BULHARSKO - Dominika Žáková - První dopis
Zdravejte!!Skončil nám říjen a s tím i první měsíc mé dobrovolné služby v Bulharsku ve Staré Zagoře. První měsíc se tu prý nazývá "meden mesiac". Nedokážu říct, jestli mi to připadá dlouho, nebo krátko, čas tady hrozně letí a přitom je hodně intenzivně naplněný. S mojí spoludobrovolkou Janinkou bydlíme v pěkném bytečku, hezky se sžíváme a je nám spolu dobře. Na veškeré modlitby i na jídlo docházíme do komunity, salesiáni jsou od nás vzdáleni asi čtvrt hodiny pěšky. V současné době jsou součástí komunity saleziáni Jirka Svoboda, Martin Jílek, Jaroslav Fogl a dva indičtí seminaristé Sureš a Donbor. Čím dál víc si vážím toho, že nás tak hezky přijali mezi sebe, trávíme s nimi hodně času, a tak můžeme pronikat i do jejich vztahů které jsou skutečně přes velkou rozdílnost krásné a to je velmi obohacující.
Za ten měsíc se už docela usadil režim, a tak můžu stručně popsat, co tu vyvádím. V úterý, středu, čtvrtek docházíme dopoledne do centra na kraji machaly (romská čtvrť), kde probíhá doučování, kroužky i hraní. Je tu zavedený důmyslný systém, který motivuje děti, aby chodily jak do školy, tak na doučování. Tyto pak můžou navštěvovat kroužky i hrát si v centru. Taktéž můžou navštěvovat biblické hodiny a docházet každý čtvrtek, sobotu a neděli na mši svatou k saleziánům. A to je pro ně motivace obrovská!
Na doučování pomáháme v rámci našich - zatím dost omezených - jazykových možností. Děti navštěvují místní romskou školu a tam jsou poměry skutečně neútěšné, a tak většina dětí je na svůj věk velmi pozadu (páťáci skoro neznají násobilku a všechno si počítají na prstech, mnoho starších dětí má problém se čtením, atd.). Během doučování mívají jednotlivci hudební kroužky (kytary, flétna, klávesy, mě čeká zpěv). Po skončení chodíme s dětmi ven a hrajeme si, jak mají chuť (skáčeme přes švihadlo, kopeme si, děti jezdí na kole - náš úkol je roztrhávat je od sebe, když se o něj perou:)) Odpoledne máme zatím bulharštinu, jsme v polovině kurzu, takže ještě zhruba měsíc nám zbývá. Potom budeme docházet do machaly na celý den. V pátek máme čistící den, kdy uklízíme v komunitě, co je potřeba a až nám skončí bulharština, budeme večer docházet s otcem Jirkou do dětské domova pomáhat s rukodělným kroužkem. V sobotu dopoledne se účastníme setkávání skupiny holek, kde se vždy řeší nějaké téma a hrají se hry. Odpoledne máme na starosti dvouhodinový program více či méně tematických her pro všechny zájemce (není podmíněno pravidelným docházením do centra). V neděli dopoledne se střídáme s Janinkou ve vaření oběda, druhá jede s otcem Martinem do Kalitinova, vesničky nedaleko Staré Zagory, kde žije asi padesát romských dětí. Hrajeme s nimi hry a Martin má pro ně vždy nachystanou krátkou katechezi a písničky. Odpoledne je v Zagoře mše svatá pro děti z machaly, následuje katecheze pro holky, které se připravují na křest. A konečně pondělky jsou vyhrazené pro odpočinek, zatím jsme většinou byly se salesiány na nějakých výletech, což bylo vždycky moc zajímavé.
Často jezdíme při různých příležitostech do Kazanlaku, asi padesát kilometrů vzdáleného města, kde bydlí druhá salesiánská komunita o třech členech a kromě toho je tam třetí dobrovolník Filip. Jezdím tam moc ráda, mám vždycky pocit, jako bych se svou rodinou jela na návštěvu k příbuzným:) Tam míváme duchovní obnovy, slavíme narozeniny, a celkově veškerá hromadnější setkání probíhají tam, protože je tam velké ubytovací zázemí.
Děti, které chodí do centra pravidelně, nás zpočátku nepřijaly úplně s otevřenou náručí, minulé dobrovolky jim přirostly k srdci a nechtělo se jim navazovat nový vztah. K tomu ještě s někým, kdo mluví jak tatar! Naopak děti, které nejsou ve stálé péči salesiánů, jsou vždycky nadšené z jakékoliv pozornosti (i ti vyčouhlí, ale to spíš proto, že jsme pro ně atrakce, protože jsme bílé). Ale s pomocí otců se mi podařilo trochu zaujmout lepší přístup právě k těm "našim" dětem, prostě jsme tu pro ně a nic nesmíme očekávat, jen se snažit je milovat. Takhle tady pracují salíci už léta a jen díky tomu jejich dílo přináší skutečné ovoce. Téměř každé dítě si nese nějakou těžkou bolest v životě, většina z nich má rozbitou rodinu, často jediný výchovný styl je bití. (Už jsem byla toho i svědkem a teda padla na mě z toho úzkost). A po tom měsíci si troufám říct, že se začínají polehoučku tvořit skutečné vztahy mezi námi a dětmi, už i ony si nás "očuchaly" a nejednou mě už moc hezky překvapily. A tak jsme se s Janinkou shodly na takové zásadě, že když nám udělají radost, budem za to vděčné a vychutnáme si to, a naopak když nás vytočí nebo nás zklamou, pustíme to co nejdřív k vodě. A ta zásada mi opravdu pomáhá! Od té doby jsem se nejednou přistihla při tom, že jsem se večer musela smát tomu, "jak mě dneska děti zase dopálily".
A celkově tu není nouze o veselou náladu, a to je něco, což mě neuvěřitelně nabíjí chutí do práce. Salesiáni srší vtipem, Janinka je taky veselá kopa, takže víte jak...Celkově bych to shrnula asi takhle: každý den mě alespoň jednou bolí břicho od smíchu.
Když jsem poprvé přijela do Zagory, překvapilo mě, že bych - kromě nápisů v azbuce - nepoznala, že nejsem v Čechách. Ale nějaké rozdíly tu přece jenom jsou. Paneláky tu vypadají jako u nás za socialismu, k tomu většina z nich nemá ústřední topení, ale každý si topí ve vlastních kamnech. Ať jdete jakoukoliv ulicí, potkáte spoustu lékáren a malých pojišťoven. Uprostřed města je obrovský trh s ovocem a zeleninou - tzv. "pazar". Pod rozlehlým přístřeškem se tísní spoustu stolů, každý patří jinému prodejci, nejvíce se prodávají rajčata, papriky, okurky, mrkev... většina zeleniny je podle mého názoru silně pod cenou, ale kdo chce prodat, musí tlačit cenu dolů.
A teď machala: když nás tam vzal otec Jaroslav poprvé, na kraji jsem měla dojem, že na ní není nic zvláštního, normální domky, jediné, že na ulici tekla po zemi voda neznámého původu. Uvnitř machaly jsou velké majetkové rozdíly, je tam jedna ulice, kde jsou i luxusní vily. Ale povětšinou tu žijí Romové ve velké bídě. V jedné části už nejsou ani ulice, ale jen jakési krkolomné pěšiny, domky jsou často jen vpodstatě jen zděné přístřešky, všude špína. Tam už si člověk připadá, jakoby se octl v Indii. Když se setmí, je machala nejživější. I ti nejchudší mají zaručeně přehrávače a silné repráky a ulice se otřásají v rytmu kjučku. Mimochodem, tenhle kjuček, romský rytmus a tanec, umí tancovat všechny romské holky, které umí chodit. A je to panečku nádhera, jak se umí vrtět. Už jsem si to taky zkoušela a docela mě to chytlo;)
Nejraději chodím do machaly k někomu na návštvěvu (samozřejmě vždycky s otcem Jaroslavem, který má machalu na starost), Romové jsou totiž velice pohostinní a srdeční, když je člověk ochotný se jim takto přiblížit a nechají nahlédnout do svého světa.
S Janinkou jsme se zúčastnily také jedné bulharské slavnosti, kde hrál slavný klarinetista Ivo Papazov se svou kapelou. Koncert se odehrával venku, ale takhle hlasité ozvučení jsem zažila snad jenom jednou na Habrovce v uzavřené místnosti! Zezačátku jsem utekla co nejdál od reproduktorů, ale pak se pod podiem začalo tancovat choro, bulharský tanec (v sedmiosminovém rytmu!), který se tancuje v kruhu. Tanec není složitý, ale nešlo to odpozorovat, musely jsme tam naběhnout a chytnout se rovnou za pochodu, když jsme se ho chtěly naučit. Vydržely jsme to tancovat hodinu a muzikanti se za tu dobu ani jednou nezastavili. Nevím, jak dlouhá ta celovečerní písnička nakonec byla, ale já s Jančou jsme ještě asi hodinu potom byly úplně nahluchlé.
Bulharštinu se snažíme co nejrychleji nasávat, protože s jazykem je všechno jednodušší, obzvlášť u dětí. A řekla bych, že se celkem posunujem, ale pořád je to pomalejší, než bychom chtěly. Když mluví bulharsky salesiáni, rozumím už téměř všechno, protože přízvuk mají víceméně český. Bulharům rozumím o něco méně a nejtěžší je to u dětí, obzvlášť u těch romských. A když děti chtějí, aby jim nikdo nerozuměl, spustí romsky, tak na to si zatím ambice nedělám, ale časem bych se alespoň pár základních věcí naučit taky chtěla.
Byli jsme se podívat se salesiány v Sofii, kde jsme byli představeni řeckokatolickému biskupovi a také jsme se zúčastnili oslavy českého státního svátku na českém velvyslanectví. Ještě nikdy jsem státní svátek neoslavovala tak, jako tady. Byl to takový nóbl raut, kterého se zúčastnila i celá řada zahraničních velvyslanců a podobných pánů. Docela zajímavý zážitek...
No, jak se říká, v nejlepším přestat. Myslím, že pro tentokrát by to stačilo, než se měsíc s měsícem sejde, dám snad zase o sobě vědět. Mějte se krásně a pozdravujte vlast naši krásnou...
Dominika
Ke stažení |
