INDIE - Marie Polívková a Janka Jurigová - 5. dopis - Namasté from India

Ale jelikož já Vám věřím a o Jančiny zážitky a sexy slovenštinu jsem Vás nechtěla připravit...Rozhodly jsme se, na důkaz našeho více jak pulročního zžití se, Vám tento dopis napsat společně!
Příjemné počteníčko a v duši sluníčko!!!

:-) Vaši Mária a Jane

PS: Pro upřesnění našich pocitů: dnes máme den ultramegahappy :-P

Namaste!

další dva měsíce uběhly jako voda a já se Vám opět ozývám z kriketové Indie, kde konečně prší!!!:-)…

Ano, ano Indie teď hýbe světem, tedy resp. kriket hýbe Indii:-) Právě úspěšně vyhrála šampionát v kriketu!!!!!:-)

Co však stojí za povšimnutí je, že finálový zápas se Srí Lankou mnohým Indům ušel pozornosti. Většině stačil semifinálový zápas s Pákistánem, kde prostě jde rozhodně o více než jen o sport, a nakonec jim je vlastně jedno zda mají stříbro nebo zlato:-). Přirovnala bych to asi jako, když my hrajeme hokej s Ruskem (či lépe když jsme hráli se SSSR:-)

U nás v hostelu jsme ale samozřejmě podlehli i finálové mánii. Kdy jindy, než před zkouškami je ten nejlepší čas, trávit většinu času u televize pod zástěrkou vyjádření podpory své zemi a národní hrdosti. Já jsem samozřejmě podporovala Srí Lanku, aby to fandění mělo nějaké grády. Ale řeknu Vám, mělo to spíš pády. Jakékoliv mé jakkoliv potiché vyjádření se setkalo se syčením: “pssshhhh!!!“ a ve tvářích ostatních „fandů“ se zračilo absolutní nepochopení fanynkovské podstaty. Jejich styl fandění mě fakt udivoval a vůbec mi nešel k jejich nátuře. Až na pár potlesků během zápasu, se žádné hlasitější vyjadřování emocí nekonalo a všichni byli naprosto v tichu, což, jak jistě chápete, mě vůbec nebavilo:-). A to nemluvím o tom, že kriket je absolutně neakční a nenapínavá hra a trvá okolo 9 hodin!!

Není nad náš hezky český hokej:-) Kdyže je mistrovství světa?:-)

Jináč tedy zní to téměř neuvěřitelně, ale Indii už okupují více než půl roku!:-) Ještě stále žiju a doufám, že jsem zůstala alespoň v jádru jakštakš normální!:-). Čas neuvěřitelně kvapí dál a čas pro moji imigraci zpět do ČR se naplňuje! A připouštím bez okolků, těším se domů!!!:-) Češkou jsem se narodila, byla jsem, jsem a navždy zůstanu! A po téměř ročním pobytu v Indii jsem navíc ještě aj hrdou Češkou, milující svoji vlast, její zvyky, tradice, kulturu, lesy, kopce a lidi, se všemi nedostatky, které jí hýbou! (Co tam ti politici zase kutí? Se teďkom u nás rozdávají miliony či co?:-) Taky nám sem nějaký pošlete!:-)

Ale zpět do Indie. Přiznávám, že už pro mě není zdaleka tak růžová, jak se tváří a jak se snaží Indové v přetvářce na dekorovat! Jak jsem si zpětně diagnostikovala, prošla jsem si tu v průběhu ledna krizí, kdy mě tu naprosto všechno a všichni štvali, vytáčeli a to, co se na začátku zdálo být úchvatné, zajímavé a exotické se stalo něčím, co se mi naprosto hnusí! Zní to možná drsně, ale ono to drsné bylo:-)

Už mě začalo štvát, že se zas musím polévat studenou vodou a k jídlu mě nečeká nic jiného než ryžeee. Docházela mě energie a to nejen k přemáhání se, uskromňování se a omlouvání indické nátury a nefungující země.

Co bylo horší, místní lidé mi začali lézt absolutně na nervy! Už mě nebaví stálé ty udivené výrazy, které na mě visí, neustálé otázky po Evropě a naprosto zjednodušená představa, jak je vezmu na západ a najednou z nich budou boháči, přičemž během hovoru nevkusně žvýkají betelové listy a k tomu si několikrát odkrknou, neumí si ani uklidit, žijí na jedné velké skládce bordelu a jsou líní víc než vši!

Začala jsem pochybovat, jestli to, že tu jsem, má vůbec nějaký smysl, zda jsem tu vůbec nějak užitečná nebo zda jsem tak alespoň vnímána.

Ovšem po dvou týdenní dovolené mimo Golaghat a se začátkem školního roku, a musím podotknout za nemalé podpory všech emailových podporovatelů (DÍKY za to), se mi podařilo nad to vše povznést, vstát a jít opět s novou silou do všech možných aj nemožných dobrodružství a zkušeností, které žití v Indii nabízí. Avšak uznávám, že už nehýřím každý den nadšením a energii jako na začátku. Jsou dny ultra mega happy, dny neutral a dny abnormal, kdy sem tam přijde nějaká hodinová až jednodenní krizička, ale zase díkybohu zrovna tak nepozorovaně odejde:-) Daleko více si to tu teď užívám! Konečně jsem se odprostila od představy, že alespoň trochu změním Indy s celou jim svatou Indii. Je mi jedno zda tu připadám někomu užitečná, protože já se tak konečně cítím a to mi stačí. Novou sílu a energii nabírám s úsměvů, blbnutí, hraní, tancování s kluky. To mi přijde jako nejužitečnější a nejdůležitější, co tu dělám. Jsem s nimi a vše dělám s nimi! Když jsem unavená, zavřu se prostě po škole do pokoje a třeba čtu na internetu, co je nového v mé zemi či co hýbe momentálně světem nebo se vzdělávám shlédnutím Diagnózy. Můj čas tu prostě pro mě má smysl! A to mě dělá šťastnou. Těším se k Vám do našich luhů a hájů, ale ještě předtím si tu chci naplno užít indické jinakosti se všemi pozitivy i negativy!:-)

Tak zatím co jsem se tu rozepsala o mém rozložení mysli během posledních měsíců, Vás již jistě zajímá, co nového tu kutíme:-)

Konečně se to tu pro nás taky zaběhlo do zajetých kolejí a už tu pro nás není každý den překvapením, takže jsme rádi, že docela víme, co můžeme ten den čekat, i když nějaké vetší či menší úžasy přicházejí stále!:-) Dny tu teď už utíkají strašně rychle…:-)

Spolu s Maruškou sme sa rozhodli zmeniť aspoň to, čo sa dá…kúpili sme nejaké veci v lekárni a vybavili sme dve ‘lekárničky’. Jednu v našej farnosti pre chlapcov, čo tu žijú na hostely a druhú do Jivon Joyty school pre študentov tejto školy a deti z hostelu. Je to skutočne parádna vec…naučili sa za nami chodit, keď majú problém... Učíme ich pri tom poďakovať a ...to len, aby ste vedeli, že tu v Indii sa moc neďakuje… teda  vobec…takže keď niekto poďakuje, tak je to aspoň pre mňa veľká vec:)

Jinak se neustále snažím pedagogicky působit ve škole v Jivon Jyoti Rangajan. Někdy je to dosti vyčerpávající (zvláště pro moje hlasivky) a někdy je to docela zábava:-)

Ja pomáham v nursery class v Don Bosco school Rangajan, do ktorej nám nastúpilo 71 malých šibalov. Zjednať si poriadok v triede nie je ľahké, ale s nástupom novej učiteľky, s ktorou spolupracujem, je aj v Indii, nemožné možné.

K roli učitelek ještě přibyly role švadlenek a zdravotních sestřiček:-)

Jinak teďkom nejvíce času po škole trávíme s kluky na novém internátu při naší škole Jivon Jyoti v Rangajan, ktorý beží od tohoto školského roku teda od januára. Spolu študujeme, hráme sa, upratujeme, pereme i  kúpeme sa:) Keď je potreba, tak zašívame oblečenie, prišívame gombíky, opravujeme sandále alebo pracujeme na zahrade…

Inak práve 26. 3. 2011 sme mali v tomto hostely africký deň, pretože sme chceli podporiť salesiánsky projekt "Dnes jím jako Afričan!“ Bolo to parádne. Marušku napadlo, aby sme si i zaspievali…takže sme začali spievať song ‘O A LEELE…’ bolo to ako v afrike… rozdali sme jedlo, pomodlili sa, posadali sme si do kolečka na zem a s chuťou sa do toho pustili:) Niektorým chutilo viac, niektorým menej…ale nakoniec sa všetci zhodli, že zeleninová príloha, bola THE BEST. Končili sme bubnovaním a tancovaním… užili sme si to!!! Chlapci boli z mezinárodnej ochutnávky nadšený, takže sme už pokračovali talianskými cestoviny a chystáme sa připravit i českú a slovenskú kuchyňu!!:)

Jeee, ešte ma napadá…deťom v škole sme kúpili švihadlá…to by som neverila, akú budú mať z toho radosť! A tá výdrž! Ja mám veľmi rada skákanie na švihadle…snažím sa s nimi držať krok, ale po 20 skokoch už pomaly dochádza dych…musím viacej trénovať:)

Každý deň pri ceste do školy, chodievam okolo nemocnice a jedného dňa mi to nedalo a rozhodla som sa ju navštíviť. A nezostalo len u jedneho navštívenia…no v tejto miestnej nemocnici…nieje nič…až na jednu skrinku, ktorú som objavila neskor a v nej sa nachádzajúce prášky, injekcie, tabletky, sirupy,…čo ma po pravde prekvapilo…mala som veľkú radosť!!! Nieje tam žiaden lekár, iba asi 5 zdravotných sestier, ktoré sa tam striedajú a jeden pán (čo som tak pochopila, vyštudoval farmáciu).  Ale to nieje všetko…pracuje tam asi ďalších 10 žien, ktoré tam majú upratovať, ale kde nič tu nič…trvalo mi, kým som pochopila, že tá skupinka žien, ktorá tam každé ráno čaká, sú zamestnané v nemocnici, ktoré sa prišli zapísať, že sú v práci a potom idú domov…nebolo to samozrejme prvé rozčarovanie, ktoré som tu zažila…ale bolo to docela drsné…fakt som mala sto chutí sa rozčúlit, ale potom … To nieje moja vec… Ako si to zorganizujú, tak to budú mať…

Spolu s niektorými zdravotnými sestrami sme sa pustili do upratovania…teda ja som sa pustila a netrvalo dlho a sami sa pridali z čoho som mala fajn pocit (im naozaj niekedy stačí len ukázať, ako na to)…takže podlahy i okná máme čisté…začali sme trochu upravovať i zahradu, ale…no, nieje to tak úplne jednoduché…

Pacienti chodia s roznymi ochoreniami…fakt by sa tam lekár, alebo lekárka zišla…(prichádzajú s rongenovými snímkami, alebo s nádormy ako pasť, s necitlivými končatinami…) Niekedy prídu len tak pozrieť a to je fajn…to sa im snažím vysvetliť niečo o vitamínoch (k tomu som si kúpila názorný plagát), niečo povedať o vode, že by mali viacej piť, niektorým dám masáž ramien, noh, premastíme pokožku – pretože ju majú neuveritelne vyschnutú…a tak…
Chodia tam i malé detičky, to ich učím smrkať, umývať sa, ošetríme nejaké škriabance, kožné vyrážky…a na koniec si spoločne zaspievame ukazovačku:)

Nejdříve jsme se domnívali, že takovéto téměř nelidské podmínky panují jen ve zdejší vesnické nemocnici. Co mě ale přímo šokovalo, byla návštěva civilní nemocnice v Golaghatě, kam jsem byla nucena vstoupit, kvůli šerednému pořezání nohy jednoho z mých svěřenců. Nejen že se lékař (pokud to lékař byl) se více zajímal o můj původ než o zraněného, ale i jeho celkový přístup byl naprosto neadekvátní a Stephanova noha, která byla tak nejméně na 5 stehu, zašita rozhodně nebyla. Vzhledem k situaci, kdy do už tak těsné místnosti byl navazen umírající člověk, jsem neměla sílu se více dohadovat.

Tedy v okresní nemocnici, která poskytuje péči více než miliónu lidí, vládne chaos.  Cítíte zatuchlý smrad… slyšíte vzdychající lidi… vidíte lidi napojené na infuzi ležící na zemi... To vše v rozhodně nesterilních a zatemnělých prostorech.

Jistě pochopíte, že po tomto zážitku byla dávka nanuku nezbytná. Nejen pro bolestí trpícího Stephana, ale i pro mé krvácející srdce milující české nemocnice!:-)

V našej farnosti sa stále niečo deje…popravde niekedy nestíham…Tak minulý týžden sme z našej farnosti boli vyprevadit asi 50 mladých dievčat do Kerali…Ale, aby ste to lepšie pochopili, tak to hned vysvetlím…Pozícia kňaza v Indii, je velice odlišná od pozície kňaza u nás…Indický kňaz rieši všetko…jeho pole posobnosti je od problémov s pozemkami, rodinné problémy, finančné problémy, pracovné …je to niečo neuveritelné!!! Stará sa o miestnych ľudí, dá sa povedať zo všetkých strán...
Takže, jedna katolícka organizácia na výrobu a spracovávanie čaju mala záujem o novú pracovnú silu, a tak náš hlavný kňaz Radiš vybral z okolných dedín 152 mladých dievčat, ktoré majú záujem odísť na 1 -2 roky na skušenou do Kerali (Južná India). My sme ich boli vyprevadit na vlak, ale nie len to, ale jednu zastávku sme išli s nimi, pretože tam mali nakladať batožinu a každá ruka bola potrebná…takže fakt akcia neuveritelna!!! Zážitok na celý život!

A co je nového u Vás? Už k Vám přišlo s prvním jarním dnem konečně jaro?

U nás sa stále niečo deje! Už sa nám oteplilo a pomaly prichádzajú dažde…

Jazdenie na kole nás stále baví a neprestáva fascinovat!

Tož se opatrujte! Žijte blaze! Maruška:-)

Užívajte života moji milí, opatrujte saJ paaaaaaaa Janka

PS: Gratulujeme všem zapojeným přispěvovatelům k vlastnictví kopírky Kyocera!:-) Podrobnosti na stránkách www.maggi.mijo.cz

PS2: Pokud chcete také uzrieť ako tu žijeme na vlastné oči, navštivte stránky www.maggi.mijo.cz www.signaly.cz/nikita :-)

• Tisk clánku
• Poslat odkaz