny k příbuzným nebo k rodinám, které se jich byly ochotny na tu dobu ujmout. City of Hope je najednou docela prázdné. Je to zvláštní pocit. Nikdo mi ráno, odpoledne ani večer nebuší na dveře, nikdo tu neběhá ani nekřičí, nikdo si nezpívá ve sprchách... Tohle místo je najednou jako scéna vystřižená z nějakého westernu: vylidněné, horkem se chvějící městečko, kterým občas lehký závan větru prožene stepní čarodějnici, ale jinak nehybné a bez známek života... Jak jsem se na tenhle měsíc volna těšila, tak se mě z té prázdnoty najednou zmocnila podivná úzkost, a kdybych si nebyla našla práci, asi bych se tady z toho zbláznila! Naštěstí je v City of Hope spousta volných a nepomalovaných zdí, tak proti depresi bojuju prací.
Být v těchto dnech doma v Česku, asi už bych začala pociťovat atmosféru blížících se Vánoc, radovala se z prvního sněhu (podle zpráv z domova letos přišel opravdu pozdě) a v pátek večer chodila v Přerově na náměstí na vánoční punč. Tady mám co dělat, abych neustále nezapomínala, že Štědrý den je už za týden. Respektive „druhý“ Štědrý den je za týden. Protože ten první proběhnul ještě předtím, než se holky rozprchly na prázdniny. Den předtím jsme všichni zasedli ke společnému obědu, rozloučili se se sestrami Marie-Claire, Agnes a Charmaine, a holkama Helen a Hildou, které příští rok City of Hope opouštějí. A večer holky rozbalily dárky. Ne, že bych si toho nevšimla už dřív – ale ten večer jsem si znovu uvědomila jednu věc: jak snadné je udělat těmto holkám radost a jak málo jim stačí ke štěstí. Z obnošených bot, z ošoupaných kabelek a z o tři čísla větších šatů měly takovou radost, jakou bych já nedokázala mít ani z diamantového náhrdelníku z pozůstalosti královny Alžběty.
Ale protože Vánoce nejsou jenom o Štědrém dnu a o dárcích, připravily holky pod vedením sestry Charmaine a za doprovodu našich hudebně nadaných dobrovolníků (mezi které já bohužel nepatřím) vánoční koncert. Musím se přiznat, že k této události jsem se z počátku stavěla poněkud skepticky. Tak zaprvé když mě Sr. Charmaine požádala, jestli bych si nevzala na starosti výzdobu haly, kde bude koncert probíhat, přirozeně jsem počítala s tím, že výzdobu budu muset vyrobit. V okamžiku, kdy už jsem byla téměř hotová mi sestra Charmaine oznámila, že ji nebude potřebovat, protože má svou vlastní. A tak nejenže se moje vánoční hvězdy stěhovaly do jídelny, navíc jsem ještě svou důstojnost a estetické cítění musela urážet tím, že jsem na okna haly lepila Santu taženého sobím spřežením. Za druhé poté, co jsem se zúčastnila čtvrteční zkoušky (koncert se měl konat v neděli), bylo mi jasné, že to nemůže skončit jinak než katastrofou a že nám nezbývá než se modlit za pořádnou průtrž mračen, která by zabránila publiku vůbec se dostavit. Kamenů úrazu bylo hned několik. Jednak holky jsou obecně dost nedisciplinované a vůbec donutit je přijít včas (jestli tady tohle slovo někdo zná...) na zkoušku je téměř nadlidský výkon. Navíc nesnáší kritiku, takže pokud je někdo upozorní, že zpívají falešně nebo mimo rytmus, okamžitě se urazí. No a třetím a asi nejzávažnějším problémem byl jeden ze čtyř bratrů františkánů, kteří byli přizváni jako „výpomoc“ při hudebním doprovodu. Vypadalo to, že svůj hudební nástroj drží v ruce poprvé v životě. Ke smůle celého sboru byla tím nástrojem elektrická kytara, tudíž v podstatě jediný nástroj, který byl kvůli amatérskému ozvučení slyšet. Navíc náš bratr františkán si své účinkování náležitě užíval a na kytaru „hrál“ i v okamžicích, kdy všechny ostatní hudební nástroje byly zticha a předváděla se krátká dramatická scénka. Asi si dovede představit, jak velký byl můj šok a nadšení, když pak holky v neděli odzpívaly překrásný vánoční koncert. Za tři dny tvrdě zapracovaly, doučily se texty a začaly poslouchat nejen sebe ale i hudební doprovod. Muzikanti spojili své síly a elektrickou kytaru téměř přehlušili a nakonec i naše Susan jako Santa Claus měla svůj vtip a kouzlo... A dokonce i ty stupidní „Rolničky“ nakonec dostaly takové grády, že jsem se neubránila a musela je z plných plic vyřvávat společně se sborem a publikem.
Vánoce na nečisto jsou tedy za námi, měli bychom si teď měsíc užívat volna a odpočinku, ale co člověk nadělá: bez holek to tu prostě není ono!
Príbuzné clánky |
