KONGO - Markéta Lengálová - 1. dopis - První pozdrav z Konga

Přiletěla jsem ve čtvrtek a jsem ještě trochu zmatená a vyjevená. Když jsem v Praze nasedala na letadlo, byl to dost zvláštní pocit. Přestože jsem mluvila s bývalými dobrovolnicemi v Kongu, spoustu toho četla a viděla spoustu fotek, bylo to jako skočit do neznáme černé díry, sedmnáct hodin padat a čekat, co bude dole. A pak jsem dopadla v Lubumbashi. Díky působení nějaké zvláštní dobré síly se mnou dokonce dopadla obě zavazadla, v což, když jsem vystoupila v Lubumbashi na letišti, jsem se neodvažovala doufat.

A teď jsem tady a mám se moc dobře. Teda až na to, že je mi děsně blbě. Jsem očkovaná proti žloutenkám, břišnímu tyfu, choleře, žluté zimnici, snídám vitamíny, večeřím antimalarika. Ale mému tělu to není dost. Moje tělo má na mě vztek, že jsem ho naložila do letadla a odvezla na druhý konec světa, a tak, natruc všem protilátkám, si vymyslelo, že onemocní. Salesiáni mi říkají, že to je africký křest. Od rána ležím v posteli, už mě to přestává bavit a na dveře mi klepou kluci a ptají se, co se děje, že mě od rána neviděli.

Pracuji v Bakanja centre, centru pro kluky z ulice, kteří se už ale rozhodli ulici opustit a chodí tady do školy a někteří tu bydlí na internátu. Kluci jsou moc fajn. Je jich spousta, ale nejsou všichni stejní, jak je někdy Evropani vidí. Problém je jenom v tom, že mají všichni podobnou postavu, identický účes a naprosto nezapamatovatelná jména. Podobně jsem na tom byla zezačátku i s místními salesiány – už se mi podařilo vykládat otci Eduardovi, že jsem byla odpoledne s otcem Eduardem ve městě koupit konžskou SIM kartu do mobilu... Ještě vlastně pořádně nevím, co budu dělat, tak jsem prostě s kluky, když mají volno. Snaží se mě učit svahilsky. Výuka vypadá tak, že na mě chrlí svahilské věty a já jenom přikyvuju a říkám "Jina yangu Markéta."

Lubumbashi je velké město, ale mnoho asfaltových cest v něm není, většina města je protkaná naprosto běsovými děravými prašnými cestami. Dopravní předpisy neexistují. Nebo možná existují, ale nikdo je nedodržuje. Cesty jsou v centru plné lidí i aut, všichni se cpou, kam můžou, větší auto vyhrává. Uprostřed křižovatek stojí policista s píšťalkou, píská ostošest a mává rukama. Ještě jsem nevypozorovala, že by to bylo k něčemu dobré. V centru města jsou cesty obložené stánky. Respektive ne stánky, ale na zem vyskládaným zbožím. Nejvtipnější je prodej masa. To je vyskládané prostě na stole na ulici a za stolem sedí žena nebo dítě a neustálým máváním kusem hadru se snaží minimalizovat počet much jenom na pár kusů, jakmile na chvilku přestane, není pod mouchami maso vůbec vidět. Zajímalo by mě, kde bere maso místní kuchyně. I když možná radši ne...

Teď tu máme období sucha. Je tu hrozně moc prachu a je všude. Na zemi, ve vzduchu i uvnitř; v očích, v nose, v uších. Nemám v očích snad žádné slzy a za chvilku budu smrkat bábovičky. Zatím tu není zvláštní horko, ale ono to přijde. Na déšť si ještě nějakou dobu počkáme, období dešťů začíná v listopadu.

Včera jsem byla s otcem Eduardem v domě jeho rodiny. Sloužil mši přímo v obývacím pokoji, požehnal vodě a potom chodil a vodou žehnal celému domu a všichni chodili v průvodu za ním a tančili a zpívali a radovali se, že se jim bude v novém domě dobře žít.  Afričani projevují radost tělem, to my v Evropě neumíme.

Jsem ještě v prvotním šoku a snažím se být všemu otevřená, poslouchat a pozorovat a všechno nasávat jako houba, abych si tu co nejdřív zvykla. Zatím mám ale pocit (i když to možná dělá ten prvotní šok), že to nebude tak velký problém. Všichni jsou na mě moc milí a cítím se tu moc dobře. I když jsem myslela, že zezačátku budu tesknit, prát se s tím, že deset měsíců neuvidím rodinu ani kamarády, a budu unavená z toho, že se musím od rána do večera soustředit na cizí jazyk, zatím se žádná z mých pesimistických vizí nevyplnila. A tak si to tu teď moc užívám a mám velmi příjemný pocit, že tu jsem správně. Doufám, že se máte stejně dobře jako já v Kongu, ať už jste kdekoliv.

Zdravím, Markéta

• Tisk clánku
• Poslat odkaz